25 Cdo 5819/2017 — Nejvyšší soud

25 Cdo 5819/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:20. 6. 2018 Spisová značka:25 Cdo 5819/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:25.CDO.5819.2017.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náhrada škody Advokacie Dotčené předpisy:§ 16 odst. 1 předpisu č. 85/1996Sb. § 24 odst. 1 předpisu č. 85/1996Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:25. 9. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 5819/2017-256 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Ivy Suneghové a JUDr. Marty Škárové v právní věci žalobkyně: Z. P., zastoupena JUDr. Kateřinou Stránskou, Ph.D., advokátkou se sídlem Dvorecká 1162/2a, Praha 4, proti žalované: H. O., advokátka, IČO 66218322, se sídlem Voráčovská 937/14, Praha 4, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované: Generali Pojišťovna a.s., IČO 61859869, se sídlem Bělehradská 132, Praha 2, zastoupena JUDr. Danielou Maršálkovou, advokátkou, se sídlem Bílkova 132/4, Praha 1, o 1 784 555 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 70 C 110/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2017, č. j. 18 Co 222/2017-231, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2017, č. j. 18 Co 222/2017 – 231, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 15. 3. 2017, č. j. 70 C 110/2016 - 153, uložil žalované advokátce povinnost zaplatit žalobkyni 1 659 514 Kč s příslušenstvím, zamítl žalobu o zaplacení částky 125 041 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o právní pomoci, jejímž předmětem byl sepis darovací smlouvy a následné podání návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí. Darovací smlouvou ze dne 22. 5. 2014 darovala žalobkyni její matka ideální ½ nemovitostí – pozemku parc. s rodinným domem na adrese P.– S., K.. Žalovaná návrh na vklad nepodala a matka žalobkyně dne 29. 12. 2014 zemřela. Ideální polovina nemovitosti, která byla předmětem darovací smlouvy, se stala předmětem dědického řízení. Žalobkyně nabyla ¼ této nemovitosti a další dědici (synovci žalobkyně) též dohromady ¼ nemovitosti. Na schůzce v kanceláři žalované konané dne 26. 10. 2015 žalovaná žalobkyni sdělila, že v darovací smlouvě udělala chybu v datu, proto následně nepodala návrh na vklad do katastru nemovitostí. Na dotaz ohledně dědického řízení sdělila žalobkyni, že „už se s tím nedá nic dělat“ a dědici obdrží příslušný dědický podíl. Nesdělila žalobkyni, že by mohla darovací smlouvu uplatnit v dědickém řízení. Nárok žalobkyně posoudil soud prvního stupně podle § 24 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, a dospěl k závěru, že žalovaná nepodáním návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí a následným nepoučením žalobkyně o možnosti zabránit vzniku škody uplatněním darovací smlouvy v dědickém řízení způsobila žalobkyni škodu, jestliže se její majetek oproti očekávanému stavu nezvětšil. Výši škody dovodil soud z hodnoty celé nemovitosti, tj. z částky 7 138 220 Kč. Žalobkyně do svého vlastnictví v důsledku jednání žalované nenabyla podíl o velikosti ¼ nemovitosti, jehož hodnota činí 1 784 555 Kč. Od této částky soud odečetl částku 125 041 Kč představující hodnotu majetku, který žalobkyně nabyla jako dědička po zůstavitelce a který by v případě darování ½ nemovitosti před smrtí zůstavitelky již v dědickém řízení nenabyla, neboť by na povinný díl byla započtena hodnota darované nemovitosti (§ 1660 odst. 2 a § 1658 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 9. 2017, č. j. 18 Co 222/2017 - 231, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Při svém rozhodování vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, ale na rozdíl od něj dovodil, že s ohledem na faktické ukončení právního zastoupení žalovanou, která odevzdala žalobkyni předmětnou darovací smlouvu, již nebylo její smluvní povinností poučovat žalobkyni o dalších možných postupech v realizaci smlouvy. Došlo tedy k přetržení příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním žalované a škodou, která vznikla až na základě dobrovolného jednání žalobkyně, jež nejprve uzavřela dědickou dohodu a následně čtvrtinový podíl na nemovitosti od ostatních dědiců odkoupila. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním z důvodu nesprávného posouzení otázky odpovědnosti advokáta za škodu v souvislosti s výkonem advokacie, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury. Namítala, že odvolací soud předpokládal jako správný postup žalobkyně proti výslovnému poučení žalované advokátky. Ač žalovaná žalobkyni sdělila, že darovací smlouva již není právně použitelná, měla žalobkyně smlouvu předložit v dědickém řízení. Závěr soudu o přetržení příčinné souvislosti je nelogický a nepřesvědčivý. Na chování žalobkyně mělo vyjádření advokátky zásadní vliv a vyvolání představy, že již není možné prosadit právní následky darovací smlouvy, bylo natolik zásadní v rozhodovací rovině žalobkyně, že neuplatnění darovací smlouvy v dědickém řízení není možné považovat za samostatný a od škodlivého následku oddělitelný následek, který by znamenal přerušení příčinné souvislosti. Pochybení žalované při plnění smluvního závazku, stejně jako neposkytnutí poučení, je podstatnou a zásadní příčinou, bez které by ke vzniku škody nedošlo. Dovolatelka v této souvislosti odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2789/2006, a navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu k dalšímu řízení. Žalovaná považovala podané dovolání za nedůvodné, rozhodnutí odvolacího soudu má za správné. Vedlejší účastník rovněž navrhl podané dovolání zamítnout, zdůraznil, že k ukončení zastoupení došlo nejpozději ke dni smrti matky žalobkyně. Jednání, které poté obě účastnice vedly, již nemohou být považována za pokračování právního zastoupení, neboť jejich předmětem byla náhrada vzniklé škody. Nejvyšší soud posoudil dovolání, vzhledem k datu napadeného rozhodnutí, podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 29. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., a je přípustné (§ 237 o. s. ř.) pro řešení otázky porušení povinnosti v souvislosti s výkonem advokacie, při němž se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu. Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, tento zákon upravuje podmínky, za nichž mohou být poskytovány právní služby, jakož i poskytování právních služeb advokáty (dále jen "výkon advokacie"). Podle odst. 2 věty první poskytováním právních služeb se rozumí zastupování v řízení před soudy a jinými orgány, obhajoba v trestních věcech, udělování právních porad, sepisování listin, zpracovávání právních rozborů a další formy právní pomoci, jsou-li vykonávány soustavně a za úplatu. Podle § 16 odst. 1 tohoto zákona advokát je povinen chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta a řídit se jeho pokyny. Pokyny klienta však není vázán, jsou-li v rozporu s právním nebo stavovským předpisem; o tom je advokát povinen klienta přiměřeně poučit. Podle odst. 2 při výkonu advokacie je advokát povinen jednat čestně a svědomitě; je povinen využívat důsledně všechny zákonné prostředky a v jejich rámci uplatnit v zájmu klienta vše, co podle svého přesvědčení pokládá za prospěšné. Podle § 24 odst. 1 věta první zákona o advokacii advokát odpovídá klientovi za újmu, kterou mu způsobil v souvislosti s výkonem advokacie. Podle odst. 4 advokát nebo společnost se odpovědnosti podle odstavců 1 až 3 zprostí, prokáží-li, že újmě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze na nich požadovat. Odpovědnost advokáta za škodu podle § 24 odst. 1 zákona o advokacii vychází z odpovědnosti bez zřetele na zavinění (tzv. objektivní odpovědnost) a je založena na současném splnění všech tří předpokladů, jimiž jsou výkon advokacie, vznik škody a příčinná souvislost mezi výkonem advokacie a vznikem škody. Tato koncepce vyjadřuje