25 Cdo 3333/2008 — Nejvyšší soud

25 Cdo 3333/2008 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:3. 2. 2011 Spisová značka:25 Cdo 3333/2008 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:25.CDO.3333.2008.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Odpovědnost státu za škodu Organizační složka státu Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 30.06.2009 § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. ve znění do 30.06.2009 čl. III. odst. 1 předpisu č. 57/2006Sb. čl. III. odst. 3 předpisu č. 57/2006Sb. § 13 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb. § 31a předpisu č. 82/1998Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:1. 3. 2011 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 05.09.2011III.ÚS 1332/11JUDr. Jiří Muchaodmítnuto11.16.2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 3333/2008 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobců a) Ing. I. O., b) I. O. a c) Ing. L. O., všech zastoupených Mgr. Ing. Janem Šelderem, advokátem se sídlem v Praze 8, Thámova 402/4, proti žalované České republice – České národní bance, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 28, o náhradu nemajetkové újmy ve výši 900.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 173/2006, o dovolání žalobců a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. prosince 2007, č. j. 28 Co 421, 422/2007-71, takto: I. Dovolání žalobců se odmítá. II. Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen vyhovující výrok ohledně částky 40.000,- Kč s příslušenstvím pro každého z žalobců, se zamítá; jinak se dovolání odmítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobci se domáhali náhrady nemajetkové újmy ve výši 300.000,- Kč s příslušenstvím pro každého z nich proti státu jednajícímu prostřednictvím České národní banky (dále též jen „ČNB“) s odůvodněním, že ve správním řízení vedeném u Komise pro cenné papíry (dále též jen „Komise“), v němž podali žádost o povolení ke vzniku investiční společnosti REINVEST-BV, investiční společnost, a. s., podle § 8 zákona č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech, bylo postupováno s průtahy, neboť konečné rozhodnutí o jejich žádosti ze dne 11. 12. 1998 bylo vydáno až dne 16. 5. 2006. V důsledku více než tříleté nečinnosti Komise byli žalobci nuceni provést likvidaci investičního fondu, jehož akcie měly být vloženy do zakládané investiční společnosti; protože se tak založení investiční společnosti stalo pro žalobce nemožným, ustali ve snaze naplnit podmínky pro získání povolení a jejich žádosti následně nebylo vyhověno. Druhému žalobci nadto vznikla újma spočívající ve vynaloženém školném na zahraniční univerzitě, které byl nucen hradit z vlastních zdrojů s tím, že se připravoval na zaměstnání v investiční společnosti, a vzdělání, kterého se mu dostalo, byl nucen využít v jiném zaměstnání, které však nebude nikdy tolik výnosné, aby se mu vrátila investice vložená do studia. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 6. 6. 2007, č. j. 18 C 173/2006-40, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 13. 6. 2007, č. j. 18 C 173/2006-44, žalované uložil, aby každému ze žalobců zaplatila 60.000,- Kč s příslušenstvím, ve zbytku žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud dovodil, že povolení, jehož vydání se žalobci domáhali, nebylo vydáno v přiměřené době, a náleží jim proto zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu v průběhu správního řízení, a to podle § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále též jen „zákon“. Za situace, kdy řízení trvalo téměř osm let, přičemž v období od 28. 8. 2002 do 4. 1. 2006 byla Komise zcela nečinná, se pouhé konstatování porušení práva nejeví jako dostačující. Při určení výše peněžité náhrady soud zohlednil, že žalobci k délce řízení žádným způsobem nepřispěli, naopak se svým chováním (urgencí) snažili řízení urychlit, dále přihlédl ke složitosti věci, k tomu, že bylo rozhodováno ve více instancích, i ke konečnému výsledku povolovacího řízení. Ohledně příslušnosti ČNB jednat za stát v této věci soud prvního stupně dovodil, že ode dne nabytí účinnosti zákona č. 57/2006 Sb., o změně zákonů v souvislosti se sjednocením dohledu nad finančním trhem (tj.od 1. 