25 Cdo 2876/2013 — Nejvyšší soud

25 Cdo 2876/2013 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:18. 12. 2014 Spisová značka:25 Cdo 2876/2013 ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:25.CDO.2876.2013.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Náhrada škody Promlčení Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 113 obč. zák. § 106 odst. 1 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:4. 2. 2015 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 19.3.2015I.ÚS 834/15JUDr. David Uhlířzrušeno30.3.2016 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 2876/2013 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně Z. P., zastoupené opatrovníkem Ing. A. P., zastoupené JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 1272/21, proti žalované Fakultní nemocnici Královské Vinohrady, IČO 00064173, se sídlem v Praze 10, Šrobárova 50, zastoupené Mgr. Martinem Pokorným, advokátem se sídlem v Praze 1, Jakubská 647/2, o 35.100.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 7 C 94/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. ledna 2013, č. j. 15 Co 484/2012-246, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalované se nepřiznává právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 10 mezitímním rozsudkem ze dne 23. srpna 2012, č. j. 7 C 94/2007-215, rozhodl, že žaloba je co do základu důvodná s tím, že o výši nároku a o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Po provedeném řízení dospěl k závěru, že žalobkyně, která se podrobila dne 14. 11. 2002 koronarografii ve zdravotnickém zařízení žalované a poté upadla do bezvědomí (ve stavu akutního infarktu), utrpěla škodu na zdraví v důsledku opožděně zahájené resuscitace; je zcela nesoběstačná, bez možnosti komunikace, trpí záchvaty křečí, je inkontinentní, trvale není schopna činit právní úkony a uvědomovat si důsledky svého jednání. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10, který nabyl právní moci dne 16. 8. 2004, byla zbavena způsobilosti k právním úkonům a usnesením téhož soudu, které nabylo právní moci dne 29. 10. 2004, jí byl opatrovníkem ustanoven Ing. A. P. K námitce promlčení soud dospěl k závěru, že v období do 29. 10. 2004 nemohla promlčecí doba k uplatnění nároku na náhradu škody začít běžet (§ 113 obč. zák.) a skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik nároku na náhradu škody, mohly být opatrovníkovi žalobkyně známy až poté, co se v plném rozsahu seznámil s veškerou dostupnou zdravotnickou dokumentací žalobkyně, do níž dne 23. 2. 2005 nahlížel a zhotovil si cca 100 kopií, 1. 3. 2005 mu byla zkopírována další část dokumentace a 24. 5. 2006 mu byl předán záznam koronografického vyšetření žalobkyně. Soud dovodil, že promlčecí doba počala běžet dnem 25. 5. 2006, žaloba byla podána dne 14. 3. 2007 při zachování dvouleté subjektivní promlčecí doby. Odpovědnost žalované je dána podle § 420 obč. zák. za porušení § 415 obč. zák., její zaměstnanci nevyvinuli náležitou činnost ve smyslu § 55 odst. 2 písm. a) zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, a v důsledku opožděné resuscitace došlo ke škodě na zdraví žalobkyně. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. ledna 2013, č. j. 15 Co 484/2012-246, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba zamítá, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, neztotožnil se však s jeho posouzením námitky promlčení. Dovodil, že do 29. 10. 2004 nemohla promlčecí doba běžet, protože žalobkyně ztratila způsobilost k právním úkonům a neměla ustanoveného opatrovníka (§ 113 obč. zák.), avšak v době, kdy jí byl opatrovník ustanoven, její zdravotní stav byl již ustálen a mohl být vypracován posudek ohledně ztížení společenského uplatnění. Opatrovník měl v té době informaci, na jejímž základě si mohl učinit úsudek o osobě škůdce, a věděl, že příčinou poškození zdraví žalobkyně byl postup zdravotnických pracovníků v nemocnici, kde se podrobila zákroku, přičemž znalost konkrétního úkonu či pochybení, jež škodu vyvolalo, není předpokladem § 106 odst. 1 obč. zák. Skutkové okolnosti, z nichž lze zjistit škodu a její rozsah, měl opatrovník k dispozici nejpozději 23. 2. 2005, kdy nahlížel do zdravotnické dokumentace žalobkyně a pořídil si kopie, a dne 1. 3. 2005, kdy mu byla zkopírovaná část zdravotnické dokumentace předána. Žaloba podaná dne 14. 3. 2007 tak byla podána až po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby. Počátek běhu subjektivní promlčecí doby není vázán na okamžik, kdy se poškozený ze znaleckého posudku nebo z jiné lékařské zprávy dozví konkrétní výsledek bodového ohodnocení jeho újmy. Tento rozsudek napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 o. s. ř. s tím, že odvolací soud se při řešení právních otázek, na nichž závisí napadené rozhodnutí, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Otázkou hmotného práva, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena, je otázka, zda počíná subjektivní promlčecí doba běžet ode dne, kdy se o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, dozví poškozený, nebo ode dne, kdy se o ní dozví jeho zástupce; v tomto směru se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 1 Cz 32/92, podle něhož musí vědomost o škodě a škůdci nabýt poškozený, nikoliv jiná osoba, např. jeho zástupce. Dovozuje, že není relevantní, kdy se rozhodné okolnosti o škůdci a o škodě dozvěděl opatrovník, neboť ten sice může za zastoupeného činit právní úkony, nemůže však za něho vnímat a myslet, navíc podle rozsudku dovolacího soudu sp. zn. 25 Cdo 871/2002 je nutno vycházet z prokázané vědomosti poškozeného o vzniklé škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Další otázkou hmotného práva, jež je dle dovolatelky rozhodována dovolacím soudem rozdílně, je otázka, zda se poškozený o vzniklé škodě dozví až v okamžiku, kdy je škoda vyčíslena na základě bodového ohodnocení podle vyhlášky č. 440/2001 Sb. či nikoliv. Z rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 25 Cdo 1169/2000, dovozuje, že bodové ohodnocení je podmínkou pro uplatnění náhrady škody u soudu. Právními otázkami procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí závisí, jsou otázky, zda je přípustné v odůvodnění rozhodnutí formulovat toliko souhrnné zjištění, zda je přípustné, aby myšlenkový postup soudu v odůvodnění jeho rozhodnutí odporoval obecným zásadám logiky a aby se soud v odůvodnění rozsudku nevypořádal se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření k dovolání poukázala na § 8 odst. 2 vyhl. č. 440/2001 Sb., podle nějž se lékařský posudek o ztížení společenského uplatnění vydává zpravidla po roce poté, kdy došlo ke škodě na zdraví, což v daném případě spadá do období listopadu 2005, přičemž poškození zdravotního stavu žalobkyně mohl opatrovník zjistit již po resuscitaci žalobkyně po akutním infarktu myokardu, nejpozději 23. 2. 2005 po nahlédnutí do zdravotnické dokumentace. Nesouhlasí s názorem dovolatelky, že by se počátek běhu subjektivní promlčecí doby měl vázat k okamžiku „prokázané vědomosti" poškozeného, který byl zbaven způsobilosti k právním úkonům, a ve svém stavu není zřejmě schopen nabýt vědomosti o způsobené škodě. Názor odvolacího soudu v tomto směru považuje za správný, stejně tak jeho závěr o tom, že skutečnost, že lékařská zpráva o zdravotním stavu žalobkyně neobsahovala bodové ohodnocení, neznamená, že by bodové ohodnocení nebylo možno v té době provést. Námitku o souhrnném skutkovém zjištění v rozsudku odvolacího soudu, o rozporu odůvodnění s obecnými zásadami logiky a o tom, že se odvolací soud nevypořádal se vším, co v řízení vyšlo najevo, považuje za účelovou, která není ani dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno po 1. 1. 2013, tj. po účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 (dále jen „o. s. ř.“) – srov. čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení, zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), shledal, že dovolání není přípustné. Námitka dovolatelky, že se odvolací soud odchýlil o