25 Cdo 3258/2010 — Nejvyšší soud

25 Cdo 3258/2010 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:20. 9. 2012 Spisová značka:25 Cdo 3258/2010 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:25.CDO.3258.2010.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náhrada za ztrátu na výdělku Dotčené předpisy:§ 447 obč. zák. § 14 předpisu č. 183/1994Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:25. 10. 2012 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 3258/2010 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně V. T., zastoupené Mgr. Ivem Žižkovským, advokátem se sídlem v Plzni – Jižním Předměstí, Martinská 10, proti žalovanému Státnímu statku Jeneč, státnímu podniku v likvidaci, se sídlem v Jenči, Karlovarská 7, IČO 16918, zastoupenému JUDr. Janem Růžkem, advokátem se sídlem v Lounech, Poděbradova 751, za účasti České pojišťovny a.s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, IČO 45272956 jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, o 314.167,- Kč s příslušenstvím a 10.284,- Kč měsíčně, vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 35 C 9/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. července 2009, č. j. 61 Co 314/2009-1056, takto: Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně o povinnosti žalovaného platit žalobkyni počínaje dnem 1. 1. 2009 měsíční rentu 10.284,- Kč, se zamítá; ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá. Odůvodnění: Žalobkyně se domáhala (po četných úpravách žalobního petitu jak co do rozsahu požadovaných částek, tak co do okruhu účastníků řízení) po žalovaném zaplacení náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve výši 314.167,- Kč s úrokem z prodlení z této částky a výplaty pravidelné měsíční renty ve výši 10.284,- Kč. Uvedla, že dne 16. 1. 1975 byla účastnicí dopravní nehody způsobené V. H., zaměstnancem právního předchůdce žalovaného, při níž utrpěla úraz, a v důsledku trvalých následků jí byla přiznána plná invalidita. Okresní soud Plzeň - město rozsudkem ze dne 25. 4. 2002, č. j. 23 C 86/99-189, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 27. 2. 2003, č. j. 23 C 86/99-246, a opravného usnesení ze dne 24. 3. 2003, č. j. 23 C 86/99-248, zamítl vůči žalovanému a České pojišťovně a.s. (původně druhá žalovaná) žalobu na zaplacení částky 419.004,65 Kč a na vyplácení náhrady za ztrátu na výdělku v částce 7.020,24 Kč měsíčně od 1. 3. 2002 doživotně a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že z titulu pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla vyplácela Česká pojišťovna a.s. žalobkyni náhradu za ztrátu na výdělku od 1. 2. 1976 ve výši, která se v souvislosti s valorizacemi postupně zvyšovala z částky 376,- Kč měsíčně na částku 1.855,- Kč, do 1. 3. 1997, kdy byla výplata náhrady pozastavena. Od ledna 2000 Česká pojišťovna a.s. opět škodu hradí, a to v částce 77,- Kč měsíčně. Soud posuzoval výši nároku žalobkyně podle ustanovení § 447 obč. zák. a dospěl k závěru, že Česká pojišťovna a.s. postupovala v souladu s tímto ustanovením i nařízeními vlády, která výši náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě upravují (zejména č. 298/1996 Sb., č. 318/1997 Sb., č. 320/1998 Sb., č. 283/1999 Sb., č. 18/2001 Sb. a č. 464/2001 Sb.). Dovodil, že v době do 1. 12. 1999 a poté opět od 1. 12. 2001 žalobkyně pobírala invalidní důchod (valorizovaný) vyšší než valorizovaný výdělek, proto jí za tato období nárok na rentu nevznikl. Nevyhověl požadavku žalobkyně, aby jí náhrada za ztrátu na výdělku byla poskytována doživotně, neboť náhrada se poskytuje nejpozději v kalendářním měsíci, ve kterém zaměstnanec dovrší 65 let věku. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 7. 7. 