25 Cdo 2894/2000 — Nejvyšší soud

25 Cdo 2894/2000 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 10. 2002 Spisová značka:25 Cdo 2894/2000 ECLI:ECLI:CZ:NS:2002:25.CDO.2894.2000.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 135 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb. § 451 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb. § 1 odst. 2 předpisu č. 58/1969Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 770/02 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 2894/2000 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Marty Škárové v právní věci žalobkyně T.-I., spol. s r.o., zastoupené advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu dopravy a spojů ČR, se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 12, o 6.361.459,32 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 297/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. září 2000, č. j. 20 Co 221/2000-49, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se domáhala náhrady škody, která jí vznikla zaplacením poplatků za povolení ke zřízení a provozování telekomunikačních zařízení podle § 4 a § 5 zákona č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích, v celkové výši 6.361.459,32 Kč. Tyto poplatky jí vyměřilo Ministerstvo hospodářství - Český telekomunikační úřad rozhodnutím o povolení k poskytování teleinformační služby A. ze dne 7. 3. 1994, č. j. 2178/1994-611 (ve znění dodatku ze dne 20. 10. 1995, č. j. 10926/1995-611), ačkoliv podle žalobkyně neexistuje žádný zákonný předpis, který by upravoval povinnost platit za audiotexové služby. Takový požadavek je v rozporu s ustanovením § 4 odst. 3 zákona o telekomunikacích a žalovaná proto odpovídá za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (dále též jen „zákon“); později důvody žaloby upřesnila tak, že na straně žalované mělo jít o nesprávný úřední postup, spočívající ve vydání rozhodnutí, které nemá oporu v zákoně a vydáno být nemělo, když poplatky byly vyměřeny podle sazebníku, který nebyl vyhlášen ve Sbírce zákonů. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 14. 4. 2000, č. j. 30 C 297/98-32, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 6.361.459,32 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že rozhodnutím Ministerstva hospodářství - Českého telekomunikačního úřadu ze dne 7. 3. 1994, č. j. 2178/1994-611, bylo žalobkyni uděleno povolení k poskytování teleinformační služby A. pro území ČR za podmínek v rozhodnutí uvedených. Podle bodu 8. citovaného rozhodnutí byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit jednorázový poplatek ve výši 1.000.000,- Kč a dále povinnost platit roční poplatky za užívání práv ve výši 5 % hrubého ročního výnosu provozované služby. Žalobkyně zaplatila jednorázový poplatek a postupně i procentní poplatky za léta 1994 - 1996 v celkové výši 6.361.459,32 Kč. Soud dospěl k závěru, že Ministerstvo hospodářství jako ústřední orgán státní správy ve smyslu čl. 79 odst. 3 Ústavy ČR, do jehož působnosti spadalo v roce 1994 vydávání povolení ke zřízení a provozování telekomunikačního zařízení, bylo podle ustanovení § 8 odst. 4 telekomunikačního zákona oprávněno právním předpisem stanovit a vyhlásit správní poplatky. V posuzované věci však měl správní poplatek uložený žalobkyni stanovit sám ministr a to vyhláškou publikovanou ve Sbírce zákonů ČR, nikoli výměrem, který nebyl publikován ani v Telekomunikačním věstníku. Podle soudu prvního stupně tedy žalobkyně vyměřené poplatky zaplatila, aniž by na její straně existoval právní důvod k jejich zaplacení (rozhodnutí se opíralo o výměr, jež není podzákonným aktem s obecnou závazností, proto je v této části v rozporu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod, neboť daně a poplatky lze ukládat pouze na základě zákona) a žalované tak na její úkor vzniklo bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení § 451 odst. 1 obč. zák. Za této situace soud považoval za irelevantní, zda jsou audiotexové služby realizovány v rámci jednotné sítě, a jako nedůvodnou posoudil i námitku promlčení, kterou vznesla žalovaná. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 9. 2000, č. j. 20 Co 221/2000-49, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Dovodil, že soud prvního stupně překročil meze své pravomoci tím, že mimo rámec správní žaloby podle ustanovení § 247 a násl. o.s.ř. přezkoumával zákonnost pravomocného správního rozhodnutí, jímž byla žalobkyni uložena poplatková povinnost, ačkoliv podle § 135 odst. 2 o.s.ř. byl takovým rozhodnutím, vydaným kompetentním správním orgánem v rámci jeho pravomoci, v celém jeho rozsahu vázán. Existence pravomocného správního rozhodnutí pak brání vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalované (§ 451 a násl. obč. zák.), která předmětné poplatky nepřijala bez právního důvodu. Nárok žalobkyně podle odvolacího soudu není založen ani z titulu náhrady škody ve smyslu zákona č. 58/1969 Sb., protože rozhodnutí, o něž se přijetí sporných plateb žalovanou opírá, nebylo jako nezákonné zrušeno (§ 4 zákona č. 58/1969 Sb.) a žalobkyně ani nevyužila možnosti podat proti němu rozklad (§ 3 cit. zákona), naopak se této možnosti vzdala. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které odůvodňuje podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř. Podle dovolatelky z provedeného dokazování vyplynulo, že vlastní vyměření a vybírání poplatků za provozování a poskytování telekomunikačních služeb bylo v posuzovaném případě stanoveno pouze výměrem vrchního ředitele Českého telekomunikačního úřadu, který nebyl veřejně publikován ve Sbírce zákonů, a není obecně závazným právním předpisem. Uložení a vybírání těchto poplatků nemá oporu v zákoně, proto na straně žalované vzniklo bezdůvodné obohacení plněním bez právního důvodu. Na tom nic nemění skutečnost, že žalobkyně proti rozhodnutí nepodala odvolání, ani jej nenapadla správní žalobou. K vyměření a vybírání poplatků neexistoval právní důvod, čímž mohlo docházet ke zneužívání v postupu Českého telekomunikačního úřadu. Až zákon č. 151/2000 Sb. přesně vymezil systém vytváření cen a poplatků za vydání a provozování audiotextových služeb. Dovolatelka dále odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, který má v posuzované věci význam z hlediska otázky, zda jde o správní akt (jestli nejde o paakt), zda byl správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a je pravomocný nebo vykonatelný. Odvolací soud tedy podle dovolatelky pochybil, když vlastní správní rozhodnutí nepřezkoumal a nevyslovil jeho neplatnost, jak učinil soud prvního stupně. Český telekomunikační úřad navíc svým rozhodnutím evidentně překročil svou pravomoc, když rozhodnout v daném případě mohl jedině ministr hospodářství. Dovolatelka navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvádí, že dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. není naplněn, přičemž dovolatelka ani netvrdí, že by odvolací soud při rozhodování vycházel ze skutečností, které nemají oporu ve spise. Podle žalované soud prvního stupně skutečně učinil právní závěr o bezdůvodném obohacení na základě přezkumu zákonnosti správního rozhodnutí, aniž k tomu byl oprávněn. Souhlasí se závěrem odvolacího soudu, že existuje-li pravomocné správní rozhodnutí, soud prvního stupně nebyl oprávněn učinit závěr, že žalovaná přijala vyměřené poplatky bez právního důvodu, naopak byl tímto rozhodnutím podle ustanovení § 135 odst. 2 o.s.ř. vázán. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl. Vzhledem k ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů, (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále jen „o.s.ř.“). Po zjištění, že dovolání, které je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení - a po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. dospěl k závěru, že