25 Cdo 330/2025 – Nejvyšší soud

25 Cdo 330/2025-317 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce: P. N., zastoupený Mgr. Pavlem Grošpicem, advokátem se sídlem U Hellady 697/4, 140 00 Praha 4, proti žalované: Centrum léčby pohybového aparátu, s. r. o., IČO 26432471, se sídlem Sokolovská 810/304, 190 00 Praha 9, zastoupená JUDr. Monikou Novotnou, advokátkou se sídlem Velkopřevorské náměstí 644/1a, 118 00 Praha 1, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované: Česká podnikatelská pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, IČO 63998530, se sídlem Pobřežní 665/23, 186 00 Praha 8, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 19 C 155/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2024, č. j. 15 Co 238/2024-296, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 13 008 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokátky JUDr. Moniky Novotné. III. Ve vztahu mezi žalobcem a vedlejší účastnicí nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se domáhal náhrady nemajetkové újmy, kterou mu měla žalovaná způsobit postupem non lege artis při péči o jeho zdraví tím, že porušila hygienické předpisy a neprovedla antibiotickou profylaxi. 2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 10. 2024, č. j. 15 Co 238/2024-296, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 2. 4. 2024, č. j. 19 C 155/2020-265, ve znění opravného usnesení ze dne 14. 6. 2024, č. j. 19 C 155/2020-283, jímž tento soud zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobci 2 243 483 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení; odvolací soud současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Soudy vyšly ze zjištění, že žalobce byl pro dlouhodobé potíže s pravým kolenem operován již v roce 2003. Dne 13. 10. 2014 podstoupil ve zdravotnickém zařízení žalované operaci náhrady předního zkříženého vazu pravého kolene bez komplikací; v rámci předoperačních vyšetření bylo zjištěno, že asi 14 dní předtím ukončil antibiotickou léčbu ze stomatologické indikace. Při hospitalizaci u žalované byl 14. 10. 2014 proveden převaz, 15. 10. 2014 punkce kloubu a 16. 10. 2014 byl propuštěn do domácího ošetření s tím, že rána byla klidná, kloub s minimální náplní, pacient se cítil dobře. Dne 21. 10. 2014 se u žalobce objevila horečka, a proto byl hospitalizován u žalované s oteklým kolenem, výpotkem a zarudnutím kloubu. Mezi stehy se projevila krvavá sekrece a byla provedena revize na operačním sále v celkové anestezii. Z rány bylo vypuštěno větší množství hematomu, přičemž ze vzorků této tekutiny byla zjištěna přítomnost zlatého stafylokoka, a proto byla žalobci nasazena antibiotika; do domácího ošetření byl propuštěn 25. 10. 2014. V letech 2015 a 2016 žalobce podstoupil několik operací pravého kolene (odstranění píštěle, šroubu, revize kolenního kloubu), přičemž u něj byl opakovaně prokázán zlatý stafylokok. U žalované byly v letech 2012 až 2015 podle plánu prováděny kontroly Hygienickou stanicí hlavního města Prahy se závěrem, že výsledky bakteriologických stěrů byly dobré. Soudy měly k dispozici odborné závěry (celkem čtyři znalecké posudky – tři byly předloženy žalobcem a jeden žalovanou). Soud nechal vyhotovit ústavní revizní znalecký posudek, z něhož zjistil, že při operaci i následné péči během hospitalizace byly dodrženy všechny standardní požadavky na vybavení, prostředí i pracovní postup ortopedických operačních sálů i samotné operace a následných výkonů. Nebyly tak porušeny podmínky náležité odborné zdravotní péče. V roce 2014 nebyl žádný závazný předpis týkající se antibiotické profylaxe pro artroskopické zákroky jakéhokoliv typu (doporučení v tomto smyslu pro operace s implantací cizorodého materiálu vydala Česká společnost pro ortopedii a traumatologii pohybového ústrojí až v roce 2018). Při právním posouzení soudy postupovaly podle § 2913 a § 2643 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) a § 4 odst. 5 a § 45 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), a