25 Cdo 3925/2013 – Nejvyšší soud

25 Cdo 3925/2013 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Aleše Zezuly v právní věci žalobce České dráhy, a.s., IČO 70994226, se sídlem Praha 1, Nábřeží L. Svobody 1222, proti žalovaným 1) Česká pojišťovna a.s., IČO 45272956, se sídlem Praha 1, Spálená 75/16, 2) R. K., zastoupenému Mgr. Davidem Netušilem, advokátem se sídlem Praha 1, Politických vězňů 911/8, 3) M. F., 4) V. K., a 5) České republice – Ministerstvu vnitra, IČO 00007064, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 936/3, o 20.977.689,64 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 17/2011, o dovolání žalobce a žalovaného 2) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2013, č.j. 11 Co 103/2013-235, takto: I.  Dovolání žalovaného 2) se odmítá. II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2013, č.j. 11 Co 103/2013-235, se ve výroku I zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobce se po žalovaných domáhá náhrady škody ve výši 20.977.689,54 Kč s příslušenstvím, která mu vznikla v souvislosti se střetem vlaku R 784 (dále jen „vlak“) s osobním automobilem AUDI A 8 (dále jen „vozidlo“) dne 19. 3. 2007 na železničním přejezdu v kilometru 451,415 mezi železničními stanicemi Vraňany a Dolní Beřkovice (dále jen „železniční přejezd“). Obvodní soud pro Prahu 1 mezitímním a částečným rozsudkem ze dne 25. 7. 2012, č.j. 19 C 17/2011-167, rozhodl o nároku žalobce tak, že vůči žalovanému 1) je nárok z 25 % po právu (výrok I), vůči žalovanému 2) je nárok z 15 % po právu (výrok II), vůči žalovanému 3) je nárok z 5 % po právu (výrok III), vůči žalovanému 4) je nárok z 5 % po právu (výrok IV), ve zbývajících 50 % není nárok vůči žalovaným 1), 2), 3) a 4) po právu (výrok V), vůči žalovanému 5) žalobu zamítl (výrok VI) a rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 5) (výrok VII). Vyšel ze zjištění, že žalovaný 2) dne 19. 3. 2007 najel vozidlem na železniční přejezd a dále do kolejiště za účelem poškození jeho podvozku, z kolejiště již však nedokázal vyjet ven a vozidlo zde zůstalo šikmo stát. Žalovaný 4) následně ve 21:13 hodin oznámil dopravní nehodu Policii ČR, ta telefonicky oznámila překážku železničního provozu výpravčímu železniční stanice Vraňany a dostavila se na místo nehody. Výpravčí oznámení Policie ČR nesprávně vyhodnotil a nařídil zastavení železničního provozu na jiné trati. V 21:29 hodin došlo ke střetu vlaku s vozidlem, vlak vykolejil a provoz na trati byl zastaven. Soud shledal podíl žalobce na vzniklé škodě podle § 441 a § 431 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), v rozsahu 50 %, neboť žalobce neměl ve svých předpisech systém jednoznačné identifikace železničních přejezdů a jeho zaměstnanec výpravčí L. T. po nesprávném vyhodnocení informace od policie uzavřel nesprávnou trať, za což byl odsouzen pro trestný čin obecného ohrožení z nedbalosti. Žalovaný 1) je povinen plnit jako pojistitel vozidla podle zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, neboť se vozidlo dostalo do kolejiště v důsledku svého provozu, jednalo se tudíž o škodu způsobenou provozem motorového vozidla ve smyslu § 427 obč. zák. Odpovědnost žalovaných 2), 3) a 4) posoudil podle § 420 obč. zák., jelikož se dopustili protiprávního jednání v příčinné souvislosti se škodou. Porušili § 4a odst. 1 zákona č. 266/1994 Sb., o drahách. Žalovaný 2) byl shledán vinným trestným činem pojistného podvodu ve stádiu pokusu a trestným činem obecného ohrožení z nedbalosti. Žalovaní 3) a 4) byli odsouzeni za pomoc k pokusu trestného činu pojistného podvodu, když se za odměnu podíleli na trestné činnosti žalovaného 2). Soud postupoval podle § 438 odst. 2 obč. zák., tedy určil povinnost k plnění žalovaných jako dílčí podle poměrů uvedených výše, a to s ohledem na odlišnost právního posouzení nároku ve vztahu k jednotlivým žalovaným, rozličné motivy a závažnost jednání žalovaných 2), 3) a 4) a nemožnost žalovaného 1) ovlivnit jednání ostatních žalovaných. Ve vztahu k žalovanému 5) soud žalobu zamítl pro promlčení nároku. K odvolání žalobce a žalovaného 1) změnil Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 6. 2013, č.j. 11 Co 103/2013-235, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že se žaloba ve vztahu k žalovanému 1) zamítá, a ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok I), dále ve výroku II tak, že nárok žalobce vůči žalovanému 2) je po právu v rozsahu 65 % (výrok II), a ve výroku V tak, že nárok žalobce vůči žalovaným 2), 3) a 4) není v rozsahu 25 % po právu (výrok IV). Ve výrocích III a IV rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok III). Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, která považoval za dostatečná. Souhlasil se závěry soudu prvního stupně, pokud jde o odpovědnost žalovaných 2), 3) a 4), nikoli však již s mírou jejich účasti a spoluzavinění žalobce na vzniklé škodě. Posoudil, že nejvyšší podíl odpovědnosti nese žalovaný 2), který byl iniciátorem trestného jednání, sám umístil vozidlo v kolejišti a v konečné fázi trestného jednání nebral v úvahu varování a nabádání k upuštění od jednání ze strany žalovaných 3) a 4), navíc má bohatou trestnou minulost. Naopak žalovaní 3) a 4) se na škodě podíleli v podstatně nižší míře, s trestným jednání žalovaného 2) sice souhlasili a pomáhali mu, avšak v konečné fázi jej nabádali k upuštění od dokonání skutku, žalovaný 4) poté ohlásil situaci Policii ČR. K míře spoluzavinění žalobce odvolací soud uvedl, že je třeba zvažovat prvotní protiprávní jednání žalovaných 2), 3) a 4), bez kterého by nebylo nutno vůbec uvažovat nedbalostní jednání zaměstnance žalobce, jež bylo tudíž až následkem úmyslného trestného jednání žalovaných 2), 3) a 4). S ohledem na výše uvedené určil míru podílu na škodě u žalovaného 2) na 65 % a míru spoluzavinění žalobce na 25 %, v otázce podílu na škodě u žalovaných 3) a 4) se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně o 5% účasti. Odlišně však odvolací soud posoudil důvodnost nároku vůči žalovanému 1). Uzavřel, že „prvý žalovaný“ (pozn. správně má být žalovaný 2) vozidlo zcela vědomě ponechal v kolejišti s úmyslem dále jej neprovozovat, vozidlo nebylo připraveno ani připravováno k uvedení do výkonu své činnosti jakožto motorové vozidlo. Nejednalo se tudíž o provoz dopravního prostředku podle § 427 obč. zák. Uvedený závěr přijal s odkazem na rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 5. 1974, sp. zn. 2 Cz 10/74, uveřejněný pod č. 39/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Dále odvolací soud citoval rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 18. 1. 1939, Rv I 373/38 (Vážný 17185), přičemž konstatoval odlišnost posuzovaného případu od citovaného rozhodnutí. Rozsudek odvolacího soudu napadli dovoláním žalobce a žalovaný 2). Žalovaný 2) napadá rozhodnutí ve výrocích I, II a IV z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a to jak nesprávného právního posouzení otázky hmotného práva, tak i otázky práva procesního. Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení § 237 o. s. ř. Namítá nesprávný výklad pojmu „provoz motorového vozidla“, když v daném případě bylo vozidlo v provozu podle § 427 odst. 2 obč. zák. a jednalo se tudíž o střet provozů podle § 431 obč. zák. Odvolacím soudem citovaný prvorepublikový judikát dopadá právě na řešenou situaci a podporuje závěry soudu prvního stupně. Dále žalovaný 2) namítá procesní pochybení odvolacího soudu, konkrétně překvapivost rozhodnutí a porušení zásady dvojinstančnosti řízení. Nakonec namítá, že se odvolací soud nedostatečně zabýval spoluzaviněním žalobce, kdy lze hovořit dokonce o jeho výlučné odpovědnosti, jelikož jednáním jeho zaměstnance došlo k přerušení příčinné souvislosti mezi škodou a jednáním žalovaných 2), 3) a 4). Navrhuje zrušení rozsudku odvolacího soudu. Žalobce vznáší v rámci svého dovolání právní otázku výkladu pojmu „provoz motorového vozidla“, když má za to, že se v daném případě jednalo o provoz motorového vozidla a vzniklá škoda byla výsledkem střetu dvou provozů ve smyslu § 431 obč. zák. Žalovaný 2) neměl v úmyslu vozidlo trvale zanechat v kolejišti a dále jej neprovozovat, nýbrž pouze vozidlo poškodit a poté odjet, vozidlo zaklíněné v kolejišti tedy nepřestalo být v provozu. Poukazuje na charakter objektivní povinnosti pojistitele nahradit škodu způsobenou provozem vozidla a zdůrazňuje smysl a účel právní úpravy pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla. Přípustnost dovolání spatřuje podle § 237 o. s. ř. v odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odvolacím soudem, popřípadě v nutnosti posouzení již vyřešené právní otázky dovolacím soudem jinak. K dovolání žalobce i žalovaného 2) se vyjádřil žalovaný 1). Ztotožň