25 Cdo 3925/2013 — Nejvyšší soud

25 Cdo 3925/2013 citace  Právní věta:Motorové vozidlo je v provozu i tehdy, jestliže v důsledku selhání řidiče vytvoří překážku pro ostatní účastníky provozu (i provozu jiného druhu), která pro ně představuje bezprostřední nebezpečí kolize, a to bez ohledu na skutečnost, zda je v okamžiku škodné události v chodu motor takového vozidla nebo zda se vozidlo stalo bezprostředně před škodnou událostí nepojízdným a z jakých důvodů. Selháním řidiče se rozumí jakékoliv volní i mimovolní chování, jež je v příčinné souvislosti se vznikem škody, od úmyslného jednání (sebevražedný pokus, útok vozidlem, záměrné poškození vozidla), přes nedbalostní jednání (běžné nehody způsobené porušením pravidel silničního provozu), až po nezaviněná jednání (nezvládnutí složité dopravní situace, zdravotní indispozice). Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:18. 3. 2015 Spisová značka:25 Cdo 3925/2013 ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:25.CDO.3925.2013.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Odpovědnost za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků Dotčené předpisy:§ 427 odst. 2 obč. zák. § 441 obč. zák. § 431 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:A Zveřejněno na webu:13. 5. 2015 Publikováno ve sbírce pod číslem:71 / 2015 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 3925/2013 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Aleše Zezuly v právní věci žalobce České dráhy, a.s., IČO 70994226, se sídlem Praha 1, Nábřeží L. Svobody 1222, proti žalovaným 1) Česká pojišťovna a.s., IČO 45272956, se sídlem Praha 1, Spálená 75/16, 2) R. K., zastoupenému Mgr. Davidem Netušilem, advokátem se sídlem Praha 1, Politických vězňů 911/8, 3) M. F., 4) V. K., a 5) České republice – Ministerstvu vnitra, IČO 00007064, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 936/3, o 20.977.689,64 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 17/2011, o dovolání žalobce a žalovaného 2) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2013, č.j. 11 Co 103/2013-235, takto: I.  Dovolání žalovaného 2) se odmítá. II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2013, č.j. 11 Co 103/2013-235, se ve výroku I zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobce se po žalovaných domáhá náhrady škody ve výši 20.977.689,54 Kč s příslušenstvím, která mu vznikla v souvislosti se střetem vlaku R 784 (dále jen „vlak“) s osobním automobilem AUDI A 8 (dále jen „vozidlo“) dne 19. 3. 2007 na železničním přejezdu v kilometru 451,415 mezi železničními stanicemi Vraňany a Dolní Beřkovice (dále jen „železniční přejezd“). Obvodní soud pro Prahu 1 mezitímním a částečným rozsudkem ze dne 25. 7. 2012, č.j. 19 C 17/2011-167, rozhodl o nároku žalobce tak, že vůči žalovanému 1) je nárok z 25 % po právu (výrok I), vůči žalovanému 2) je nárok z 15 % po právu (výrok II), vůči žalovanému 3) je nárok z 5 % po právu (výrok III), vůči žalovanému 4) je nárok z 5 % po právu (výrok IV), ve zbývajících 50 % není nárok vůči žalovaným 1), 2), 3) a 4) po právu (výrok V), vůči žalovanému 5) žalobu zamítl (výrok VI) a rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 5) (výrok VII). Vyšel ze zjištění, že žalovaný 2) dne 19. 3. 2007 najel vozidlem na železniční přejezd a dále do kolejiště za účelem poškození jeho podvozku, z kolejiště již však nedokázal vyjet ven a vozidlo zde zůstalo šikmo stát. Žalovaný 4) následně ve 21:13 hodin oznámil dopravní nehodu Policii ČR, ta telefonicky oznámila překážku železničního provozu výpravčímu železniční stanice Vraňany a dostavila se na místo nehody. Výpravčí oznámení Policie ČR nesprávně vyhodnotil a nařídil zastavení železničního provozu na jiné trati. V 21:29 hodin došlo ke střetu vlaku s vozidlem, vlak vykolejil a provoz na trati byl zastaven. Soud shledal podíl žalobce na vzniklé škodě podle § 441 a § 431 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), v rozsahu 50 %, neboť žalobce neměl ve svých předpisech systém jednoznačné identifikace železničních přejezdů a jeho zaměstnanec výpravčí L. T. po nesprávném vyhodnocení informace od policie uzavřel nesprávnou trať, za což byl odsouzen pro trestný čin obecného ohrožení z nedbalosti. Žalovaný 1) je povinen plnit jako pojistitel vozidla podle zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, neboť se vozidlo dostalo do kolejiště v důsledku svého provozu, jednalo se tudíž o škodu způsobenou provozem motorového vozidla ve smyslu § 427 obč. zák. Odpovědnost žalovaných 2), 3) a 4) posoudil podle § 420 obč. zák., jelikož se dopustili protiprávního jednání v příčinné souvislosti se škodou. Porušili § 4a odst. 1 zákona č. 266/1994 Sb., o drahách. Žalovaný 2) byl shledán vinným trestným činem pojistného podvodu ve stádiu pokusu a trestným činem obecného ohrožení z nedbalosti. Žalovaní 3) a 4) byli odsouzeni za pomoc k pokusu trestného činu pojistného podvodu, když se za odměnu podíleli na trestné činnosti žalovaného 2). Soud postupoval podle § 438 odst. 2 obč. zák., tedy určil povinnost k plnění žalovaných jako dílčí podle poměrů uvedených výše, a to s ohledem na odlišnost právního posouzení nároku ve vztahu k jednotlivým žalovaným, rozličné motivy a závažnost jednání žalovaných 2), 3) a 4) a nemožnost žalovaného 1) ovlivnit jednání ostatních žalovaných. Ve vztahu k žalovanému 5) soud žalobu zamítl pro promlčení nároku. K odvolání žalobce a žalovaného 1) změnil Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 6. 2013, č.j. 11 Co 103/2013-235, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že se žaloba ve vztahu k žalovanému 1) zamítá, a ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok I), dále ve výroku II tak, že nárok žalobce vůči žalovanému 2) je po právu v rozsahu 65 % (výrok II), a ve výroku V tak, že nárok žalobce vůči žalovaným 2), 3) a 4) není v rozsahu 25 % po právu (výrok IV). Ve výrocích III a IV rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok III). Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, která považoval za dostatečná. Souhlasil se závěry soudu prvního stupně, pokud jde o odpovědnost žalovaných 2), 3) a 4), nikoli však již s mírou jejich účasti a spoluzavinění žalobce na vzniklé škodě. Posoudil, že nejvyšší podíl odpovědnosti nese žalovaný 2), který byl iniciátorem trestného jednání, sám umístil vozidlo v kolejišti a v konečné fázi trestného jednání nebral v úvahu varování a nabádání k upuštění od jednání ze strany žalovaných 3) a 4), navíc má bohatou trestnou minulost. Naopak žalovaní 3) a 4) se na škodě podíleli v podstatně nižší míře, s trestným jednání žalovaného 2) sice souhlasili a pomáhali mu, avšak v konečné fázi jej nabádali k upuštění od dokonání skutku, žalovaný 4) poté ohlásil situaci Policii ČR. K míře spoluzavinění žalobce odvolací soud uvedl, že je třeba zvažovat prvotní protiprávní jednání žalovaných 2), 3) a 4), bez kterého by nebylo nutno vůbec uvažovat nedbalostní jednání zaměstnance žalobce, jež bylo tudíž až následkem úmyslného trestného jednání žalovaných 2), 3) a 4). S ohledem na výše uvedené určil míru podílu na škodě u žalovaného 2) na 65 % a míru spoluzavinění žalobce na 25 %, v otázce podílu na škodě u žalovaných 3) a 4) se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně o 5% účasti. Odlišně však odvolací soud posoudil důvodnost nároku vůči žalovanému 1). Uzavřel, že „prvý žalovaný“ (pozn. správně má být žalovaný 2) vozidlo zcela vědomě ponechal v kolejišti s úmyslem dále jej neprovozovat, vozidlo nebylo připraveno ani připravováno k uvedení do výkonu své činnosti jakožto motorové vozidlo. Nejednalo se tudíž o provoz dopravního prostředku podle § 427 obč. zák. Uvedený závěr přijal s odkazem na rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 5. 1974, sp. zn. 2 Cz 10/74, uveřejněný pod č. 39/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Dále odvolací soud citoval rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 18. 1. 1939, Rv I 373/38 (Vážný 17185), přičemž konstatoval odlišnost posuzovaného případu od citovaného rozhodnutí. Rozsudek odvolacího soudu napadli dovoláním žalobce a žalovaný 2). Žalovaný 2) napadá rozhodnutí ve výrocích I, II a IV z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a to jak nesprávného právního posouzení otázky hmotného práva, tak i otázky práva procesního. Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení § 237 o. s. ř. Namítá nesprávný výklad po