dospěly k závěru, že nárok žalobce není důvodný. Odvolací soud na základě odborných závěrů, zejména ústavního revizního znaleckého posudku uzavřel, že žalovaná postupovala při operaci i následné péči o žalobce lege artis. Neprokázalo se, že by žalovaná porušila hygienicko-epidemiologické podmínky na pracovišti. Nepochybila rovněž, pokud žalobci nenasadila před operačním zákrokem profylaktickou léčbu antibiotiky, neboť nebyl dán žádný konkrétní důvod k její indikaci. V roce 2014 nebyl takový postup obvyklý a neexistoval žádný předpis stanovící povinnost antibiotika preventivně podat; doporučení v tomto smyslu Česká společnost pro ortopedii a traumatologii pohybového ústrojí vydala až v roce 2018. Žalobce byl v době operačního zákroku mladý zdravý muž, žádné problémy se u něj neprojevovaly a z výsledků předoperačních vyšetření nevyplynulo, že by mohly nastat jakékoliv komplikace, navíc se v krátké době před operací podrobil antibiotické léčbě, byť v souvislosti se stomatologickým ošetřením. 3. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním, jako dovolací důvod uvedl nesprávné právní posouzení věci. K řešení předložil tři otázky. 1) Namítal, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího i Ústavního soudu (III. ÚS 95/97, II. ÚS 1318/23, 21 Cdo 65/2000, 22 Cdo 465/2003 nebo 30 Cdo 1792/2009), neboť jeho rozhodnutí je nesrozumitelné, nelogické a neobsahuje dostatek důvodů, což způsobuje jeho nepřezkoumatelnost. Dovolatel rekapituluje proces dokazování, zpochybňuje obsah a závěry zejména ústavního znaleckého posudku a jeho hodnocení soudem. Namítá, že se odvolací soud nevypořádal s jeho dílčími tvrzeními a nesprávně hodnotil provedené důkazy. Cituje odbornou literaturu a dovozuje z ní, že stafylokokus aureus snadněji adheruje ke kovovým materiálům a že by proto mělo dojít k podání antibiotické profylaxe vždy. Jestliže žalovaná nepodala dovolateli bezdůvodně antibiotickou profylaxi, postupovala non lege artis (7 Tdo 219/2005). K tomu dovolatel odkazuje na judikaturu (25 Cdo 2221/2011, 25 Cdo 4168/2016, 25 Cdo 878/2014). 2) Odklon od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (Rc 1/1981, 22 Cdo 1810/2009) spatřuje dále v tom, že odvolací soud sám činil skutkové závěry v odborných otázkách. Soud podle něj pochybil, pokud odůvodnil absenci indikace antibiotické profylaxe u žalobce tím, že byl mladý, nezatížený žádnou jinou diagnózou, jež by antibiotickou profylaxi vyžadovala, nejednalo se o výměnu velké kloubní náhrady a tím, že se krátce před operací podrobil antibiotické léčbě. Dle dovolatele tyto závěry soudu nemají oporu v provedeném dokazování, šlo o obrannou argumentaci žalované, kterou odvolací soud chaoticky převzal a vydal za vlastní myšlenky. 3) Konečně dovolatel spatřuje odklon od judikatury dovolacího soudu i v otázkách obecných východisek hodnocení postupu (non) lege artis při poskytování zdravotních služeb (25 Cdo 4223/2009, 25 Cdo 1981/2011, 7 Tdo 567/2020, 4 Tdo 1179/2022 nebo 25 Cdo 1658/2019). Dle odvolacího soudu v dané době neexistoval žádný předpis stanovící povinnost antibiotika preventivně podat, avšak hodnocení, zda bylo nebo nebylo postupováno lege artis, se neopírá o žádnou soustavu norem. V řízení nevyšlo najevo nic, co by jednoznačnému přínosu antibiotické profylaxe pro dovolatele odporovalo. Opožděné doporučení odborné společnosti nemůže hrát roli, neboť v západních státech představovala antibiotická profylaxe běžný postup již v 80. letech 20. století. Dovolatel napadl i výroky o náhradě nákladů řízení. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 4. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že odvolací soud rozhodl v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu a napadené rozhodnutí řádně odůvodnil. Navrhla, aby dovolání žalobce bylo odmítnuto nebo zamítnuto. 5. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“), a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalobce není přípustné. 6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena