25 Cdo 3544/2021 — Nejvyšší soud

25 Cdo 3544/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:4. 10. 2023 Spisová značka:25 Cdo 3544/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.3544.2021.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E EU Zveřejněno na webu:11. 12. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 3544/2021-105 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobců: a) S. B., a b) M. B., oba zastoupeni Mgr. Petrem Novákem, advokátem se sídlem Kopečná 241/20, 602 00 Brno, proti žalované: Smartwings, a. s., IČO 25663135, se sídlem K Letišti 1068/30, 160 08 Praha 6, o 800 EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 144/2020, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2021, č. j. 58 Co 176/2021-56, takto: I. Dovolání žalobců se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 6. 2021, č. j. 58 Co 176/2021-56, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12. 3. 2021, č. j. 7 C 144/2020-34, kterým zamítl žalobu na zaplacení 800 EUR s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení; rozhodl současně o náhradě nákladů odvolacího řízení. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobci domáhali náhrady škody za zpožděný let žalované. Vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobci se dne 26. 7. 2018 zúčastnili letu žalované č. XY, z Ostravy do Heraklionu, jehož přílet do cílové destinace byl o více než 3 hodiny opožděn. Žalobci žalovanou vyzvali k zaplacení náhrady za zpožděný let dopisem ze dne 20. 1. 2020. Žalovaná plnění odmítla s tím, že právo neuplatnili včas. Po právní stránce věc posoudil ve shodě se soudem prvního stupně podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004, jímž se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů (dále jen „Nařízení“), a nařízení Rady č. 2027/97, o odpovědnosti leteckého dopravce v případě nehod, ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 889/2002 a s odkazem na rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) ze dne 22. 11. 2012, věc C-139/11, posoudil otázku promlčení podle § 2553 odst. 1 a 3 a § 2578 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) a přepravních podmínek žalované platných od 3. 5. 2017. Uvedl, že mezi práva, která musí cestující u dopravce uplatnit ve lhůtách vyplývajících z § 2553 odst. 3 o. z., patří i právo na náhradu, kterou cestujícím, jejichž let byl významným způsobem zpožděn, garantuje Nařízení, jež však vlastní postup při uplatnění těchto práv neupravuje. Ten je, jak vyplývá z odst. 22 preambule Nařízení, ponechán na vnitrostátní úpravě. Dovodil, že k výplatě plnění ze strany dopravce nedochází bez dalšího, pouze na základě naplnění podmínek daných Nařízením. S odkazem na odst. 22 preambule Nařízení i ustálenou judikaturu SDEU (např. věc C-429/09) uzavřel, že cestující je povinen své právo, které má směřovat k okamžitému a standardizovanému odčinění jeho újmy způsobené zpožděním letu (újmy, která je pro něho jako i všechny ostatní dotčené cestující naprosto totožná a o níž se dozvídá již v okamžiku zpoždění letu), uplatnit u dopravce bezodkladně, nejpozději však do šesti měsíců, nelze spatřovat ztížení či dokonce vyloučení z práva na kompenzaci, ani tohoto cestujícího nijak neznevýhodňuje oproti situacím, v nichž jsou uplatňována práva cestujících založená vnitrostátním právem. Aplikaci § 2553 odst. 3 o. z. pak nelze vyloučit jen s odkazem na to, že žalobcům měla vzniknout nemajetková újma (nikoliv škoda, o které hovoří Nařízení), což lze přiměřeně vztáhnout i na nepravidelnou přepravu osob, v souvislosti s níž je pojem „škoda” v § 2253 odst. 2 o. z. výslovně použit, zatímco § 2553 odst. 1 o. z. pojednává obecně o “právech” cestujících vůči dopravci. Uzavřel, že za situace, kdy žalobci své právo na paušální kompenzaci újmy způsobené zpožděním letu, jenž se uskutečnil dne 26. 7. 2018, u žalované neuplatnili ve lhůtě dle § 2553 odst. 3 o. z., tj. do 26. 1. 2019, a žalovaná to namítla, nelze jejich žalobě vyhovět. Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci v celém rozsahu dovoláním, jehož přípustnost spatřují v otázkách dovolacím soudem dosud neřešených, jež soudy po právní stránce posoudily nesprávně. Namítají, že napadené rozhodnutí nerespektuje smysl a účel Nařízení, ustálenou rozhodovací praxi SDEU, vychází z nesprávného užití § 2553 o. z., a nedůvodně tak omezuje jejich možnost domoci se nároku podle pravidel Nařízení. Konkrétně označili tyto otázky: 1) zda lze přímo použitelný předpis Evropské unie považovat za „přepravní řád“ ve smyslu § 2553 o. z., 2) zda je správný postup soudu, který se bez dostatečného zdůvodnění odchýlí od ustanovení unijního právního aktu a ustálené rozhodovací praxe SDEU, 3) zda je správný postup soudu, který bez zdůvodnění svého postupu nerespektuje smysl a účel existujícího unijního právního aktu, 4) zda lze připustit, aby vnitrostátní soud bez opory v unijním právním aktu či ustálené rozhodovací praxi SDEU rozšiřoval podmínky ztěžující uplatnění nároků spotřebitelů v neprospěch spotřebitelů v rozporu se smyslem a účelem takového unijního právního aktu a 5) zda lze považovat za eurokonformní výklad Nařízení a § 2553 o. z. tak, že nárok ze zpožděného (či zrušeného) letu se promlčí za 6 měsíců. Srovnávají možnosti uplatnění nároků cestujících u leteckého dopravce podle Úmluvy o sjednocení některých pravidel pro mezinárodní leteckou dopravu (dále jen „Montrealská úmluva“), která lhůtu pro uplatnění nároku cestujících u leteckého dopravce i lhůtu pro uplatnění nároku u soudu upravuje, a podle Nařízení, které vlastní pravidla mimosoudního řešení sporů či sporů u vnitrostátních soudů, neupravuje. Dovozují z toho, že Nařízení cestujícím neukládá povinnost notifikovat leteckého dopravce o vzniku nároku na náhradu nemajetkové újmy podle čl. 7 Nařízení, které naopak předpokládá, že dopravce si je existence své povinnosti k výplatě paušální náhrady nemajetkové újmy cestujícím plně vědom již v okamžiku odepření nástupu na palubu letu, zrušení letu či jeho významného zpoždění, a měl by tak neprodleně vyplácet paušální kompenzace (např. při výstupu z letadla). Domnívají se, že v souladu s rozsudkem SDEU ve věci C-139/11 lze vnitrostátní právní úpravu promlčecí lhůty vztahující se na podání žaloby aplikovat pouze k otázce její délky k podání žaloby, nikoliv však i lhůty k uplatnění nároku cestujících u provozujícího leteckého dopravce a tím zužovat možnost cestujících domáhat se svých práv podle Nařízení. Namítají, že smyslem a účelem právní úpravy obsažené v Nařízení je ochrana cestujících coby spotřebitelů v pozici slabší smluvní strany, přičemž rozhodnutí soudů je v přímém rozporu s účelem Nařízení. Podotkli, že právní posouzení podle napadeného rozhodnutí navíc zakládá významnou nerovnost mezi právy cestujících v jednotlivých zemích. Poukázali i na to, že v případě nároku na paušální náhradu nemajetkové újmy dle článku 7 Nařízení nejde o majetkovou škodu, avšak ustanovení § 2553 o. z. používá pouze pojem „škoda“, nikoliv nemajetková újma, jejíž náhrady se dovolatelé domáhají. Soudu vytýkají, že vydáním napadeného rozhodnutí došlo k porušení jejich ústavně zaručených základních práv a svobod podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Navrhli zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“), a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), avšak není podle § 237 o. s. ř. přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzen