25 Cdo 54/2021 — Nejvyšší soud

25 Cdo 54/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:15. 12. 2022 Spisová značka:25 Cdo 54/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.54.2021.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Duševní útrapy (o. z.) [ Náhrada při újmě na přirozených právech člověka (o. z.) ] Dotčené předpisy:§ 6 předpisu č. 168/1999 Sb. § 9 odst. 1 předpisu č. 168/1999 Sb. § 2918 o. z. § 2951 o. z. § 22 odst. 1 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:15. 3. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 54/2021-262 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobců: a) J. Š., narozený XY, b) P. Š., narozená XY, c) K. V., narozená XY, všichni tři bytem XY, d) P. Š., narozená XY, e) M. D., narozený XY, oba bytem XY, f) J. Š., narozený XY, g) A. Š., narozená XY, oba bytem XY, h) A. Š., narozený XY, i) A. Š., narozená XY, j) L. Š., narozený XY, všichni tři bytem XY, k) I. Z., narozená XY, l) J. Z., narozený XY, oba bytem XY, m) J. V., narozený XY, a n) M. V., narozená XY, oba bytem XY, všichni zastoupeni Mgr. Martinem Jelínkem, advokátem se sídlem Výstaviště 405/1, 603 00 Brno, proti žalované: Generali Česká pojišťovna a.s., IČO 45272956, se sídlem Spálená 75/16, 110 00 Praha 1, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 37 C 62/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2020, č. j. 51 Co 43/2020-184, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2020, č. j. 51 Co 43/2020-184, a mezitímní rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 8. 2019, č. j. 37 C 62/2018-153, bylo-li jimi rozhodnuto ve vztahu k žalobcům e), j), k), l), m) a n) se zrušují a v tomto rozsahu se věc vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení; jinak se dovolání zamítá. Odůvodnění: 1. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 5. 2020, č. j. 51 Co 43/2020-184, potvrdil mezitímní rozsudek ze dne 15. 8. 2019, č. j. 37 C 62/2018-153, kterým Obvodní soud pro Prahu 2 vyslovil, že žaloba je co do základu nároku sníženého o 40 % po právu a že o výši nároku a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Rozhodl tak o žalobě na pojistné plnění představující náhradu nemajetkové újmy za duševní útrapy spojené s usmrcením osoby blízké žalobcům a majetkové újmy spočívající ve vynaložených nákladech spojených s pohřbem. Vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že dne 20. 7. 2017 došlo na dálnici D2, v katastru obce Podivín, k dopravní nehodě způsobené provozem vozidla XY, RZ XY, ve vlastnictví TELKAR elektro s. r. o., pojištěného pro případ odpovědnosti za újmu způsobenou jeho provozem u původní žalované. Při nehodě zemřel J. Š. (dále též jen „poškozený“), syn žalobců a) a b), druh žalobkyně c), bratr žalobkyně d), který byl v obdobném vztahu i s jejím druhem - žalobcem e), vnuk žalobců f), g), h) a i), synovec žalobců j), k) a l) a budoucí zeť žalobců m) a n). K nehodě došlo při pracovní cestě, na kterou byl poškozený vyslán svým zaměstnavatelem, společností TELKAR elektro s. r. o. Nehodu zavinil řidič vozidla, rovněž zaměstnanec této společnosti, J. T., který v důsledku únavy nezvládl řízení a narazil do svodidel. Poškozený, nepřipoután bezpečnostním pásem, vypadl ze zadního prostředního sedadla horní částí těla pod vozidlo a zemřel na následky četných zranění. Trestní stíhání řidiče J. T. bylo podmíněně zastaveno. Žalobci a) a b) měli se synem velice úzký vztah a jeho ztráta pro ně byla nezměrná. Ostatní žalobci byli s poškozeným ve vztahu příbuzenském či obdobném, měli mezi sebou velmi blízké vztahy [se žalobkyní c) měl poškozený několik dní před svatbou], bydleli blízko sebe a často se scházeli. Odvolací soud se ztotožnil i s právními závěry soudu prvního stupně, který věc posoudil podle § 6 a § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění účinném v době škodní události (dále jen „zákon č. 168/1999 Sb.