25 Cdo 4192/2015 — Nejvyšší soud

25 Cdo 4192/2015 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:17. 12. 2015 Spisová značka:25 Cdo 4192/2015 ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:25.CDO.4192.2015.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012 Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:4. 3. 2016 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 4192/2015 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce A. F., zastoupeného Mgr. Romanem Ambrožem, advokátem se sídlem Praha 9, Měšická 721/1, proti žalovaným: 1) České advokátní komoře, IČO 66000777, se sídlem Praha 1, Národní třída 16, 2) Mgr. R. I., advokátovi se sídlem Brno, Čechyňská 16, 3) České republice – Ministerstvu spravedlnosti, IČO 000254229, se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, 4) České republice – Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy, IČO 00022985, se sídlem Praha 1, Karmelitská 7, 5) Českému vysokému učení technickému v Praze, IČO 68407700, se sídlem Praha 6, Zikova 4/1903, o vydání listin a náhradu újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 39 C 45/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2011, č. j. 39 Co 162/2011-202, a o návrhu žalobce na přerušení dovolacího řízení, takto: I. Návrh žalobce na přerušení dovolacího řízení se zamítá. II. Dovolání se odmítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobce se na žalovaných domáhal zaplacení „35.000 Kč x (48 + počet měsíců od 20. 10. 2009 včetně do měsíce zaplacení)“ a 25.200.000 Kč s příslušenstvím jako odčinění újmy na jeho právech vzniklé zmařením úspěšného dokončení vysokoškolského studia žalobce a odepřením možností nápravy, dále po žalovaných 1) a 2) 400.000 Kč s příslušenstvím jako obvyklého odškodnění přiznávaného Evropským soudem pro lidská práva a po žalovaném 5) vydání dokladu o studiu, diplomu, vysvědčení a dodatku k diplomu v magisterském studiu Inženýrská mechanika a mechatronika a v doktorském studiu Mechanika tuhých a poddajných těles a prostředí „v dosáhnutém prospěchu nebo obvyklém dvě u povinností, kterých splnění znemožnil“. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 14. 9. 2010, č. j. 39 C 45/2010-119, žalobu v celém rozsahu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud dospěl k závěru, že v uvedeném případě chybí u všech žalovaných příčinná souvislost mezi vznikem tvrzené škody a jejich chováním. Žalobcem tvrzená škoda, jež mu měla vzniknout tím, že mu nebylo umožněno dostudovat, vznikla pouze z důvodu chování žalobce, který nesplnil své studijní povinnosti, jak plyne z rozhodnutí děkana fakulty strojní o ukončení studia ze dne 2. 10. 2006, potvrzeného rozhodnutím rektora ČVUT, které soud nebyl oprávněn v tomto řízení přezkoumávat. Nelze proto podle soudu dovodit ani příčinnou souvislost mezi chováním žalovaných 1) až 4) a vznikem škody, ani protiprávnost tvrzeného chování. Zamítnutí žaloby v části, jíž se žalobce domáhal vydání výše uvedených listin na žalovaném 5), soud odůvodnil tím, že žalobci na uvedené listiny nevznikl nárok, jelikož žalobce neukončil studium řádně, ale z důvodu nesplnění požadavků vyplývajících ze studijního programu podle studijního a zkušebního řádu. Požadavku na vydání „dokladu o studiu“ soud též nevyhověl, neboť žalobce blíže nespecifikoval, o jaký doklad se jedná. Uzavřel, že žalobce by měl nárok pouze na vydání dokladu o vykonaných zkouškách ve smyslu ustanovení § 57 odst. 5 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, o ten však žalobce nežádal. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 12. 2011, č.j. 39 Co 162/2011-202, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu se u každého ze žalovaných jedná o samostatný nárok, když se žalobce domáhá plnění na každém z jiného právního důvodu. Pokud se žalobce domáhá na žalovaném 5) vydání dokladu o studiu, diplomu, vysvědčení, dodatku k diplomu v magisterském studiu a v doktorském studiu, tak žádné takové listiny prokazatelně neexistují a nikdy neexistovaly. Žalobce se tedy podle odvolacího soudu od počátku domáhá plnění nemožného, neboť tento žalovaný nikdy uvedené listiny v držení neměl. Současně neexistuje žádná právní povinnost takové listiny vystavit. V řízení dále žalobce neprokázal, že by mu vznikl nárok na finanční plnění, vyplývající z předpokládaného ukončení studia a návazného uplatnění, neprokázal tak žádný právní základ nároku pro požadované plnění, a to nejen ve vztahu k žalovanému 5), ale ani ve vztahu k ostatním žalovaným. Odvolací soud dále uzavřel, že ve vztahu k uplatňovanému nároku není žalovaný 1) pasivně věcně legitimován, u žalovaných 2) - 4) nebyly naplněny základní předpoklady odpovědnosti za škodu podle ustanovení § 420 odst. 1 obč. zák., tj. existence škody, protiprávního úkonu a příčinné souvislosti, a ve vztahu k žalovaným 3) a 4) ani předpoklady odpovědnosti dle zákona č. 82/1998 Sb. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, a to do všech jeho výroků. Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Podle dovolatele se odvolací soud a soud prvního stupně nevypořádaly s celou řadou důkazů svědčících ve prospěch tvrzení žalobce, čímž řízení zatížily vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatel dále tvrdí, že žalovaný 5) mu odmítl vydat potvrzení o vykonaných zkouškách v pátém ročníku magisterského studia a posléze v doktorském studijním programu. Protiprávním jednáním, respektive nekonáním, žalovaných tak podle názoru dovolatele mělo dojít ke vzniku škody ve formě ušlého zisku, když mu nebylo umožněno řádně vykonávat studium a následnou výdělečnou činnost, ušel mu tak zisk, jehož by za normálního běhu okolností dosáhl. Namítá též podjatost soudkyně Mgr. Andrey Pešlové, jejíž matka působila v době rozhodování věci na strojní fakultě ČVUT v Praze v pozici vedoucí pracoviště. Za vadu řízení též označuje marnou snahu dovolatele o překlad napadeného rozsudku a dalších písemností do mateřského jazyka dovolatele. Soudům vytýká též nepřiměřenou délku soudního řízení. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. První žalovaná neshledává v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce, když tvrzený dovolací důvod nepovažuje za naplněný. Má za to, že žalobcem uplatňovaná škoda, která mu měla vzniknout tím, že mu nebylo umožněno dostudovat, vznikla jen a pouze z důvodu chování samotného žalobce. Nesouhlasí též s tvrzenými vadami řízení, zejména podjatostí soudkyně. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce zamítl, příp. odmítl. Podáním ze dne 18. 11. 2015 žalobce požádal o přerušení dovolacího řízení s odůvodněním, že si chce „určit a zaplatit vlastního advokáta“ a jinak to pro jeho „osobní poměry není možné“; „rovněž tak na soudě probíhá pod značkou 33Nc 2253/2015 řízení o náhradu újmy a taky další, které rovněž zakládají důvod na přerušení řízení“. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení vzhledem k datu podání dovolání – v souladu s čl. II. bodem 7 zákona č. 404/2012 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále opět jen „o. s. ř.“). Jelikož část čtvrtá hlava třetí o. s. ř. neobsahuje zvláštní úpravu přerušení řízení, použil dovolací soud ve smyslu § 243b o. s. ř. přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně, tj. ustanovení § 109 o. s. ř. Podle § 109 o. s. ř. (1) Soud řízení přeruší, jestliže a) účastník ztratil způsobilost jednat před soudem a není zastoupen zástupcem s procesní plnou mocí; b) rozhodnutí závisí na otázce, kterou není v tomto řízení oprávněn řešit; c) dospěl k závěru, že zákon, jehož má být při projednávání nebo rozhodování věci použito, nebo jeho jednotlivé ustanovení je v rozporu s ústavním pořádkem a podal-li u Ústavního soudu návrh na zrušení tohoto zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení; d) rozhodl, že požádá Soudní dvůr Evropských společenství o rozhodnutí o předběžné otázce. (2) Pokud soud neučiní jiná vhodná opatření, může řízení přerušit, jestliže a) účastník se nemůže řízení účastnit pro překážku trvalejší povahy nebo proto, že je neznámého pobytu; b) zákonný zástupce účastníka zemřel nebo ztratil způsobilost jednat před soudem; c) probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud dal k takovému řízení pod