25 Cdo 2885/99 – Nejvyšší soud

25 Cdo 2885/99 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce J. W., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody za výkon vazby a trestu, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 39 C 213/93, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. června 1999, č. j. 13 Co 1136/98-175, takto : I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 6. 1999 č.j. 13 Co 1136/98-175 se ve výroku, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že byla zamítnuta žaloba co do částky 80.706,- Kč s 3 % úrokem od 1. 11. 1992 do 14. 7. 1994 a s 16 % úrokem od 15. 7. 1994 do zaplacení, a ve výrocích o nákladech řízení, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. II. Jinak se dovolání zamítá. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. 11. 1997, č. j. 39 C 213/93-103, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 881.973,- Kč s 3 % úrokem od 1. 11. 1992 do 14. 7. 1994 a s 16 % úrokem od 15. 7. 1994 do zaplacení, žalobu co do částky 4.059.882,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Při svém rozhodnutí vycházel ze zjištění, že žalobce byl rozsudkem bývalého Lidového soudu v Ostravě ze dne 31. 5. 1960, sp. zn. 4 T 66/60, uznán vinným trestným činem spekulace podle § 134a odst. 1 a 2 trestního zákona a trestným činem rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví podle § 245 odst. 1 písm. c) a odst. 2 písm. a) trestního zákona a byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let a k trestu propadnutí celého jmění ve prospěch státu. Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. 11. 1991 sp. zn. 4 Nt 1/91 byla povolena obnova trestního řízení a zrušen výrok o vině, pokud jde o trestný čin spekulace, a celý výrok o trestu, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující. Následně tento soud rozsudkem ze dne 6. 12. 1991, č. j. 8 T 21/91-443, uložil žalobci za trestný čin rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví trest odnětí svobody v trvání 10ti měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu 18ti měsíců, a žalobce zprostil obžaloby pro trestný čin spekulace. Při rozhodování o uplatněném nároku na náhradu škody způsobené rozhodnutím o trestu postupoval soud prvního stupně podle ustanovení § 371 až § 374 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, a ustanovení § 27 a § 28 odst. 2 zákona č. 82/1968 Sb., o soudní rehabilitaci. Na náhradě ušlého výdělku za dobu vazby a výkonu trestu odnětí svobody přiznal žalobci 80.000,- Kč, na náhradě nákladů vazby částku 2.400,- Kč, na náhradě nákladů výkonu trestu odnětí svobody 5.400,- Kč a na náhradě nákladů trestního řízení částku 200,- Kč. Za movité věci přiznal žalobci náhradu 24.108,- Kč a 7.257,- Kč, a za výplatu pojistek 900,- Kč a 438,- Kč. Při stanovení výše náhrady za nemovitosti vycházel soud prvního stupně ze znaleckého posudku znalce J. K., který provedl ocenění podle nyní platných předpisů ( vyhl. č. 178/1994 Sb., o oceňování staveb, pozemků a trvalých porostů, ve znění vyhl. č. 295/1995 Sb.), neboť při aplikaci ustanovení § 27 odst. 1 písm. f) zákona č. 82/1968 Sb. by se výše náhrady řídila předpisy o vyvlastnění, což soud prvního stupně považoval za nepřiměřenou tvrdost vůči žalobci, když podle obecné zásady se hradí skutečná škoda, a navíc vyvlastňovací předpisy nemohou kopírovat vývoj cen na trhu nemovitostí. Po krácení cen stanovených znalcem na 10 až 30 % odhadní ceny přiznal žalobci za celý dům číslo 1780 v k. ú. S. O. náhradu ve výši 264.908,50 Kč, za spoluvlastnický podíl žalobce v rozsahu 1/2 na pozemcích v k. ú. S. O. náhradu ve výši 37.708,- Kč, dále za dům č.p. 1503 v k. ú. M. O. náhradu ve výši 381.523,50 Kč a za pozemek parc. č. 9/3 ve výši 77.112,- Kč. Celkem tedy byla žalobci přiznána náhrada ve výši 881.973,- Kč. K odvolání účastníků Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 30. 6. 1999, č. j. 13 Co 1136/98-175, zastavil odvolací řízení ve vztahu k přísudku částky 112.721,- Kč s příslušenstvím, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku co do částky 146.197,50 Kč s příslušenstvím a v zamítavém výroku co do částky 1.684.291,- Kč s příslušenstvím, a rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku co do částky 623.054,50 Kč s příslušenstvím změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl, a v zamítavém výroku co do částky 2. 290,- Kč jej změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci 2.290,- Kč s 3 % úrokem od 1. 11. 1992 do 14. 7. 1994 a s 16 % úrokem od 15. 7. 1994 do zaplacení. Zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky 2.373.301,- Kč s příslušenstvím nebyl odvoláním napaden a samostatně nabyl právní moci. Odvolací soud po doplnění dokazování dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že nárok žalobce na odškodnění je co do základu důvodný, a že je třeba jej posoudit podle ustanovení § 371-374 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, a § 46 odst. 2 zákona č. 82/1968 Sb. o soudní rehabilitaci. Pokud jde o peněžitou náhradu za nemovitosti, odvolací soud vycházel z ustanovení § 27 odst. 1 písm. f) zák. č. 82/1968 Sb. kromě poslední věty, neboť je třeba přiznat ochranu soukromého vlastnictví stejnou měrou všem subjektům. Výši náhrady za nemovitosti posuzoval z hlediska výše škody, jaká byla odnětím majetku způsobena žalobci v době, ve které došlo k realizaci trestu propadnutí jmění, a vycházel z tehdejších předpisů o náhradách za vyvlastnění, tj. z vyhlášky č. 73/1964 Sb., o cenách staveb v osobním vlastnictví a o náhradách při vyvlastnění nemovitostí, podle níž byly odňaté nemovitosti oceněny znalcem J. K. ve znaleckém posudku. Na základě tohoto posudku odvolací soud určil výši náhrady, když dovodil, že pro náhradu podle nyní platných cenových předpisů chybí jakýkoli právní základ. Na rozdíl od soudu prvního stupně výši náhrady nekrátil s odkazem na nově uložený trest odnětí svobody pro trestný čin rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví, protože trest propadnutí majetku byl uložen v souvislosti se zrušeným odsouzením za trestný čin spekulace, a náhradu proto přiznal v plné výši, a to v rozsahu, v jakém byl žalobce vlastníkem či spoluvlastníkem nemovitostí v době jejich připadnutí státu. Za 1/2 novostavby rodinného domu č.p. 17801/2 v k. ú. S. O. tak přiznal náhradu ve výši 80.706,- Kč, za 1/2 pozemků p.č. 1593, 1594, 1595/1 a 1595/2 v k. ú. S. O. náhradu ve výši 19.011,- Kč, za 1/4 domu čp. 1503 v k. ú. M. O. náhradu ve výši 27.242,50 Kč a za pozemek p.č. 9/3 v k. ú. M. O. náhradu ve výši 11.888,- Kč. Proti tomuto rozsudku, a to proti výroku, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba co do částky 623.054,50 Kč s příslušenstvím byla zamítnuta, podal žalobce dovolání. Uplatňuje dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. a namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku, zda pro stanovení výše škody, která dovolateli vznikla propadnutím nemovitostí ve prospěch státu, je rozhodující cena těchto nemovitostí v době jeho odsouzení nebo cena současná. Podle dovolatele z principu náhrady skutečné škody vyplývá, že se poškozenému má dostat takové finanční částky, která je nezbytná k pořízení nové věci stejného druhu a stejné kvality, jako byla věc odňatá. Navíc dikce ustanovení § 433 obč. zák., konkrétně obrat „vychází se“, umožňuje, aby výše škody byla posouzena a určena i podle jiného časového momentu než k okamžiku vzniku škody, a je tedy dostatečně široká k tomu, aby toto ustanovení mohlo být vykládáno v souladu se základními principy náhrady škody i ochranou vlastnického práva zaručenou článkem 11 Listiny základních práv a svobod. Opačný výklad tohoto ustanovení by také byl neodůvodněným zvýhodňováním škůdců na úkor poškozených. Dovolatel nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že předpisem o vyvlastnění, na který odkazuje ustanovení § 27 odst. 1 písm. f) zákona č. 82/1968 Sb., je tehdejší vyhláška o cenách, neboť podle jeho názoru je třeba toto ustanovení vyložit tak, že jde o předpisy platné v době rozhodování soudu, neboť v dřívějších vyvlastňovacích předpisech bylo soukromé vlastnictví diskriminováno. Pokud měl odvolací soud za to, že tento výklad není možný, měl postupovat podle článku 95 odst. 2 Ústavy ČR a věc předložit Ústavnímu soudu. Odvolací soud dále pochybil v tom, že žalobci přiznal náhradu jen za polovinu novostavby rodinného domku č.p. 1780 v k. ú. S. O., a pominul skutečnost, že realizace trestu propadnutí majetku byla provedena na celé této nemovitosti. V této souvislosti poukazuje na rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 10. 1961 sp. zn. 15 C 145/61, jímž bylo rozhodnuto, že stavba jako žalobcův majetek přešla na čsl. stát z důvodu propadnutí jmění. Navrhl zrušení rozsudku odvola