“), § 2918 a § 2951 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) a s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu dovodil, že žalobcům jako poškozeným vznikl přímý nárok na pojistné plnění vůči žalované, neboť vozidlo, jehož provozem byla škoda způsobena, bylo u ní pojištěno. Odvolací soud se zabýval i možnou odpovědností zaměstnavatele poškozeného podle pracovněprávních předpisů a uzavřel, že bylo pouze na žalobcích, zda svá práva uplatní proti zaměstnavateli poškozeného podle pracovněprávních předpisů, anebo proti provozovateli vozidla, jímž byla újma způsobena, či jeho pojistiteli podle speciálního předpisu. V daném případě bylo pouze shodou okolností, že zaměstnavatel poškozeného byl i provozovatelem škodícího vozidla. Jestliže by poškozený cestoval při služební cestě vozidlem, jehož provozovatelem by nebyl jeho zaměstnavatel nebo pokud by nehodu způsobil řidič jiného vozidla, připadala by zde v úvahu odpovědnost jak zaměstnavatele z titulu pracovního úrazu, tak i provozovatele vozidla (osoby odlišné od zaměstnavatele) za škodu způsobenou jeho provozem. Odvolací soud se konečně ztotožnil i s rozsahem spoluzpůsobení újmy poškozeným, které spočívalo v tom, že nebyl při jízdě připoután bezpečnostním pásem, což významně přispělo k tragickému následku nehody. 2. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1161/2014 a 21 Cdo 1084/2009 spatřuje nesprávné právní posouzení v závěru, že se pozůstalí po poškozeném mohou svých nároků domáhat jak podle pracovněprávních předpisů, tak i podle předpisů práva občanského. Ze skutkových zjištění vyplynulo, že k dopravní nehodě došlo v přímé příčinné souvislosti s pracovní cestou poškozeného, a tudíž je v tomto případě jedinou odpovědnou osobou za vznik škody jeho zaměstnavatel. Ten je odpovědný jak z titulu pracovního úrazu, tak také z titulu odpovědnosti z provozu vozidla. Namítá, že konstantní judikatura řeší konkurenci právních úprav tak, že pokud rozdílné subjekty odpovídají podle různých právních předpisů, je volba na poškozeném, po kterém z nich a podle které právní úpravy nárok uplatní (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cz 36/68 a 25 Cdo 1906/2004). Pokud však jeden subjekt odpovídá potenciálně podle různých právních předpisů (jako je tomu v tomto případě) nemá poškozený právo volby, ale použije se úprava zákoníku práce, který má aplikační přednost před občanským zákoníkem (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1161/2014). Navrhla zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 3. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za niž jedná osoba uvedená v § 21 o. s. ř., která má právnické vzdělání [§ 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], se zabýval jeho přípustností. 4. Dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu svým právním závěrem, že pozůstalí po zemřelém zaměstnanci se v daném případě mohou svých nároků na náhradu za majetkovou i nemajetkovou újmu domáhat jak podle pracovněprávních předpisů, tak i podle předpisů práva občanského. Avšak dovolatelem odkazovaná rozhodnutí nejsou na daný případ přiléhavá. Ve věci sp. zn. 21 Cdo 1161/2014 se dospělé děti zemřelého pracovníka žalované (jež podle pracovněprávních předpisů neměly nárok na jednorázové odškodnění), který zemřel v důsledku pracovního úrazu (na následky opaření), domáhaly vůči žalované náhrady škody s tím, že odpovídá za škodu jako provozovatel provozu zvlášť nebezpečného, který byl příčinou úmrtí jejich otce, podle § 432 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), přestože tatáž žalovaná odpovídala za škodu podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2007. Nejvyšší soud s odkazem na dosavadní judikaturu uzavřel, že jednorázové odškodnění pozůstalých není jejich „právem originálním“, nýbrž jde o právo akcesorické, odvozené od toho, zda na podkladě okolností, za nichž poškozený zemřel, lze dovodit základ odpovědnosti povinného subjektu. V případě, že je z téže škodní události dána odpovědnost dvou