25 Cdo 3332/2020 — Nejvyšší soud

25 Cdo 3332/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 3. 2022 Spisová značka:25 Cdo 3332/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.3332.2020.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Nemajetková újma (o. z.) Náhrada škody Dotčené předpisy:§ 2910 předpisu č. 89/2012 Sb. § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:27. 6. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 3332/2020-409 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: K. H., narozený dne XY, bytem XY, zastoupený advokátkou JUDr. Marií Cilínkovou, se sídlem Bolzanova 1615/1, Praha 1, proti žalované: Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, se sídlem Šrobárova 1150/50, Praha 10, IČO 00064173, zastoupená advokátem JUDr. Jaromírem Bláhou, se sídlem Prvního pluku 206/7, Praha 8, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované: Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha, IČO 47116617, o 1.036.621 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 34 C 42/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2020, č. j. 54 Co 111/2020-364, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2020, č. j. 54 Co 111/2020-364, v části výroku I, jíž bylo potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně o platební povinnosti žalované ve výši 628.200 Kč a výroky o náhradě nákladů řízení žalobce a o soudním poplatku, a ve výroku III o náhradě nákladů odvolacího řízení, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. 9. 2019, č. j. 34 C 42/2017-315, v části výroku I o platební povinnosti žalované ve výši 628.200 Kč, ve výroku III o nákladech řízení a ve výroku IV o soudním poplatku, se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení. II. Dovolání proti části výroku I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2020, č. j. 54 Co 111/2020-364, jíž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o platební povinnosti žalované ve výši 36.361 Kč, se odmítá. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 30. 9. 2019, č. j. 34 C 42/2017-315, uložil žalované, aby zaplatila žalobci 628.200 Kč a 36.361 Kč (výrok I), co do částky 371.800 Kč žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení žalobce (výrok III), o soudním poplatku (výrok IV), náhradě nákladů státu (výrok V) a o náhradě nákladů mezi žalovanou a vedlejším účastníkem na straně žalované (výrok VI). Žalobce se domáhal zaplacení 1.000.000 Kč na náhradě nemajetkové újmy a 36.621 Kč na náhradě nákladů pohřbu s tvrzením, že nesprávný postup žalované při vyšetření dne 30. 1. 2014 (ošetřující lékařka se nedostatečně věnovala rodinné anamnéze a nezohlednila, že bratr pacientky trpěl podobným onemocněním, a neprovedla další vyšetření) vedl k úmrtí jeho manželky A. H., jež následující den zemřela na zakrvácení osrdečníku, jehož příčinou bylo roztržení stěny hrudní srdečnice (aorty) v důsledku jejího onemocnění. Soud vyšel ze zjištění, že A. H. se pro silné bolesti zad s vystřelováním do hrudníku dostavila v pozdních odpoledních hodinách do neurologické ambulance, s ohledem na nefunkčnost počítačového systému na tomto pracovišti se následně podle doporučení odebrala na I. interní kliniku – Lékařskou pohotovostní službu, kde byl vyšetřením zjištěn spasmus a pacientce byl aplikován lék Tramal k uvolnění svalů. Následující den A. H. setrvala doma, stále trpěla bolestmi a večer byla nalezena manželem v kritickém stavu, provedená resuscitace již nebyla úspěšná. Soud prvního stupně konstatoval, že nemoc (disekující aneuryzma aorty), jež vedla k úmrtí, je velmi obtížně zjistitelná a i při včasné diagnostice a operaci má zhruba 50% úmrtnost. Příznaky A. H. svědčily i o možnosti podstatně častěji se vyskytujícího vertebrogenního bolestivého syndromu hrudní páteře, akutního infarktu myokardu, plicní embolie či zánětu osrdečníku. Péče poskytnutá vyšetřující lékařkou však nebyla lege artis, neboť v lékařské zprávě schází údaj o prodělané operaci páteře, je uvedeno její předchozí příjmení a mylný údaj, že nekouří, ač kouřila, schází zde údaj o bratrově nemoci a je nepravděpodobné, že by tuto skutečnost, relevantní též ve vztahu k ní, zemřelá zamlčela. Přestože