25 Cdo 3076/2023 — Nejvyšší soud

25 Cdo 3076/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:2. 4. 2025 Spisová značka:25 Cdo 3076/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:25.CDO.3076.2023.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Bezdůvodné obohacení Dotčené předpisy:§ 457 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:2. 5. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 3076/2023-480 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: Bytové družstvo na Ořechovce 250, IČO 61862924, se sídlem Na Ořechovce 250, Praha 6, zastoupený JUDr. Karlem Vrzáněm, advokátem se sídlem Na Kozačce 1289/7, Praha 2, proti žalovaným: 1. Bytové družstvo „69“, IČO 45242828, se sídlem Národní obrany 486/30, Praha 6, zastoupený Mgr. Ladislavem Peškem, advokátem se sídlem Karenova 1040/2, Praha 5, a 2. Ořechovka s. r. o. v likvidaci, IČO: 61508829, se sídlem Národní obrany 486/30, Praha 6, o zaplacení 1.312.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 27 C 518/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2023, č. j. 54 Co 246/2022-424, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2023, č. j. 54 Co 246/2022 -424, se v části výroku II, pokud jí byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II změněn tak, že se zamítá žaloba, aby byl první žalovaný povinen zaplatit žalobci 1.147.530 Kč s příslušenstvím, a ve výrocích V a VI zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2023, č. j. 54 Co 246/2022-424, se v části výroku II, pokud jí byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II potvrzen, odmítá. Odůvodnění: 1. Žalobce se po žalovaných domáhal zaplacení 1.312.000 Kč s příslušenstvím jako náhrady za neoprávněné užívání nemovitosti v jeho vlastnictví v letech 1998 a 1999. 2. Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 20. 7. 2021, č. j. 27 C 518/2002-367, zastavil řízení vůči prvnímu žalovanému co do 44.470 Kč a vůči druhé žalované co do 120.000 Kč (výrok I), uložil prvnímu žalovanému povinnost zaplatit žalobci 1.267.530 Kč s příslušenstvím (výrok II), vůči prvnímu žalovanému žalobu zamítl ohledně části příslušenství (výrok III), ve vztahu mezi žalobcem a druhou žalovanou žalobu zamítl (výrok IV) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a prvním žalovaným (výrok V), žalobcem a druhou žalovanou (výrok VI) a vůči státu (výrok VII). Žalobce, jenž byl založen rozhodnutím ze dne 16. 6. 1994, se vyčlenil z prvního žalovaného. Tvrdil, že dnem svého vzniku, tedy 10. 10. 1994, se stal vlastníkem domu č. p. 250, nacházejícího se na pozemku parc. č. 1404 v k. ú. Střešovice. Předchozím vlastníkem domu byl první žalovaný, který 15. 9. 1994, tedy ještě před vznikem žalobce, pronajal nebytové prostory v tomto domě za nepřiměřeně nízké nájemné druhé žalované, která je podnajala dalším subjektům. Sjednané nájemné ve výši 120.000 Kč ročně inkasoval od druhé žalované první žalovaný, přestože vlastníkem domu již byl žalobce. Ten považoval nájemní smlouvu uzavřenou mezi žalovanými za neplatnou z důvodu absence předchozího souhlasu národního výboru a domáhal se zaplacení obvyklého nájemného za roky 1998 a 1999, které by jinak od nájemců vybral. V průběhu řízení vzal žalobce žalobu zpět vůči prvnímu žalovanému co do 44.470 Kč a vůči druhé žalované co do 120.000 Kč. Z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. 7. 2014, č. j. 4 C 245/2011-22, soud prvního stupně zjistil, že žalobce se ke dni svého vzniku stal vlastníkem předmětné nemovitosti, což ho v tomto sporu činí aktivně věcně legitimovaným. Nájemní smlouva uzavřená mezi oběma žalovanými byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. 11. 2014, sp. zn. 13 C 2/2014, shledána neplatnou vzhledem k absenci předem daného souhlasu podle § 3 odst. 3 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, (správně § 3 odst. 2 a 4, poznámka dovolacího soudu), přičemž soud prvního stupně z uvedeného závěru vycházel. Ohledně pasivní věcné legitimace soud odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. 33 Odo 366/2003, ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. 33 Odo 654/2005, či ze dne 11. 8. 2006, sp. zn. 33 Odo 774/2004, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 33 Odo 1108/2004, a dovodil, že k bezdůvodnému obohacení na úkor žalobce došlo pouze u prvního žalovaného, který předmětnými nebytovými prostory disponoval. Ze skutečnosti, že první žalovaný umožnil jejich užívání dalším subjektům (tzn. druhé žalované), tak neplyne, že by se na úkor žalobce obohatila též druhá žalovaná. Soud prvního stupně zdůraznil, že nároky z bezdůvodného obohacení vzniklého na základě neplatné nájemní smlouvy se týkají pouze účastníků neplatné nájemní smlouvy navzájem a výše bezdůvodného obohacení ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným je dána výší obvyklého nájmu. Výše bezdůvodného obohacení za uplatněné období byla znaleckým posudkem zjištěna v částce 2.495.130 Kč, soud tedy žalobě vůči prvnímu žalovanému vyhověl, jde-li o jistinu a úrok z prodlení ode dne doručení žaloby. Vůči druhé žalované soud žalobu zamítl s ohledem na nedostatek pasivní věcné legitimace. 3. K odvolání žalobce a prvního žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 1. 2023, č. j. 54 Co 246/2022-424, zastavil řízení o odvolání proti výroku IV rozsudku soudu prvního stupně (výrok I), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II změnil tak, že žalobu co do 1.147.530 Kč s příslušenstvím zamítl, jinak jej co do 120.000 Kč s příslušenstvím potvrdil (výrok II), změnil výrok VI rozsudku soudu prvního stupně tak, že ve vztahu mezi žalobcem a druhou žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok III), rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi žalobcem a druhou žalovanou (výrok IV), nepřiznal prvnímu žalovanému právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok V) a rozhodl o náhradě nákladů řízení státu (výrok VI). Žalobce vzal v průběhu odvolacího řízení zpět své odvolání proti výroku IV rozsudku soudu prvního stupně. Během jednání odvolacího soudu pak první žalovaný uznal nárok žalobce co do 120.000 Kč s příslušenstvím představující nájemné za užívání předmětných nebytových prostor za rok 1999. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nájemní smlouva uzavřená mezi prvním žalovaným a druhou žalovanou je absolutně neplatná. Dále se zabýval otázkou, zdali se v daném případě nemůže jednat o odpovědnost prvního žalovaného za škodu způsobenou žalobci, konkrétně zda nedošlo k porušení prevenční povinnosti ve smyslu § 415 obč. zák. Tuto otázku však odvolací soud zodpověděl s negativním výsledkem. Neztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že se v daném případě jedná o bezdůvodné obohacení vzniklé z neplatného právního úkonu na straně prvního žalovaného, který příslušnými nebytovými prostory disponoval a umožnil jejich užívání dalším subjektům. Soudem prvního stupně odkazovaná judikatura je podle názoru odvolacího soudu nepřiléhavá, neboť se týká nároku na vydání bezdůvodného obohacení z neplatné nájemní smlouvy ve vztahu mezi „pronajímatelem“ a „nájemcem“ a „pronajímatelem“ a „podnájemcem“. Nejvyšší soud v citovaných rozhodnutích dovodil, že vztah z bezdůvodného obohacení vznikl pouze mezi „pronajímatelem“ a „nájemcem“, nikoliv též mezi „pronajímatelem“ a „podnájemcem“ bez ohledu na to, zda „nájemce“ po uzavření neplatné smlouvy umožnil jinému subjektu, aby v nebytových prostorách provozoval svou činnost. V projednávané věci však jde o skutkový stav odlišný. Nejsou zde subjekty v postavení pronajímatele, nájemce a podnájemce, ale původního vlastníka nebytového prostoru, nového vlastníka nebytového prostoru a nájemce. Neplatná nájemní smlouva byla uzavřena mezi původním vlastníkem nemovitosti, tj. prvním žalovaným (v době, kdy byl jejím vlastníkem) a druhou žalovanou jako nájemkyní. Poté, co se vlastníkem nebytového prostoru stal nový vlastník, tj. žalobce, vstoupil (resp. měl vstoupit) do práv a povinností původního vlastníka. Ve smyslu judikatury citované soudem prvního stupně se tedy jedná o vztah z bezdůvodného obohacení mezi pronajímatelem (žalobcem) a nájemcem (druhou žalovanou). Na úkor žalobce se tedy přijetím plnění z neplatné nájemní smlouvy neobohatil první žalovaný, ale naopak druhá žalovaná, vůči níž však bylo řízení již pravomocně skončeno. Vzniklo-li prvnímu žalovanému bezdůvodné obohacení ve výši 120.000 Kč za každý příslušný rok, nevzniklo mu na úkor žalobce, ale na úkor druhé žalované, a to z titulu neplatné nájemní smlouvy, která byla m