25 Cdo 3470/2024 — Nejvyšší soud

25 Cdo 3470/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:5. 11. 2025 Spisová značka:25 Cdo 3470/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:25.CDO.3470.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Nemajetková újma (o. z.) Škoda Ztížení společenského uplatnění Dotčené předpisy:§ 6 předpisu č. 168/1999 Sb. § 7 předpisu č. 168/1999 Sb. § 9 předpisu č. 168/1999 Sb. § 420 obč. zák. § 444 obč. zák. § 7 odst. 3 předpisu č. 440/2001 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:3. 12. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí IV.ÚS 395/26 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 3470/2024-941 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: H. V., narozená 9. 5. 1975, bytem Kochánov 43, Stránecká Zhoř, zastoupená Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem se sídlem Pod Křížkem 428/4, Praha 4, proti žalovaným: 1) Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, IČO 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, zastoupená JUDr. Antonínem Mokrým, advokátem se sídlem U Střešovických hřišť 621/15, Praha 6, a 2) R. M., o 2.867.580 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 394/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2024, č. j. 17 Co 130/2024-901, takto: I. Dovolání se odmítá. II. První žalované se náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznává. III. Ve vztahu mezi žalobkyní a druhým žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Žalobou ze dne 31. 12. 2013 ve znění rozšíření žaloby se žalobkyně domáhala na žalovaných zaplacení částky 4.946.400 Kč z titulu náhrady škody na zdraví – ztížení společenského uplatnění (dále též jen „ZSU“). Škoda jí vznikla 15. 6. 2012 při dopravní nehodě zaviněné druhým žalovaným jako řidičem vozidla pojištěného u první žalované pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla. Při určení výše odškodnění vycházela ze zhodnocení trvalých následků ze dne 29. 8. 2013 vypracovaného MUDr. Dobroslavem Novákem a MUDr. Jiřím Tomanem, kteří dospěli k závěru, že bodové ohodnocení ZSU podle vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „vyhláška“ nebo „vyhláška č. 440/2001 Sb.“) činí 6.870 bodů, po zvýšení o 50 % podle § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky 10.305 bodů. Žalobkyně žádala o mimořádné zvýšení náhrady podle § 7 odst. 3 vyhlášky na čtyřnásobek (10.305 bodů x 120 Kč = 1.236.600 Kč x 4 = 4.946.400 Kč). 2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 2. 2018, č. j. 17 Co 392/2017-438, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 2. 6. 2017, č. j. 25 C 394/2013-345, v zamítavých výrocích ve věci samé a ve výrocích o nákladech řízení, zastavil řízení o odvolání žalobkyně do výroku o věci samé IV a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Těmito rozsudky bylo rozhodnuto o žalobě proti první žalované (pojistitelce druhého žalovaného) na pojistné plnění a proti druhému žalovanému na náhradu škody na zdraví (bolestného, náhrady za ZSU, ztráty na výdělku) způsobené žalobkyni při dopravní nehodě ze dne 15. 6. 2012. Na náhradě za ZSU bylo žalobkyni přiznáno pouze 422.940 Kč na základě znaleckého posudku doc. MUDr. Evžena Hrnčíře, CSc., a další dokazování nebylo připuštěno. 3. K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 10. 9. 2019, č. j. 25 Cdo 2319/2018-479, zrušil oba rozsudky nalézacích soudů, pokud jimi byla zamítnuta žaloba v rozsahu 4.523.460 Kč, a ve výrocích o nákladech řízení a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, ve zbytku dovolání odmítl. Dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud se odchýlil od jeho rozhodovací praxe v otázce stanovení výše náhrady za ZSU a naplnění předpokladů jejího mimořádného zvýšení ve smyslu § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., a že řízení bylo zatíženo vadou, když nebylo náležitě provedeno zhodnocení psychických následků, ani nebylo připuštěno doplnění dokazování. 4. Následně Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 22. 5. 2020, č. j. 25 C 394/2013-610, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni 962.940 Kč, s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká povinnost druhého (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení 3.560.520 Kč (výrok II), a výroky III až V rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi všemi účastníky a o soudním poplatku. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že v době dopravní nehody bylo žalobkyni 37 let, byla vdaná, na mateřské dovolené, měla tři nezletilé děti, podnikala na základě živnostenského oprávnění (v roce 2012 vykázala příjmy z podnikání 80.000 Kč, výdaje 48.000 Kč a dílčí základ daně 32.000 Kč) a řídila osobní vozidlo. V době po úrazu a po ustálení zdravotního stavu je žalobkyně stále vdaná, je poživatelkou invalidního důchodu nejprve III. stupně a od 10. 8. 2014 II. stupně se snížením pracovního potenciálu o 40 až 50 %. Je stále osobou samostatně výdělečně činnou, přičemž podnikání má přerušeno. Pracuje na částečný pracovní úvazek v obchodní společnosti jako účetní (na tuto činnost přitom nemá odbornou kvalifikaci) a nadále řídí osobní vozidlo. Ze znaleckého posudku doc. Hrnčíře obvodní soud zjistil, že prokázanými trvalými následky utrpěnými žalobkyní při nehodě jsou omezení hybnosti ramenního a loketního kloubu vlevo lehkého stupně, paréza vřetenního nervu vlevo, postižení levé dolní končetiny (poúrazová plochá noha, středně těžké omezení hybnosti levé kyčle, hlezna a palce, obrna lýtkového nervu), hypertrofická jizva brady a keloidní jizvy ramene a kyčle; bodové ohodnocení ZSU podle vyhlášky č. 440/2001 Sb. činí 2.650 bodů (bez tvrzených vážných duševních poruch po těžkém poranění hlavy kombinovaném s celotělním poraněním, které nemohl znalec pro nedostatek podkladů ohodnotit), po zvýšení o 33 % s ohledem na věk žalobkyně v době úrazu podle § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky činí hodnocení ZSU 3.524,5 bodu, což představuje 422.940 Kč. Soud prvního stupně doplnil dokazování znaleckým posudkem MUDr. Gabriely Léblové z odvětví psychiatrie a navýšil odškodnění za posttraumatickou stresovou poruchu o 2.250 bodů a částku 270.000 Kč, celkem tak určil základní bodové ohodnocení ZSU na 5.774 bodů. Po zhodnocení dopadů do života poškozené dospěl k závěru, že jde o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele a základní odškodnění zvýšil podle § 7 odst. 3 vyhlášky na dvojnásobek, celkem tedy žalobkyni náleží odškodnění ZSU ve výši 1.385.880 Kč, z čehož jí byla částka 422.940 Kč pravomocně přiznána a zbývá doplatit 962.940 Kč. Ve zbytku žalobu zamítl. 5. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 1. 2021, č. j. 17 Co 295/2020-663, potvrdil rozsudek obvodního soudu v zamítavém výroku II i v nákladových výrocích III a V, pouze ve výroku IV jej změnil co do výše náhrady nákladů, jinak jej rovněž potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně i s jeho právním závěrem, že výše přiznaného zadostiučinění je adekvátní. 6. Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 5. 2022, č. j. 25 Cdo 1545/2021-694, odmítl dovolání žalobkyně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok II). Dovolací soud uzavřel, že ve vztahu k výši náhrady za ZSU odvolací soud zohlednil, že dovolatelka utrpěla nevratné poškození zdraví, které ji omezuje ve sféře pracovního života, seberealizaci i v domácnosti. Přihlédl rovněž ke skutečnosti, že dovolatelka utrpěla vážné poškozené zdraví ve věku 37 let a ve svém volném čase byla sportovně velmi aktivní, což jej vedlo k závěru, že v daném případě jde o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele. Úvahu odvolacího soudu o výši odškodnění dovolací soud nepovažoval za nepřiměřenou, neboť hlediska, která odvolací soud zohlednil, jsou v souladu se závěry ustálené judikatury. Dovolací soud považoval obtíže žalobkyně za limitující a nepříjemné, avšak zdůraznil, že v jejich důsledku není vyloučena z pracovního, kulturního ani rodinného života, je pouze do určité míry omezena. Okolnost, že dovolatelka utrpěla úraz ve středním věku a limituje ji v pracovním zapojení, a především v rozsahu volnočasových aktivit, byla náležitě vzata v úvahu při posouzení přiměřenosti zvýšení náhrady za ZSU, neboť výraznější zvýšení je nutno vyhradit případům, kdy poškození ani při vynaložení veškerého úsilí nejsou běžných životních úkonů schopni (ochrnutí končetin, závažné narušení kognitivních schopností apod.). Dovolací soud tedy považoval odškodnění v rozsahu dvojnásobku základní výměry za přiměřené. 7. K ústavní stížnosti žalobkyně