25 Cdo 3053/2006 — Nejvyšší soud

25 Cdo 3053/2006 citace  Právní věta:Smluvní ujednání o povinnosti vypůjčitele zaplatit půjčiteli hodnotu předmětu výpůjčky v případě jeho ztráty (nevrácení) není neplatné pro rozpor se zákonem (§ 39 obč. zák.). Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:21. 10. 2008 Spisová značka:25 Cdo 3053/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.3053.2006.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 662 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb. § 489 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb. § 39 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:A Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Publikováno ve sbírce pod číslem:84 / 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 3053/2006 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně České republiky – Ministerstva obrany ČR, jednající V. ú. pro právní zastupování Ministerstva obrany, proti žalovanému P. m., zastoupenému advokátem, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 5 C 30/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. května 2006, č. j. 23 Co 159/2006-222, takto: Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. května 2006, č. j. 23 Co 159/2006-222, a rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 13. prosince 2005, č. j. 5 C 30/2000-199, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Nymburce k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně (Česká republika) se vůči žalovanému muzeu (dále jen „žalovaný“) domáhala zaplacení 1.564.000,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalovaný porušil povinnost vrátit sbírku historických zbraní, kterou si vypůjčil na základě smlouvy o dočasném užívání sbírkových předmětů, a nesplnil ani sjednaný závazek uhradit plnou výši hodnoty vypůjčených exponátů pro případ jejich ztráty. Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 26. 11. 2003, č. j. 5 C 30/2000-80, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 1.564.000,- Kč s 26% úrokem z prodlení od 31. 5. 1998 do zaplacení, ohledně 26% úroku z prodlení z částky 633.000,- Kč od 31. 5. 1998 do 30. 5. 1999 žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že na základě „smlouvy o dočasném užívání sbírkových předmětů“ ze dne 30. 3. 1998 půjčila žalobkyně  žalovanému sbírku orientálních zbraní na dobu od 31. 3. 1998 do 30. 5. 1998 s tím, že žalovaný „ručí za exponáty po všech stránkách, odpovídá za jejich vrácení v původním stavu a počtu a v případě ztráty hradí plnou výši finanční hodnoty předmětu“. Historické zbraně byly umístěny do samostatné místnosti výstavních prostor muzea žalovaného v L. n. L., jež byly opatřeny patentními zámky, mřížemi přede dveřmi do výstavní místnosti a mřížemi v oknech a brána vjezdu u budovy muzea byla zajištěna řetězem s visacím zámkem. V blíže nezjištěné době od pátku 13. 5. 1998 do neděle 15. 5. 1998 byly předmětné exponáty odcizeny neznámým pachatelem, který přeštípnul visací zámek na vratech u budovy, vypáčil vnější kovové mříže a dvojité okenice a vloupal se do výstavní síně muzea. Protože žalovaný nesplnil smluvní povinnost vrátit předmět výpůjčky, vzniklo žalobkyni podle smlouvy právo na zaplacení částky odpovídající hodnotě sbírky zbraní, jejíž výše byla mezi účastníky nesporná. Tento rozsudek byl zrušen usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2004, č. j. 23 Co 184/2004-96, se závazným právním názorem, že odpovědnost žalovaného za škodu na předmětu výpůjčky, kterou nelze smluvně vyloučit ani jakkoli modifikovat, je třeba posuzovat podle kogentního ustanovení § 420 odst. 1 obč. zák., neboť smluvní ujednání, které zákonem stanovené podmínky odpovědnosti za škodu vylučuje či zakládá, je absolutně neplatné pro rozpor se zákonem podle § 39 obč. zák. Jestliže se na daný případ nevztahují ustanovení o zvláštní odpovědnosti (§ 421 až § 437 obč. zák.), je třeba posoudit splnění podmínek obecné odpovědnosti za škodu. Okresní soud v Nymburce poté rozsudkem ze dne 13. 12. 2005, č. j. 5 C 30/2000-199, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vázán právním názorem odvolacího soudu, že povinnost žalovaného k náhradě škody byla smluvena v rozporu se zákonem, a smlouva o výpůjčce je proto v této části neplatná, a že je třeba jeho odpovědnost posuzovat podle § 420 obč. zák., dospěl k závěru, že „žalovaný ke vzniku škody nepřispěl porušením žádné právní povinnosti“ a smluvní povinnost oznámit neprodleně ztrátu sbírky splnil. Škoda vzniklá na sbírkových předmětech krádeží není v příčinné souvislosti s porušením povinnosti věci vrátit; žalovaný neporušil právní povinnosti v souvislosti s péčí o vypůjčené věci, neboť využil veškerých zajištění, které výstavní prostory umožňovaly (patentní zámky, mříže v oknech a uzamčení brány u vjezdu do budovy muzea), k jinému způsobu zajištění exponátů se smluvně nezavázal a sám půjčitel (žalobkyně) při uzavření smlouvy považoval výstavní prostory za vhodné. Účinnější zajištění, jako např. elektronické zabezpečení a ostraha objektu, nebyla v době realizace výpůjčky natolik běžná, aby se dala podřadit pod zákonnou povinnost péče o vypůjčené výstavní předměty (§ 659 a násl. obč. zák.). Rovněž povinnost pojištění vypůjčených exponátů byla běžně zakládána jen výslovným smluvním ujednáním. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 5. 2006, č. j. 23 Co 159/2006-222, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, změnil jej jen ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a uvedl, že žalovanému se podařilo prokázat, že vznik škody způsobené krádeží historických předmětů nezavinil, neboť vynaložil veškerou péči o tyto vypůjčené věci, kterou lze v dané době a s ohledem na bezpečnostní vybavenost konkrétních výstavních prostor požadovat. Rovněž způsob provedení krádeže  svědčí o dostatečné úrovni péče žalovaného o zabezpečení výstavních prostor, kde byla sbírka zbraní umístěna. Odpovědnost žalovaného podle § 420 obč. zák. tedy dána není a na případ nelze aplikovat ani ustanovení § 421 obč. zák., které předpokládá existenci závazkového vztahu, na základě kterého je subjektu, který věc předává, poskytováno určité plnění. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jež odůvodňuje podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu o kogentnosti ustanovení § 420 obč. zák. a má za to, že § 661 odst. 1 obč. zák. ani § 420 obč. zák. generálně neznemožňují smluvní ujednání o odpovědnosti za škodu. V rozporu s dobrými mravy by naopak bylo posoudit takové smluvní ujednání o odpovědnosti za škodu způsobenou na předmětu výpůjčky jako neplatné, neboť by to ve svém důsledku stavělo do nerovného postavení smluvní strany (půjčitel poskytuje vypůjčiteli svůj majetek bez nároku na finanční protiplnění, avšak vypůjčitel není povinen k adekvátní péči o cizí majetek a nenese za takové jednání plnou odpovědnost); proto nic nebránilo účastníkům řízení sjednat si odpovědnost za předmět výpůjčky „nad rámec, jak stanoví příslušná ustanovení obč. zák.“. Žalobkyně dále tvrdí, že věc měla být posuzována podle ustanovení § 421 obč. zák., které nelze vykládat zužujícím způsobem, jak to učinil odvolací soud (že předmětem závazku nutně musí být finanční protiplnění), který pak odkázal na nepoužitelný judikát NS ČSR ze dne 20. 3. 1981, sp. zn. Cz 21/81, když v době jeho vydání občanský zákoník odpovědnost za věc převzatou obecně na základě závazku ještě neupravoval. Žalovaný porušil svou povinnost řádné péče o předmět výpůjčky, již při sepsání smlouvy o výpůjčce si byl vědom ohromné ceny a významu exponátů a také smluvního ujednání o absolutní odpovědnosti za předmět výpůjčky, která je na něj kladena. I přesto však nezabezpečil exponáty více než svou stálou výstavu (vlastní cenné sbírky žalovaný pojistil a dokonce elektronicky zabezpečil), a svůj majetek tak chránil daleko lépe s vynaložením větší péče a vyšších nákladů než věci vypůjčené. Žalobkyně je přesvědčena, že kdyby odvolací soud připustil otázku položenou žalobkyní svědkovi D. na jednání před soudem prvního stupně dne 8. 12. 2005 směřující k vyjasnění nikoli finanční, nýbrž sbírkové hodnoty zbraní, měla by okolnost, že sběratelská hodnota sbírky zbraní byla daleko vyšší, než jejich hodnota finanční, zásadní význam pro právní posouzení, zda žalovaný vyvinul dostatečnou péči o zapůjčený majetek. Navrhuje proto, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ve vyjádření k dovolání žalovaný uvedl, že soudy