25 Cdo 3027/2008 — Nejvyšší soud

25 Cdo 3027/2008 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:19. 10. 2010 Spisová značka:25 Cdo 3027/2008 ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:25.CDO.3027.2008.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náhrada škody Obec Dotčené předpisy:§ 415 obč. zák. § 420 obč. zák. předpisu č. 13/1997Sb. předpisu č. 128/2001Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:13. 12. 2010 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 3027/2008 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně D. A. B., zastoupené JUDr. Lenkou Janečkovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Purkyňova 43, proti žalovaným 1) obec Břasy, IČ: 00258628, se sídlem úřadu Břasy 350, okres Rokycany, zastoupené JUDr. Pavlem Truxou, advokátem se sídlem v Rokycanech, ul. J. Knihy 177, a 2) LASSELSBERGER, a.s., IČ: 25238078, se sídlem v Plzni, Jižní Předměstí, Adélova 2549/1, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného UNIQUA pojišťovna, a.s., se sídlem v Praze 6, Evropská 136, o 71.814,- Kč s přísl., vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 11 C 3/2007, o dovolání první žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 3. 2008, č.j. 13 Co 77/2008-110, takto: I. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu co do částky 57.262,- Kč s přísl. se zamítá, jinak se odmítá. II. První žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 10.080,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Lenky Janečkové, advokátky se sídlem v Plzni, Purkyňova 43. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Rokycanech rozsudkem ze dne 7. 12. 2007, č.j. 11 C 3/2007-76, uložil první žalované zaplatit žalobkyni 71.814,- Kč s úroky z prodlení na náhradě za ztrátu na výdělku, nákladů spojených s léčením, na bolestném a náhradě za ztížení společenského uplatnění, žalobu proti druhému žalovanému zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku žalobkyně na náhradu za poškození zdraví, jež utrpěla dne 8. 2. 2006, když při vystupování z autobusu v obci Břasy (první žalovaná) uklouzla na zledovatělém povrchu nástupiště autobusové zastávky, jež se nachází na pozemku ve vlastnictví druhého žalovaného. Žalobkyně si při pádu zlomila zevní kotník pravé dolní končetiny a následně se musela podrobit operaci. Nástupní ostrůvky a čekárny linkové osobní a veřejné hromadné dopravy nejsou součástí ani příslušenstvím dálnice, silnice a místní komunikace (§ 14 odst. 2 zák. č. 13/1997 Sb., silničního zákona), soud proto nárok žalobkyně na náhradu škody posoudil dle § 415 a § 420 obč. zák. a odpovědným za škodu shledal žalovanou obec, jež dle zákona č. 128/2001 Sb., o obcích, (§ 2 a § 35 odst. 2) je povinna starat se v souladu s místními předpoklady a místními zvyklostmi o všestranný rozvoj svého území a potřeb svých občanů, především pokud jde o uspokojování potřeb bydlení, ochrany a rozvoje zdraví, dopravy a spojů. S ohledem na to, že nástupiště zastávky, stejně jako čekárna či přístřešek pro cestující je zařízením, které slouží k uspokojování potřeb občanů a k tomu, aby občanům umožnilo účast na dopravě a spojích, soud dovodil, že první žalovaná byla povinna postarat se o zajištění schůdnosti autobusových zastávek, a s odkazem na rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 17/1989 uvedl, že závěry tohoto rozhodnutí o povinnostech národních výborů pečovat a udržovat nástupiště autobusové zastávky jsou použitelné i za současné právní úpravy. K odvolání první žalované a žalobkyně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 11. 3. 2008, č.j. 13 Co 77/2008-110, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Přisvědčil soudu prvního stupně, že autobusová zastávka, která je považována za součást pozemku, není komunikací a není tudíž možno posuzovat odpovědnost za vzniklou škodu podle zák. č. 13/1997 Sb., a shodně s ním dovodil, že v daném případě za škodu, již utrpěla žalobkyně, je odpovědná první žalovaná, která sice nezajišťuje dopravu, avšak autobusová zastávka slouží dopravním potřebám občanů obce. Přihlédl i k tomu, že předmětná autobusová zastávka byla vybudována náhradou za stávající v souvislosti se stavbou čerpací stanice pohonných hmot v obci Břasy, přičemž první žalovaná jako účastník stavebního řízení si kladla podmínku dokončení nové autobusové zastávky a provedení zpevněných ploch mezi zastávkou a komunikací včetně celého nástupního ostrůvku. První žalovaná tedy zajistila vybudování autobusové zastávky, ale o její zimní údržbu se zcela evidentně nestarala, čímž porušila povinnost vyplývající z § 415 obč. zák. a ze zákona o obcích. Proti rozsudku odvolacího soudu podala první žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), kterou spatřuje ve způsobu, jakým odvolací soud „nesprávně a nepravdivě interpretoval provedené důkazy“. Zásadní právní význam rozhodnutí spatřuje v otázce aplikace § 35 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb. ve spojitosti s § 415 obč. zák. daný skutkový stav, kdy dojde k úrazu občana v důsledku závady ve schůdnosti na autobusové zastávce, jež se nachází na pozemku, který není v majetku obce a slouží pro provozování autobusové dopravy zajišťované soukromým dopravcem, a zda lze postupovat ve smyslu publikovaného rozhodnutí, jež bylo vydáno dle právních předpisů účinných před rokem 1990 a vycházelo „ze zcela odlišné politické, právní a i obecně skutkové situace, a to zejména s ohledem na zásadně rozdílné postavení a úkoly obce“ ve srovnání s národními výbory. Dovolatelka považuje za extenzivní výklad odvolacího soudu, který z § 35 odst. 2 zák. č. 128/2000 Sb., ukládajícího obcím povinnost péče o rozvoj dopravy, dovodil odpovědnost obce za okamžitý technický stav (schůdnost) autobusové zastávky, přestože obec není vlastníkem pozemku ani objektů na něm umístěných a není ani provozovatelem autobusové dopravy, jež se zde uskutečňuje. Dovolatelka namítá, že by tak v konečném důsledku měla obec odpovídat „v podstatě za cokoliv“, co se v jejím územním obvodu samostatné působnosti stane protiprávního ve vztahu k občanům obce, aniž by byl dán jakýkoli právní titul stanovící obci příslušnou povinnost. Poukazuje na to, že obec neporušila žádný právní předpis a že kolaudačním rozhodnutím byla stavebníku zastávky, jímž byla společnost RB, s.r.o., uloženo řádně pečovat o stavbu (autobusovou zastávku). Uvádí, že autobusová zastávka může být i samostatnou pozemní komunikací, a odvolacímu soudu vytýká, že vyloučil odpovědnost za škodu podle zákona č. 13/1997 Sb. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Žalobkyně ve vyjádření uvedla, že dovolání považuje za nepřípustné, ztotožňuje se se závěry soudů obou stupňů, odpovědnost za škodu v dané věci se řídí občanským zákoníkem a nikoli zákonem č. 13/1997 Sb., neboť autobusová zastávka není součástí ani příslušenstvím dálnice, silnice ani místní komunikace. Nástupiště zastávky je zařízením, jež má sloužit k uspokojování potřeb občanů v oblasti dopravy a spojů, resp. dalších potřeb občanů, za něž dle § 35 odst. 2 zák. č. 128/2000 Sb. nese odpovědnost obec. Péče o předmětnou zastávku je v souladu s místními zvyklostmi, neboť nové nástupiště autobusové zastávky nahradilo z podnětu obce zastávku původní. První žalovaná neučinila žádné kroky k zaměření zastávky a jejímu převodu na obec a nezajistila schůdnost tohoto prostoru s ohledem na klimatické podmínky. Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, resp. zamítnuto. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř., rozhodl o dovolání podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12 čl. II zákona č. 7/2009 Sb.) s ohledem na to, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 11. 3. 2008. Pokud dovolání směřuje proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nároku na náhradu nákladů spojených s léčením ve výši 1.588,- Kč a 864,- Kč a na náhradu bolestného a za ztížení společenského uplatnění ve výši 12.100,- Kč, není přípustné. Přípustnost je vyloučena ustanovením § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., podle