25 Cdo 2919/2024 – Nejvyšší soud

25 Cdo 2919/2024-123 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce: D. D., zastoupený JUDr. Michalem Bortelem, advokátem se sídlem Mezírka 775/1, Brno, proti žalované: N. V., zastoupená JUDr. Františkem Štouračem, advokátem se sídlem Pražákova 1008/69, Brno, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 47 C 85/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2024, č. j. 70 C 28/2024-99, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám JUDr. Františka Štourače. Odůvodnění: 1. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. 10. 2023, č. j. 47 C 85/2023-70, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby žalované bylo uloženo zdržet se jakýchkoli zásahů do jeho osobnostní sféry a integrity a zaslat mu písemnou omluvu specifikovaného znění (za to, že žalovaná v rámci své svědecké výpovědi na Policii ČR dne 23. 11. 2022 uvedla, že v konkrétně označených dnech žalobce užíval kokain či marihuanu, nedodržoval osobní hygienu, v důsledku čehož měla zánět močového měchýře, a že ji škrtil a dal jí facku), v níž uvede, že všechna její tvrzení jsou nepravdivá a jí vymyšlená, a rozhodl o nákladech řízení. Soud vyšel ze zjištění, že shora uvedené výroky uvedla žalovaná jako svědkyně v trestním řízení vedeném proti žalobci a že v předmětných dnech podle záznamů komunikace skutečně u žalobce přespala a zánětem močových cest trpěla. Dále vyšel z toho, že žalovaná podala svou výpověď v trestním řízení jako svědkyně na předvolání policie, a žalobce žalované zaslal předžalobní výzvu v této věci bezprostředně po jejím výslechu dne 1. 12. 2022. V době rozhodování soudu nebylo předmětné trestní řízení skončeno. Nárok žalobce posoudil soud prvního stupně podle § 81 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“, a uzavřel, že žalovaná do osobnosti žalobce protiprávně nezasáhla. Odkázal též na bohatou konstantní judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu. Vyšel ze zásady, že při podání svědecké výpovědi v rámci trestního řízení by mohlo jít o neoprávněný zásah do osobnosti žalobce pouze tehdy, dopustila-li by se žalovaná excesu. Jednotlivé výroky uvedené v žalobě, a to ani v jejich souhrnu, nepovažoval soud za exces z výkonu práva (resp. právní povinnosti) žalované jakožto svědkyně v trestním řízení ani co do obsahu výpovědi, ani co do intenzity v ní uvedených výroků. Exces by mohl spočívat ve vědomém uvedení nepravdivých tvrzení, žalobce však ani po výzvě soudu podle § 118a o. s. ř. netvrdil žádné okolnosti, z nichž by bylo možno usoudit, že žalovaná v trestním řízení vědomě lhala. Výpověď žalované neobsahovala žádné vulgarity, nešlo o údaje, které by nesouvisely se skutkem, jenž je v trestním řízení projednáván. Žalovaná popsala chování žalobce, kterému byla přítomna, jeho jednání vůči ní a vyslovila vlastní názor na souvislost svých zdravotních obtíží s hygienickými návyky žalobce. Z provedeného dokazování vyplynulo, že výroky žalované měly reálný základ v tom, že se žalovaná skutečně v předmětné dny nacházela u žalobce a trpěla onemocněním močových cest. Hodnotit, zda byly všechny výroky zcela pravdivé, však v tomto řízení nelze. V občanskoprávním řízení o ochranu osobnosti podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu (kterou soud prvního stupně hojně citoval), aprobované soudem Ústavním, není možno v řízení o ochranu osobnosti přezkoumávat pravdivost svědecké výpovědi učiněné v jiném občanskoprávním řízení. Tím méně to je možné ve vztahu k výpovědi učiněné v trestním řízení. Důsledkem nepravdivosti svědecké výpovědi může být odpovědnost svědka podle trestního zákoníku či zákona o přestupcích. Namítá-li žalobce, že tato zásada platí jen pro skončené trestní řízení, zatímco svědecká výpověď v dosud neskončeném trestním řízení může být předmětem zkoumání z hlediska pravdivosti v řízení o ochranu osobnosti, pak podle nalézacích soudů by právě v takovém případě šlo o nepřípustný zásah do ingerence orgánů činných v trestním řízení. Na svědka je navíc podáním žaloby o ochranu osobnosti vyvíjen nepřípustný nátlak. Žalobce tak přehlíží smysl a účel zákonné licence, podle níž výkon svědecké či znalecké povinnosti zásadně není neoprávněným zásahem do osobnosti člověka, jímž je poskytnutí ochrany nerušené realizaci zákonné procesní povinnosti. Soud prvního stupně dospěl též k závěru o nedůvodnosti žaloby z dalšího samostatného důvodu, a to pro absenci objektivní způsobilosti napadených výroků zasáhnout do žalobcovy osobnosti, neboť výpověď žalované v trestním řízení je dostupná jen úředním osobám, které jsou vázány povinností mlčenlivosti. Také tento závěr soud opřel o výčet srovnatelných rozhodnutí soudů všech stupňů, včetně soudu Ústavního, v obdobných věcech. Konečně soud shledal žalobu nedůvodnou i pro neunesení důkazního břemene žalobcem o tom, že žalobkyně lhala. Vzhledem k tomu, že jde-li podle ustálené judikatury zpravidla při svědecké výpovědi o oprávněný zásah do osobnosti člověka, je na dotčené osobě, aby prokázala neoprávněnost zásahu, například pro jeho nepravdivost. To, jak shora uvedeno, žalobce neučinil. Žalobní petit, jímž by bylo uloženo žalované zdržet se jakéhokoli zásahu do osobnosti žalobce, byl soudem zamítnut pro jeho nepřiměřenost. 2. Krajský soud v Brně k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 5. 6. 2024, č. j. 70 C 28/2024-99, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud zcela odkázal na vyčerpávající odůvodnění soudu prvního stupně, ve shodě se soudem prvního stupně posoudil nárok žalobce podle § 81 odst. 1 a odst. 2 o. z., a uzavřel, že žalovaná do osobnosti žalobce protiprávně nezasáhla. Stejně jako soud prvního stupně odkázal na bohatou a ustálenou judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu, včetně stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 20110, sp. zn. Cpjn 13/2007 (dále též jen „stanovisko Cpjn 13/2007“) a ztotožnil se se všemi soudem prvního stupně konstatovanými důvody pro zamítnutí žaloby. K ústavněprávní argumentaci žalobce a k jeho námitce, že v § 81 o. z. není zakotveno žádné omezení ochrany osobnostních práv, vysvětlil, že zákonné meze omezení základních práv (čl. 4 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dále též jen „Listina“) u ochrany osobnosti obecně nevyplývají z generální klauzule obsažené v § 81 o. z., nýbrž ze zákonných ustanovení jiných, při aplikaci s tímto ustanovením ve výsledku kolidujících. V této věci se jedná o zákonnou licenci danou na základě ustanovení, ukládajících žalované povinnosti svědka v trestním řízení. Práva na ochranu cti a důstojnosti dle čl. 10 odst. 1 Listiny nejsou v ústavněprávním významu právy absolutními, tedy neomezitelnými, nýbrž naopak právy relativními (omezitelnými). U takových práv pak, přestože Listina leckdy možnost jejich omezení výslovně nezmiňuje, stále platí, že k jejich omezení může dojít na základě kolize s jinými základními právy či ústavně chráněnými veřejnými statky, přičemž tato kolize se posuzuje principem proporcionality (odvolací soud odkázal na publikaci Bartoň, M. a kol. Základní práva. Praha: Leges, 2016, s. 89). Žalobcem požadovaný zdržovací výrok by podle odvolacího soudu diskvalifikoval žalovanou jako svědkyni v trestním řízení. Není možno rozhodnutím soudu v občanskoprávním řízení zakázat svědku podání výpovědi v trestním řízení nebo tuto výpověď nějakým způsobem omezit. 3. Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost odůvodnil tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na otázce, zda zákonná úprava obsahuje nějaké omezení ochrany osobnosti člověka pro případy, kdy je do jeho osobnosti zasaženo při výkonu jiné zákonné povinnosti (výpovědi svědka). Odvolací soud při řešení této otázky vyšel z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, kterou dovolatel pokládá za nesprávnou, a domáhá se toho, aby byla změněna. Judikatura Nejvyššího soudu podle jeho názoru překračuje zákonná zmocnění pro výkon soudní moci, je založena na nepřípustné soudcovské tvorbě práva a vymyká se zákonnému zmocnění v čl. 2 odst. 2 Listiny. Na ustanovení § 81 o. z. je třeba nahlížet perspektivou čl. 4 odst. 2 a 3 Listiny. Zákonná úprava neobsahuje žádné vyloučení ochrany základního lidského práva proti zásahu do osobnosti člověka při výkonu svědecké výpovědi. Stanovisko Cpjn 13/2007 překračuje ústavní zmocnění ve smyslu čl. 2 odst. 2 Listiny, neboť je soudcovskou tvorbou práva. Jestliže sám zákonodárce ochranu osobnosti nijak neomezil v zákoně, jsou závěry citovaného stanoviska v rozporu s principy čl. 2 odst. 2 Listiny. Omezení ochrany osobnosti žalobce, které nevyplývá z § 81 a § 82 o. z., je neústavní. Napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo též porušeno pravidlo zakotvené v § 13 o. z. vzhledem k tomu, že Okresní soud v Pardubicích svým rozhodnutím sp. zn. 5 C 6/201