A. H. byla schopna sama chodit, jevila po aplikaci Tramalu ústup bolesti a její životní funkce byly stabilní (to vše je pro rozvoj daného onemocnění netypické), lékařka zanedbala náležitou péči, neboť si nezjistila relevantní údaje a neprovedla další vyšetření, které mělo vyloučit infarkt myokardu; takový diagnostický postup mohl přispět ke zjištění disekujícího aneuryzma. I když tedy je diagnostika nemoci velmi obtížná, nebyl podle názoru soudu postup vyšetřující lékařky lege artis. A. H. měla podle znalců přibližně 50% šanci na přežití za předpokladu včasné operace. Není přitom podstatné, že k úmrtí mohlo dojít i při poskytnutí správné péče, nýbrž postačí, že jednáním vyšetřující lékařky se podstatně zvýšila pravděpodobnost následku, čímž je dána minimálně částečná (parciální) příčinná souvislost mezi postupem lékařky a úmrtím A. H. Soud proto podle § 2961 a § 2959 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), a s odkazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018, přiznal žalobci náhradu nemajetkové újmy za ztrátu osoby blízké ve výši dvacetinásobku průměrné mzdy zvýšené s ohledem na dobré vztahy obou osob o 25 %. Vyhověl též jeho požadavku na náhradu nákladů pohřbu a ve zbytku žalobu zamítl. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 5. 2020, č. j. 54 Co 111/2020-364, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé a v nákladových výrocích III a IV, v nákladových výrocích V a VI jej zrušil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), řízení ohledně částky 3.300 Kč zastavil (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud označil skutková zjištění i právní závěry soudu prvního stupně za správné. Konstatoval, že postup žalované při poskytování lékařské péče dne 30. 1. 2014 byl non lege artis a byl příčinou smrti pacientky. Pokud bylo ve zprávě uvedeno závažné onemocnění otce A. H., měla ošetřující lékařka uvažovat i tímto směrem a odeslat pacientku na příslušná vyšetření nebo jí to alespoň doporučit na následující den. Jen tak by byl dodržen postup lege artis, a to tím spíše při obtížném stanovování diagnózy. Neučinila-li tak ošetřující lékařka, nemohla příčiny ani závažnost nemoci rozpoznat, a tudíž ani přijmout adekvátní léčbu. Odeslání pacientky domů s lékem proti bolesti zad vedlo ke ztrátě šance poškozené na stanovení správné diagnózy, ke ztrátě šance přežít a ve výsledku způsobilo její předčasné úmrtí. Odvolací soud proto pouze částečně korigoval výroky o náhradě nákladů řízení a zastavil řízení v částce, o níž soud prvního stupně nerozhodl a ohledně níž byla v odvolacím řízení žaloba vzata zpět. Proti rozsudku odvolacího soudu, konkrétně jeho výrokům I (podle obsahu dovolání zjevně jen co do jeho potvrzující části) a III, podala žalovaná dovolání s argumentací, že napadené rozhodnutí závisí na otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu a tato otázka je rozhodována rozdílně v rámci rozhodovací praxe dovolacího soudu; podle dovolatelky spočívá rozsudek odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci. Závěr, že postup žalované byl non lege artis a současně byl příčinou vzniku újmy, nemůže obstát za situace, v níž dva ze tří znaleckých posudků potvrzují, že se o postup non lege artis nejednalo a žádný z posudků neproklamuje příčinnou souvislost mezi úmrtím pacientky a postupem žalované. Soud prvního stupně přitom příčinnou souvislost dovodil jako minimálně parciální (částečnou), kterou však český právní řád nezná, a takovýto výklad neplyne ani z rozhodovací praxe Nejvyššího a Ústavního soudu, což dokládá nesprávnost právního posouzení věci. V souladu s rozhodovací praxí (akceptující několik výjimek) musí být příčinná souvislost zpravidla postavena najisto, tedy musí být jisté, že postup žalované při poskytnutí péče pacientce mohl být označen za takový, který s největší pravděpodobností vedl ke vzniku újmy (ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1062/2002). V projednávané věci pak provedené důkazy jednoznačně hovořily proti naplnění tohoto předpokladu. Vytkla-li jedna ze znalkyň postupu žalované, že pacientka nebyla odeslána k dalším vyšetřením, konstatovala současně, že ani tato vyšetření by k obtížné diagnost