25 Cdo 3923/2013 — Nejvyšší soud

25 Cdo 3923/2013 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 11. 2015 Spisová značka:25 Cdo 3923/2013 ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:25.CDO.3923.2013.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náhrada škody Dotčené předpisy:§ 420 odst. 1 obč. zák. § 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:3. 2. 2016 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 18.2.2016III.ÚS 583/16JUDr. Jan Filipodmítnuto15.11.2016 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 3923/2013 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka a v právní věci žalobkyně A. R., zastoupené JUDr. Hanou Marvanovou, advokátkou v Praze 1, Újezd 19, proti žalovanému statutárnímu městu Frýdek-Místek, IČO 00296643, se sídlem úřadu ve Frýdku-Místku, Radniční 1148, zastoupenému JUDr. Lubomírem Poláchem, advokátem ve Frýdku-Místku, Zámecké náměstí 42, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 11 C 168/94, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 6. 2012, č. j. 15 Co 372/2012-873 takto: I. Dovolání proti měnícímu výroku rozsudku krajského soudu se zamítá, jinak se dovolání odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobkyně se domáhala po žalovaném náhrady škody ve výši 2.764.860 Kč s odůvodněním, že na ni na základě dražby podle zákona č. 427/1990 Sb. přešlo právo na uzavření nájemní smlouvy k nebytovému prostoru, a to kavárně Radhošť ve Frýdku-Místku. Žalovaný jí sice kavárnu dne 1. 7. 1990 předal, ovšem se závadami, které se zavázal odstranit do 31. 7. 1992, což nedodržel a nebytové prostory začal rekonstruovat. Vzhledem k tomu, že rekonstrukce nebyla dokončena ani do dne 30. 5. 1994, a nebytové prostory proto nebylo možné užívat, uzavřeli účastníci 1. 7. 1994 smlouvu o vzdání se práva na uzavření nájemní smlouvy. Jelikož žalobkyni nebylo v období od 1. 8. 1991 do 30. 6. 1993 umožněno kavárnu provozovat, ušel jí zisk a vedle toho jí vznikla skutečná škoda. O nároku na náhradu skutečné škody bylo v průběhu řízení pravomocně rozhodnuto a předmětem řízení zůstal nárok na náhradu ušlého zisku ve výši 2.450.000 Kč. Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 29. 7. 2011, č. j. 11 C 168/94-790, ve znění opravného usnesení ze dne 20. 10. 2011 a doplňujícího usnesení ze dne 8. 2. 2012, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 186.840 Kč, ohledně 2.263.160 Kč žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně dovodil, že žalovaný porušil právní povinnost vyplývající z § 15 odst. 1 zákona č. 427/1990 Sb., když s žalobkyní neuzavřel smlouvu o nájmu nebytového prostoru (kavárny) v situaci, kdy byl prokázán vážný zájem žalobkyně kavárnu provozovat; došlo k tomu jedině proto, že žalovaný nebyl schopen nebytové prostory předat ve stavu způsobilém k užívání. Žalovaný, ač věděl, že žalobkyně vydražila s jeho souhlasem provozní jednotku, započal s její rekonstrukcí a tím žalobkyni znemožnil v ní podnikat. Žalobkyně měla podle § 15 zákona č. 427/1990 Sb. nárok na sjednání doby nájmu pouze na dva roky, tj. od 1. 7. 1991 do 1. 7. 1993; nárok na ušlý zisk vyplývá z § 442 odst. 1 obč. zák. ve znění účinném od 1. 1. 1992 (tj. ve znění zákona č. 509/1991 Sb.). Ze znaleckého posudku ing. Ptáčka soud zjistil, že žalobkyně mohla měsíčně dosáhnout zisku 18.490 Kč v roce 1991, 5.853 Kč v roce 1992 a 19.434 Kč v roce 1993. Soud prvního stupně uzavřel, že byla-li žaloba podána 27. 7. 1994, je nárok na ušlý zisk za rok 1991 promlčen, protože o výši škody se žalobkyně objektivně mohla dovědět nejpozději ke dni 31. 3. 1992 (poslední den pro podání daňového přiznání), a tato část nároku proto mohla být uplatněna ve dvouleté subjektivní lhůtě podle § 106 odst. 1 obč. zák. nejpozději do 31. 3. 1994. Naopak nárok na náhradu ušlého zisku za léta 1992 a 1993, celkem za 23 měsíců ve výši 186.840 Kč, soud žalobkyni přiznal, zatímco ohledně 2.263.160 Kč žalobu zamítl. Krajský soud v Ostravě změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku tak, že žalobu ohledně 186.840,- Kč zamítl, v zamítavém výroku jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud uvedl, že pokud byla žalobkyně uvedena v omyl tím, že nebyla informována o záměru (nutnosti) uzavřít nebytový prostor kvůli opravám, pak jde o porušení právní povinnosti státem a nikoli žalovaným. Vědomost žalobkyně o odpovědnosti státu a nikoli žalovaného vyplývá i z jejího podání z 20. 4. 1995 a naopak její nevěrohodnost, pokud jde o tvrzení, že o nutnosti provést rekonstrukci nevěděla, vyplývá z jejího vlastního vyjádření při jednání soudu prvního stupně dne 16. 8. 1999. Dále uzavřel, že vlastník nemovitosti a pronajímatel je oprávněn s nemovitostí nakládat, tedy i provádět údržbu a opravy, a to i tehdy, je-li povinen uzavřít nájemní smlouvu ve smyslu § 15 zákona č. 427/1990 Sb. Opak by odporoval § 5 odst. 1 zákona č. 116/1990 Sb. Žalovaný se proto protiprávního jednání nedopustil a vzhledem k tomu, že mezi účastníky nebyla uzavřena nájemní smlouva, nejde ani o porušení smluvní povinnosti. Žalobkyně měla nárok na uzavření smlouvy o nájmu nebytového prostoru, který podle zápisu z 1. 7. 1991 převzala a který by mohla užívat i bez uzavření nájemní smlouvy. Žalobkyně však neposkytovala součinnost, neboť návrh z 25. 9. 1991, obsahující ujednání o neplacení nájemného po dobu oprav, nepřijala a taktéž nepřijala návrh z 22. 3. 1993. Odpovědnost za majetkovou újmu nevzniká jen na základě tvrzení, že došlo ke zmaření zamýšleného podnikatelského záměru, nýbrž jen tehdy, je-li postaveno najisto, že k majetkové újmě skutečně došlo v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním. Odvolací soud po zopakování části dokazování nesouhlasil se závěrem okresního soudu, že by žalobkyně měla vážný úmysl v nebytových prostorách (kavárně) podnikat, nýbrž měl za prokázané, že již po dražbě 8. 6. 1991 chtěla převést právo nájmu na třetí osobu, a to ještě předtím, než uplynula prvně dohodnutá lhůta k ukončení oprav, a proto i její následné úkony činěné po 31. 7. 1991 nutno hodnotit jen jako pokračování původního záměru převést provozní jednotku (právo nájmu) na jiného a nikoli jako úkony směřující k zabránění škodě. Tomu, že nehodlala ve vydražené provozovně podnikat, nasvědčuje i to, že neměla podnikatelský záměr, neměla sjednány zaměstnance (bylo jich potřeba 13); zájem na uzavření nájemní smlouvy měla pouze v momentě, kdy se jí nezdařil záměr převést právo nájmu, jak je zřejmé z výzvy žalovanému ze dne 4. 2. 1992. Jestliže žalobkyně nechtěla po dražbě v nebytových prostorách podnikat, není dána příčinná souvislost mezi škodou ve formě ušlého zisku a chováním žalovaného. Odvolací soud dále vzal za prokázáno, že žalobkyně od počátku věděla, že opravy provádí žalovaný, dne 18. 2. 1992 věděla, že dlouhodobě v nebytových prostorách nelze podnikat, a nejpozději dne 11. 4. 1992 se dozvěděla, že její žádosti o uzavření nájemní smlouvy vyhověno nebude a smlouva o nájmu uzavřená se společností Kkalmex s. r. o. nebude zrušena. Vyšel z názoru, že náhrada ušlého zisku se promlčuje jako celek, a dovodil, že dvouletá subjektivní promlčecí doba marně uplynula 12. 4. 1994, a jelikož žaloba byla podána 27. 7. 1994, je nárok promlčen. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z § 237 odst. 1 písm. a) a c) o. s. ř. a v němž uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatelka vyslovuje nesouhlas se závěry odvolacího soudu. Poukazuje na to, že byla žalovaným opakovaně uvedena v omyl, že po dobu od dražby nebytového prostoru do kolaudace, která proběhla 2. 5. 1994, nebyly prostory způsobilé k provozování podnikatelské činnosti (provozu kavárny). Má za to, že žalovaný porušil povinnost uzavřít nájemní smlouvu a umožnit žalobkyni nerušené užívání nebytových prostor, neboť již před dražbou sjednal stavební práce na opravu kavárny, aniž o tom informoval žalobkyni, a po dražbě ji informoval pouze o opravách, které měly trvat asi dva měsíce, ač mu bylo známo, že půjde o opravy dlouhodobé. Vytýká soudům obou stupňů, že nesprávně posoudily otázku příčinné souvislosti mezi škodou (ušlým ziskem) a chováním žalovaného. Nesouhlasí se závěrem, že se o rozhodných okolnostech dozvěděla nejpozději 11. 4. 1992, za rozhodný okamžik pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby považuje den 30. 5. 1994, kdy při prohlídce objektu zjistila, že k dokončení oprav nedošlo a kavárna není provozuschopná. Má proto za nedůvodnou námitku promlčení. V