4. 2006), ČNB převzala pravomoc Komise ve věcech vydávání povolení k činnosti investičních společností podle § 14 zákona č. 189/2004 Sb., o kolektivním investování, a je tedy oprávněna jednat za stát v řízení o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem Komise podle § 6 odst. 1, 4 a 5 zákona. K odvolání všech účastníků řízení Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 12. 2007, č. j. 28 Co 421, 422/2007-71, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé změnil tak, že žalobu co do částky 20.000,- Kč s příslušenstvím pro každého z žalobců zamítl, ve zbývajícím rozsahu pak rozsudek potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Dospěl k závěru, že soud prvního stupně náležitě zjistil skutkový stav a věc posoudil v podstatě správně i po právní stránce. Shodně s ním zkoumal složitost věci, chování žalobců a správního orgánu a význam řízení pro žalobce. Uvedl, že správní řízení o žádosti žalobců o udělení povolení se založením investiční společnosti je do určité míry složité (věc byla projednávána ve třech stupních), pro žalobce však měla věc jen malý význam, neboť se nejednalo o věc, která by svým charakterem vyžadovala ze strany správních orgánů zvýšenou péči (jako např. věci osobního stavu, sociálních dávek nebo zdraví aj.). Řízení probíhalo plynule až na dlouhé období tří let a čtyř měsíců po rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, který zrušil rozhodnutí Prezidia Komise. Při úvaze o výši částky, která by měla být přiznána každému jednotlivému žalobci, vyšel soud ze základu ve výši 100.000,- Kč, který, s odkazem na malý význam věci pro žalobce, snížil o 60%. Dále se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně ohledně jednání ČNB za stát v řízení o náhradu škody za průtahy v řízení před Komisí, a to s odkazem na § 6 odst. 4 zákona s tím, že zákon č. 57/2006 Sb. v přechodných ustanoveních mimo jiné zakotvil, že dnem nabytí účinnosti zákona přechází na ČNB dosavadní působnost zaniklé Komise, rozhodnutí ve správním řízení vydaná Komisí se považují za rozhodnutí vydaná ČNB a ČNB se ze zákona stává namísto Komise nebo státu účastníkem řízení, ve kterých vystupuje jako účastník Komise nebo ve kterých Komise vystupuje za stát. ČNB nadto vydala žalobcům i konečné negativní rozhodnutí, k nesprávnému úřednímu postupu proto došlo u ní. Proti potvrzující části výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně zamítnutí 240.000,- Kč s příslušenstvím pro každého z žalobců a dále proti výroku, jímž byl částečně změněn rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku co do částky 20.000,- Kč s příslušenstvím pro každého z žalobců, podali žalobci dovolání z důvodů podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a 241a odst. 3 o.s.ř. Aniž by výslovně formulovali otázku zásadního právního významu, za důležitou považují tu okolnost, že každá ze stran sporu odkazuje na rozdílnou judikaturu. Poukázali dále na to, že nemohou být sankcionováni za nevyužití všech prostředků k odstranění průtahů, zejména žaloby na nečinnost; jednalo by se o nepřípustnou podmínku k zachování plné výše nároků. Dále uvedli, že potřeba rozhodování ve více instancích byla zapříčiněna pouze nesprávným rozhodnutím žalované. Stejně tak nelze věc hodnotit jako „poměrně složitou“, neboť vedení řízení ve třech instancích bylo způsobeno chybným rozhodováním správních orgánů. Složitostí věci jsou myšleny zejména případy nutnosti znaleckého posuzování, komplikované a nejednoznačné rozhodování. V řešeném případě šlo pouze o kontrolu splnění podmínek stanovených zákonem. Vzhledem k tomu, že správní úřad zkoumal podmínku nad rámec zákona, jednalo se z jeho strany o šikanózní postup vůči žalobcům. Konečné rozhodnutí Komise bylo zamítavé, neboť v důsledku průtahů již jeho výsledek ztratil pro žalobce význam. Odvolací soud dále při určení výše nároku vyšel z částky 100.000,- Kč pro každého z žalobců, aniž uvedl, z jakých důvodů tak učinil (žádný odkaz na judikaturu apod.). Tato částka je zjevně nepřiměřená částkám přiznávaným Evropským soudem pro lidská práva (dále též jen „ESLP“), a to s poukazem na rozsudky tohoto soudu ve spojených věcech Apicella