2003, č. j. 10 Co 379/2003-273, rozsudek soudu prvního stupně ve znění doplňujícího rozsudku a opravného usnesení potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, zejména s tím, že žalobkyni byla Českou pojišťovnou a.s. vyplácena náhrada za ztrátu na výdělku při invaliditě ve smyslu ustanovení § 447 obč. zák., a to v částce představující rozdíl mezi průměrným výdělkem před poškozením a invalidním důchodem. Výše náhrady za ztrátu na výdělku pak byla stanovena podle jednotlivých nařízení vlády o úpravě náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě. Nařízení vlády č. 317/1995 Sb. a všechna následující nařízení vlády, která upravují náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě, neobsahují oproti dřívější právní úpravě ustanovení o tom, že se při valorizaci náhrady za ztrátu na výdělku nepřihlíží ke zvýšení invalidního důchodu podle předpisů o sociálním zabezpečení, a proto nelze jinak, než postupovat při stanovení výše náhrady za ztrátu na výdělku podle ustanovení § 447 odst. 1 obč. zák. a stanovit ji jako rozdíl mezi valorizovaným průměrným výdělkem před poškozením a invalidním důchodem v plné, skutečně pobírané výši. Jestliže proto Česká pojišťovna a.s. postupovala v jednotlivých letech při stanovení výše náhrady za ztrátu na výdělku tak, že v případech, kdy skutečně pobíraný invalidní důchod převyšoval valorizovaný výdělek, pozastavovala výplatu náhrady za ztrátu na výdělku, a jestliže je invalidní důchod nižší, ve výši rozdílu ji znovu poskytuje, jednala v souladu se zákonem. K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 10. 2005, č. j. 25 Cdo 279/2004-332, rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; ve vztahu k České pojišťovně a.s. dovolání odmítl. Konstatoval, že žalovaný odpovídá žalobkyni za škodu způsobenou jeho zaměstnancem při plnění pracovních úkolů. Za situace, kdy je pro žalobkyni náhrada za ztrátu na výdělku upravená podle § 447 obč. zák. a § 195 zák. práce ve znění účinném od 1. 6. 1994 méně příznivá než náhrada, která jí náležela podle právní úpravy účinné do toho data, přísluší jí nadále náhrada za ztrátu na výdělku v rozsahu vyplývajícím z dosavadní právní úpravy. Výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti proto musí odpovídat spolu s připočtením invalidního důchodu průměrnému (valorizovanému) výdělku před vznikem škody, aniž by přitom bylo přihlíženo ke zvýšení invalidního důchodu podle právních předpisů o sociálním zabezpečení; současně je nutné uplatnit limit daný § 447 odst. 2 obč. zák. a § 195 zák. práce ve znění účinném do 31. 5. 1994. Pro účely stanovení výše náhrady za ztrátu na výdělku je rovněž třeba od invalidního důchodu odečíst částku 220,- Kč (§ 14 zákona č. 183/1994 Sb., o zvýšení vyplácených důchodů a důchodů přiznávaných v roce 1994 a v roce 1995). Okresní soud Plzeň – město rozsudkem ze dne 10. 10. 2007, č. j. 35 C 9/2006-679, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 775.218,- Kč s úrokem z prodlení vždy od data splatnosti jednotlivých měsíčních náhrad a vyplácet jí počínaje dnem 31. 10. 2007 a konče dnem 28. 2. 2015 měsíční rentu ve výši 9.504,- Kč splatnou vždy do konce každého kalendářního měsíce. Dále co do částky 119.160,- Kč s úrokem z prodlení ode dne splatnosti jednotlivých měsíčních náhrad a co do renty požadované od 1. 3. 2015 do budoucna žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vázán závazným názorem dovolacího soudu, vyšel při stanovení výše průměrného výdělku rozhodného pro účely výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku ze znaleckého posudku. Shledal důvody zvláštního zřetele hodné, pro něž soud může určit vyšší částku náhrady ve smyslu § 447 odst. 2 obč. zák., náhradu za ztrátu na výdělku lze však přiznat pouze do 65 let věku žalobkyně, tj. do 28. 2. 2015. Námitku žalovaného, že nárok žalobkyně je promlčen, neshledal soud důvodnou, neboť žalobkyni byla ztráta na výdělku hrazena dlouho poté, co jí nárok na její úhradu vznikl, jednotlivá plnění byla žalobkyni poskytována až do roku 1994 a částečně jsou opět poskytována od roku 2000; námitka promlčení je proto v uvedených souvislostech úkonem v rozporu s dobrými mravy. Oproti tomu v částce 119.160,- Kč (náhrady za měsíce březen 1997 až leden 1999, jejichž splatnost uplynula nejpozději 28. 2. 1999) je námitka promlčení s ohledem na datum označení žalovaného za právního nástupce zaniklého Státního podniku Křimice s.p. (9. 3. 2001) důvodná. K odvolání všech účastníků řízení Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 12. 5. 2008, č. j. 61 Co 115/2008-752, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že soud prvního stupně bez jakéhokoliv zdůvodnění p