25 Cdo 2909/2018 — Nejvyšší soud

25 Cdo 2909/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 4. 2020 Spisová značka:25 Cdo 2909/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.2909.2018.3 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náhrada škody Ušlý zisk Stavební řízení (poctivý) obohacený/ochuzený (o. z.) [ Zneužití a omezení soutěže (o. z.) ] Dotčené předpisy:§ 102 odst. 1 předpisu č. 183/2006Sb. ve znění do 31.12.2011 § 102 odst. 2 předpisu č. 183/2006Sb. ve znění do 31.12.2011 předpisu č. 350/2012Sb. § 415 obč. zák. § 3 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:26. 7. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 2909/2018-798 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské ve věci žalobkyně: APTM s. r. o., IČO 27697673, se sídlem K Pasekám 1553, 760 01 Zlín, zastoupená Mgr. Alenou Raisovou, advokátkou se sídlem Krhanická 988/7, 142 00 Praha 4, proti žalované: obec Zdíkov, IČO 00250872, se sídlem Zdíkov 215, zastoupená Mgr. Vítězslavem Dohnalem, advokátem se sídlem Klokotská 103/13, 390 01 Tábor, o zaplacení částky 24 197 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 6 C 121/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 2. 2018, č. j. 22 Co 1659/2017-728, takto: Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 2. 2018, č. j. 22 Co 1659/2017-728, ve výroku I, v části, jíž bylo rozhodnuto o částce 3 348 000 Kč s příslušenstvím, a ve výroku II a rozsudek Okresního soudu v Prachaticích ze dne 12. 5. 2017, č. j. 6 C 121/2011-559, v části výroku I, jíž bylo rozhodnuto o částce 3 348 000 Kč s příslušenstvím, a ve výrocích II a III, se zrušují a v tomto rozsahu se věc vrací Okresnímu soudu v Prachaticích k dalšímu řízení; jinak se dovolání žalobkyně odmítá. Odůvodnění: Okresní soud v Prachaticích rozsudkem ze dne 12. 5. 2017, č. j. 6 C 121/2011-559, (v pořadí druhým, neboť jeho předchozí vyhovující mezitímní rozsudek ze dne 29. 4. 2015, č. j. 6 C 121/2011-430, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 12. 2015, č. j. 22 Co 1825/2015-480) zamítl žalobu na zaplacení 24 197 000 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po skutkové stránce uzavřel, že žalobkyně byla založena za účelem realizace projektu výstavby rodinných domů v lokalitě obce Zdíkov. Dne 3. 4. 2007 zakoupila pozemky v kat. úz. Masákova Lhota, které byly územním plánem z roku 2002 určeny pro zástavbu rodinnými či bytovými domy, a nechala vypracovat projektovou a stavební dokumentaci k záměru výstavby „Komplexu rodinných domů – Nový Dvůr“ (6 domů, z toho 3 dvojdomy), kterou následně předložila žalované spolu s žádostí o vyjádření. Žalovaná se k záměru výstavby vyjádřila hned v počátku opakovaně negativně (např. 13. 11. 2007 nebo 7. 10. 2008 v návaznosti na rozhodnutí zastupitelstva ze dne 29. 9. 2008) pro nesoulad s platnou územně plánovací dokumentací a požadavkem územního plánu na individuální bydlení. Postoj obce odpovídal i stanoviskům Správy národního parku a chráněné krajinné oblasti Šumava vydaným 14. 5. 2007, 11. 12. 2007, 5. 1. 2010 a 25. 2. 2010. Následně žalovaná vydala dne 5. 1. 2010 územní opatření o stavební uzávěře (Vyhláška č. 1/2009) na omezenou dobu 4 let, jež se týkalo i pozemků ve vlastnictví žalobkyně. Tato vyhláška byla zrušena rozhodnutím Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 13. 9. 2010. Dne 22. 2. 2011 vydala žalovaná další územní opatření o stavební uzávěře (Vyhláška č. 1/2010), jež mělo trvat do doby nabytí účinnosti nového územního plánu obce Zdíkov, jenž byl vydán 30. 3. 2011 (účinnosti nabyl 24. 4. 2011). Tento územní plán byl zrušen rozhodnutím Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 20. 6. 2012. Nato byl vydán 1. 8. 2013 územní plán účinný ode dne 16. 8. 2013. Územní plán z roku 2011 (i nyní platný územní plán z roku 2013) zástavbu na pozemcích žalobkyně umožňoval pouze ve velmi omezeném rozsahu, který nevyhovoval záměrům žalobkyně. Proto od svého podnikatelského záměru upustila a podala žalobu v projednávané věci, jíž uplatnila tři nároky, a to nárok na náhradu škody spočívající v rozdílu ceny pozemků určených k zástavbě, za kterou je nabyla, oproti ceně pozemků nezastavitelných, v částce 3 348 000 Kč, škody představující marně vynaložené náklady na realizaci celého projektu v částce 14 368 000 Kč a ušlého zisku v důsledku nerealizování projektu v částce 6 481 000 Kč. Soud uzavřel, že rozhodnutí o stavební uzávěře vydaná žalovanou podle § 97 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), jsou rozhodnutími vydanými v přenesené působnosti obce, za něž odpovídá stát podle zák. č. 82/1998 Sb., a proto obec Zdíkov není ve věci pasivně legitimována. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 6. 2. 2018, č. j. 22 Co 1659/2017-728, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky i vůči státu. Vycházel ze skutkového stavu v době vyhlášení rozsudku, kdy platil územní plán z roku 2013, neboť předcházející stavební uzávěry byly pouze na dočasnou dobu a posléze vydaný územní plán z roku 2011 byl zrušen. Proto při právním posouzení věci postupoval podle § 102 stavebního zákona ve znění účinném od 1. 1. 2013 a s odkazem na § 102 odst. 3 dovodil, že žalobkyně nárok na odškodnění nemá, neboť od účinnosti územního plánu z roku 2002, který zastavění dotčených pozemků za splnění dalších podmínek umožňoval, uplynulo více než 5 let a v této době žalobkyně nezískala žádné rozhodnutí o umístění stavby, které by nebylo později zrušeno. Nároky žalobkyně neshledal důvodnými ani podle zákona č. 82/1998 Sb., přičemž vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3444/2013. Na rozdíl od soudu prvního stupně neshledal nedostatek pasivní legitimace žalované k uplatnění nároku podle zákona č. 82/1998 Sb., avšak dovodil, že postup podle tohoto zákona by přicházel v úvahu pouze při posouzení územního plánu z roku 2011, přičemž ve vztahu k němu žalobkyně nesplnila jednu ze základních podmínek pro odškodnění, stanovenou v § 8 odst. 3 citovaného zákona, a to využít všech procesních prostředků obrany, a proto nárok na odškodnění z tohoto titulu nemá. Neshledal rovněž v chování žalované porušení dobrých mravů a prevenční povinnosti dle § 3 a § 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“) s tím, že jestliže se žalovaná ve správních řízeních bránila jako jejich účastník, nelze v tom spatřovat porušení právní povinnosti, neboť vedení územního řízení je v gesci stavebního úřadu, proto odpovědnost účastníka za zdárný průběh řízení nelze založit. O problematičnosti svého projektu věděla žalobkyně již od roku 2008, kdy jí byly nejen žalovanou, ale i státními orgány vytýkány nedostatky spočívající zejména v tom, že projekt svým rozsahem nerespektuje zásady urbanistické koncepce dané lokality, v místě není čistička odpadních vod ani zásobení pitnou vodou vodovodním řadem, přičemž zřízení vlastních vrtů na základě předběžného ohledání pozemku proutkařem bez řádného hydrogeologického posouzení ani řešení odvodu odpadních vod stavbou žump s cyklem jejich vyvážení 21 dnů i za zimních klimatických podmínek, nelze považovat za ověřený způsob realizace garantující reálnost záměru v daném místě. Zejména z těchto důvodů nebyl projekt žalobkyně stavebním úřadem povolen. Odvolací soud tedy současně uzavřel, že žalobkyně nemohla projekt realizovat nikoli pro chování žalované, ale proto, že nedostala příslušná úřední povolení. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně obsáhlé dovolání. Popisuje v něm průběh řízení a namítá, že odvolací soud za použití pravé retroaktivity a nesprávné aplikace § 154 o. s. ř. věc právně posoudil podle nesprávného znění stavebního zákona, neboť na právní vztahy založené v roce 2011 aplikoval právní úpravu z roku 2013 a postupoval tak v rozporu se zákonem i dovolatelem citovanou judikaturou. Nesprávné právní posouzení spatřuje i v závěru odvolacího soudu, že na uplatněné nároky dopadá výlučně § 102 stavebního zákona, i ve výkladu rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3444/2013. Namítá, že z tohoto rozhodnutí dovolacího soudu, o které se odvolací soud opírá, nevyplývá, že na veškeré zásahy do vlastnického práva realizované prostřednictvím územního plánování by měl být aplikován výhradně a přímo zmiňovaný zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, bez ohledu na to, zda byly splněny i další zákonné předpoklady, neboť by tím byla odpovědnost podle § 415 obč. zák.