25 Cdo 559/2022 – Nejvyšší soud

25 Cdo 559/2022-749 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně: K. M. K., zastoupená Mgr. Matějem Kopřivou, advokátem se sídlem 28. října 438/219, 709 00 Ostrava, proti žalovanému: DIAMO, státní podnik, IČO 00002739, se sídlem Máchova 201, 471 27 Stráž pod Ralskem, zastoupený JUDr. Vladimírem Jirouskem, advokátem se sídlem Preslova 361/9, 702 00 Ostrava, o 10 809 106 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 61 C 167/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 9. 2021, č. j. 11 Co 192/2020-718, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení 59 242 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Vladimíra Jirouska. Odůvodnění: Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. 11. 2019, č. j. 61 C 167/2013-523, zamítl žalobu na zaplacení 10 809 106 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně je vlastnicí domu č. p. XY stojícího na pozemku parc. č. XY, v katastrálním území XY. V této lokalitě provozovala právní předchůdkyně žalovaného (OKD, a. s., IČO 26863154) a v současnosti v menším rozsahu i žalovaný, důlní činnost, v jejímž důsledku od léta 2007 docházelo ke škodám na domě žalobkyně. Žalobkyně se již dříve v soudním řízení domáhala po právní předchůdkyni žalovaného náhrady za škody vznikající na jejím domě v důsledku důlní činnosti, a to naposledy před tímto řízením v řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 61 C 146/2009. V průběhu tohoto řízení, po znaleckém zkoumání (zejména znalecký posudek doc. Ing. Solaře, Ph.D., z července 2008 a května 2012 a znaleckého ústavu ČVUT – Kloknerova ústavu ze září 2012, z nichž mimo jiné vyplynulo, že k poškození domu došlo z 85 % v důsledku důlní činnosti) uzavřeli účastníci smír, který byl usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 2012, č. j. 61 C 146/2009-307, schválen a na základě něhož původní žalovaná zaplatila v prosinci 2012 žalobkyni 362 528 Kč s příslušenstvím. V nyní projednávané věci žalobkyně tvrdí, že se v roce 2012 objevily a ve znaleckých posudcích byly popsány další nedostatky, které nebyly předmětem smíru, přičemž uvedení domu do původního stavu není možné, neboť leží v území, kde se i nadále budou projevovat vlivy důlní činnosti. Hodnotu svého domu považuje za nulovou, a proto se domáhá zaplacení žalované částky. Soud věc posoudil podle § 37 zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství, (dále jen „horní zákon“) a § 415, 417, § 441 a § 420a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „obč. zák.“). Dospěl k závěru, že přestože již před uzavřením smíru nyní nově tvrzená poškození (zjištěná v roce 2012) i rozvoj těch stávajících byly zjištěny znaleckými posudky, nebyly zohledněny a vypořádány v rámci uzavřeného soudního smíru, neboť žalobkyně na ně nereagovala změnou tvrzení a úpravou žaloby. Na základě výše uvedených znaleckých posudků uzavřel, že dům žalobkyně sice vykazuje poškození v nich popsaná, avšak vznik nových (po červenci 2008) nebo další rozvoj stávajících poškození, není v příčinné souvislosti s důlní činností. Dům žalobkyně se sice nachází na území s doznívajícími vlivy hornické činnosti, ale seismické jevy, které zde lze zaznamenat, nemají takovou intenzitu, aby způsobily poškození či rozvoj poruch domu, který by vykazoval náležitou odolnost. Uzavřel, že žalobkyní tvrzená nová poškození i rozvoj již dříve zjištěných poškození byl způsoben tím, že žalobkyně nerealizovala stavební úpravy domu navržené již v červenci 2008 v posudku doc. Ing. Solaře, Ph.D., a v únoru 2009 v posudku Ing. Císaře (kde byla navržena minimálně jedna varianta sanace domu tak, aby byl odolný vůči případným seismickým jevům a aby další poškození nevznikalo), ačkoliv si na jejich základě musela být vědoma rozsahu poškození domu i následků neřešení celé situace a měla k provedení oprav dostatek finančních prostředků. Vznik nyní uplatňované škody proto není v příčinné souvislosti s důlní činností. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. 9. 2021, č. j. 11 Co 192/2020-718, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé, změnil jej pouze ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež doplnil. Vzhledem k tomu, že žalobkyně je občankou Polské republiky zabýval se soud otázkou pravomoci a rozhodného práva, přičemž dovodil, že je ve věci dána pravomoc českých soudů a věc se posuzuje podle českého hmotného práva. Odvolací soud uzavřel, že schválení smíru ve věci vedené pod sp. zn. 61 C 146/2009 nezakládá překážku věci rozhodnuté, neboť v předcházejícím řízení se žalobkyně domáhala peněžní náhrady ve výši ceny oprav, nyní však tvrdí, že dům nelze opravit a požaduje nahradit jeho hodnotu; jde tak o jiný nárok. Žalobní tvrzení pak sama o sobě vylučují rozhodnout o žalobě pozitivně, neboť nelze požadovat zaplacení tržní ceny domu za současného zachování vlastnického práva žalobkyně k němu. Navíc žalobkyně zahrnula mezi nově vzniklá poškození i vysunutí překladu u kotle s ústředním vytápěním, aniž by definovala peněžní částku odpovídající reparaci této dílčí škody. Vzhledem k obsahu ostatních žalobních tvrzení a jejich vnitřní rozpornosti tak nebylo možno tento dílčí nárok separovat a meritorně o něm rozhodnout. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu pak ohledně smíru uzavřeného mezi účastníky v řízení vedeném pod sp. zn. 61 C 146/2009 odvolací soud uzavřel, že jeho obsahem byla dohoda o narovnání podle § 585 odst. 1 a 3 obč. zák. zahrnující náhradu škody na domě žalobkyně způsobenou důlní činností v tom rozsahu, jaký tu byl ke dni podání ústavního znaleckého posudku (září 2012) při zohlednění důkazů o rozsahu škody ve znaleckých posudcích doc. Ing. Solaře, Ph.D. (2008 a 2012) a Ing. Císaře (2009). Dohodou o narovnání tak bylo rozhodnuto o všech mezi účastníky sporných právech a povinnostech souvisejících s odpovědností právní předchůdkyně žalovaného za škodu způsobenou žalobkyni důlní činností (podíl důlní činnosti na vzniku škod činil 85 %) v době od roku 2007 do rozhodnutí o schválení smíru a tato škoda byla žalobkyni nahrazena plněním v prosinci 2012. Vzhledem k uzavřené dohodě o narovnání je právně bezvýznamné, že žalobkyně nepožadovala v předchozím sporu z titulu náhrady za důlní škody vyšší částku, než o jakou původně žalovala, přestože ústavní znalecký posudek z roku 2012 pro to poskytoval podklady. Právní moc rozhodnutí o schválení smíru nastala 3. 1. 2013 a žalobu v projednávané věci žalobkyně podala již 22. 1. 2013, je proto vyloučeno, aby se rozsah poškození během této krátké doby rozšířil. Charakter jediného poškození, o němž se žalobkyně v předchozím řízení nezmínila a popsala je teprve v podání ze dne 8. 8. 2014 (vysunutí překladu – ocelového válcovaného profilu I č. 180) vylučuje, aby jí byl nárok na peněžní plnění alespoň zčásti přisouzen, neboť investovala-li by do odstranění škod dříve zjištěných částku, kterou podle smíru obdržela, byla by tím napravena i popsaná porucha. Odvolací soud uzavřel, že žaloba, jíž žalobkyně v nynějším sporu žádala za stejné škody další peněžní náhradu, jejíž výši tentokrát dovozovala z celkové tržní ceny domu, není důvodná. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost podle § 237 o. s. ř. spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu je závislé na vyřešení otázek hmotného práva, které nebyly dosud jednoznačně vyřešeny, a to: zda je v poměrech projednávané věci nárok na náhradu škody podle § 37 odst. 5 horního zákona vázán na povinnost vydat věc, na které škoda vznikla; zda je nárok na náhradu škody podle tohoto ustanovení nárokem synallagmatickým; a zda je v poměrech projednávané věci nezbytné formulovat žalobní požadavek na náhradu vzniklé škody tak, že oproti uplatňované náhradě musí být vydána škůdci poškozená věc (zde nemovitost). Sama si na dané otázky odpovídá záporně s odkazem na ustanovení § 36 a § 37 horního zákona a na to, že mezi účastníky nedošlo k dohodě o odškodnění v penězích, o jeho výši nebo o poskytnutí náhradního objektu. Nesprávným proto označila závěr odvolacího soudu, že povinnost k náhradě škody musí být vázána na povinnost vydat nemovitost, neboť ustanovení § 457 obč. zák. se nedotýká případů řešení otázek náhrady škody, ale případů vypořádání z neplatné či zrušené smlouvy (s požadavkem synallagmatického petitu). Žalobkyně proto požadovala tržní cenu nemovitosti, která by jí zůstala a žalobkyně by provedla její opravy nebo demolici. Za otázku hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena pak označila to, zda smír schválený usnesením soudu