25 Cdo 3565/2023 — Nejvyšší soud

25 Cdo 3565/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:7. 12. 2023 Spisová značka:25 Cdo 3565/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.3565.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:6. 2. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 3565/2023-277 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce: T. M.,zastoupený JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem Francouzská 171/28, Praha 2, proti žalovanému: hlavní město Praha, IČO 000064581, se sídlem magistrátu Mariánské náměstí 2/2, Praha 1, zastoupené JUDr. Petrem Tomanem, LL.M., advokátem se sídlem Těšnov 1/1059, Praha 1, za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaného: Generali Česká pojišťovna, a. s., IČO 45272956, se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, o 150.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 14 C 72/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2023, č. j. 28 Co 18/2023-258, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. III. Žalobce je povinen zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 4. 2023, č. j.28 Co 18/2023-258, potvrdil rozsudek ze dne 13. 9. 2022, č. j. 14 C 72/2019-221, jímž Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl žalobu na zaplacení 150.000 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení; odvolací soud rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení. Soudy obou stupňů neshledaly důvodným nárok žalobce na náhradu za bolest vytrpěnou při úrazu způsobeném pádem na chodníku. Vyšel ze zjištění, že žalobce dne 2. 2. 2017 v dopoledních hodinách uklouzl a upadl na namrzlém chodníku v Praze 9 na jižní straně Sokolovské ulice, na úrovni přechodu pro chodce směřujícího od výstupu ze stanice Vysočanská k budově Dopravního podniku hl. m. Prahy. V důsledku pádu utrpěl zlomeninu distální diafýzy pravé holenní kosti s dislokací úlomků a tříštivou zlomeninu proximální diafýzy pravé lýtkové kosti. Po právní stránce dospěl odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že žalobci byl v rozhodné době stav chodníku a jeho okolí dobře znám, v místě samém byla ledovka, padal mrznoucí déšť, teplota byla kolem nuly, žalobce věděl, že je na chodníku náledí, věděl a viděl, že někteří lidé se na chodnících klouzali. Šel-li cestou po náledí k občerstvení, tak věděl, že cesta klouže v důsledku náledí, tudíž nešlo o nepředvídatelnou situaci, o překvapivé zhoršení schůdnosti komunikace ve smyslu § 26 odst. 7 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Žalovaný neporušil ani svou prevenční povinnost, nezanedbal pravidelnou zimní údržbu a péči o stav komunikace (§ 2901 o. z.) ani neprovedl údržbu vadně, tj. nezhoršil stav komunikace (§ 2900 o. z.), tudíž za újmu na zdraví žalobce není odpovědný. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. spatřuje v řešení několika otázek procesního práva, při němž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího, popř. Ústavního soudu. Jedná se o otázky, zda 1) „zakládá již sama skutečnost, že se odvolací soud nijak nevypořádal s námitkou účastníka řízení, která má současně vztah k projednávané věci, zásadně protiústavnost dotyčného rozhodnutí?“, 2) „zatěžují případy ignorování věcných námitek účastníků řízení rozhodnutí soudů nepřezkoumatelností a je třeba je hodnotit jako rozporné s právem účastníka řízení na spravedlivý proces?“, 3) „plyne z požadavků řádného procesu právo účastníků v soudním řízení skutkově a právně argumentovat a k prokázání svých tvrzení navrhovat důkazy, čemuž koresponduje povinnost obecných soudů se s jejich argumentací a návrhy náležitě, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logického myšlení, vypořádat?“, a 4) „založí tzv. opomenuté důkazy, tedy i důkazy, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval, téměř vždy nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost?“. Žalobce namítá, že procesní postup odvolacího soudu, který k odvolací námitce (že z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nelze dovodit, na základě jakého důkazu soud prvního stupně vlastně činí skutkový závěr o padajícím namrzajícím dešti v místě samém), toliko uvedl, že „soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku stručně vyložil které skutečnosti má prokázány, o které důkazy opřel svá skutková zjištění“, je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu absentuje byť jediná zmínka o žalobcem v odvolání namítaných opominutých důkazech (záznamy nejbližších meteorologických stanic o místě pádu žalobce). Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření k dovolání namítl, že žalobce neuvedl právní posouzení, které pokládá za nesprávné, jím položené otázky týkající se procesního práva byly vyřešeny a při jejich řešení nedošlo k odklonu od rozhodovací praxe dovolacího soudu či Ústavního soudu. Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, popř. zamítnuto. Vedlejší účastnice na straně žalovaného ve vyjádření k dovolání uvedla, že je považuje za nedůvodné. Má za to, že se odvolací soud vypořádal s námitkami žalobce, a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popř. zamítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však podle § 237 o. s. ř. přípustné. Dovolatel neformuluje právní otázku, jež by byla způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., a to ani z oblasti hmotného, ani procesního práva. Přichází jen s kritikou procesního postupu při zjišťování rozhodných skutečností a hodnocení důkazů, avšak k vadám řízení, které mohly mít vliv na správnost rozhodnutí ve věci, je Nejvyšší soud oprávněn přihlížet jen u přípustného dovolání (viz § 242 odst. 3 o. s. ř.). Ostatně i Ústavní soud ve stanovisku ze dne 28. 11. 2017, Pl. ÚS-st. 45/16, na něž pak navázal i ve své další rozhodovací praxi (viz např. usnesení ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. III. ÚS 3808/17, a ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. III. ÚS 1098/19), zdůraznil, že § 237 o. s. ř. ve spojení s čl. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky vyžaduje, aby jako přípustné bylo posouzeno dovolání, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury, a to případně jak Nejvyššího, tak Ústavního soudu. Procesní vada tak může být při posuzování přípustnosti dovolání relevantní jen tehdy, je-li provázána s otázkou procesního práva (viz nález Ústavního soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. I. ÚS 1995/18, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2021, sp. zn. 32 Cdo 1136/2021, bod 37, ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1429/2020, či ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1750/2022). Ačkoli dovolatel pokládá dovolacímu soudu čtyři otázky procesního práva, jde o řadu obecně formulovaných problémů vztahujících se k nesouhlasu s tím, jak se odvolací soud (ne)vypořádal s námitkami žalobce v odvolacím řízení a „opomněl“ jím navržené důkazy. Pro dovození přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je však klíčové, zda je dovolatelem vymezená právní otázka (tímto vymezením je dovolací soud vázán v rámci tzv. kvalitativního rozsahu dovolacího přezkumu podle § 242 odst. 3 věty první o. s. ř.) pro napadené rozhodnutí určující, či nikoliv (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Účelem dovolacího řízení není řešit v dovolání předestřené teoretické (hypotetické) otázky bez podstatnějšího významu pro posouzení správnosti napadeného rozhodnutí (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 316/2019, ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3648/2018, či ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1078/2020). Pominutí rozhodných skutečností, které v řízení byly prokázány či vyšly najevo, absence náležitého odůvodnění a nevypořádání se s argumenty účastníků v rozsudku, zajisté představují vady řízení (pokud k nim došlo) a mohou být zásahem do práva účastníka na soudní ochranu, avšak (jak již bylo výše uvedeno), jedná se o otázky týkající se vad řízení, k nimž soud může přihlížet pouz