25 Cdo 642/2005 — Nejvyšší soud

25 Cdo 642/2005 citace  Název judikátu:*Odpovědnost státu za nesprávný úřední postup. Rejstřík trestů. Zahlazení.* Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:20. 12. 2006 Spisová značka:25 Cdo 642/2005 ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:25.CDO.642.2005.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 642/2005 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce A. L., zastoupeného advokátem, proti České republice – Ministerstvu spravedlnosti ČR, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 10 C 42/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. února 2004, č. j. 39 Co 388/2003-140, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2004, č. j. 39 Co 388/2003-140, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 5. 11. 2002, č. j. 10 C 42/2000-109, pokud jimi bylo rozhodnuto o částce 51.000,- Kč s příslušenstvím a o náhradě nákladů řízení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal náhrady škody ve výši 60.000,- Kč s příslušenstvím, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu předsedkyně senátu v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 21 T 59/95 a 22 Nt 17/98. V průběhu řízení žalobní návrh rozšířil na částku 103.800,- Kč s příslušenstvím, sestávající z náhrady ušlého zisku ve výši 10.000,- Kč za dobu od 5. 9. 1994 do 5. 9. 1997, kdy mu měl být neoprávněně zadržován řidičský průkaz, z náhrady ve výši 27.300,- Kč za období, kdy byl nucen se skrývat s ohledem na vydání nezákonného příkazu k celostátnímu pátrání a příkazu k dodání do výkonu trestu, z náhrady ušlého zisku ve výši 6.500,- Kč (4.500,- Kč za období od 25. 3. 1999 do 31. 12. 1999 a 2.000,- Kč za období od 1. 1. 2000 do 30. 4. 2000) s odůvodněním, že v důsledku nečinnosti soudkyně nebyl žalobci z evidenční karty řidiče vymazán záznam o uložení trestu zákazu činnosti, spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel, dále z náhrady ušlého zisku ve výši 51.000,- Kč (12.000,- Kč za období od 1. 1. 2000 do 31. 3. 2000 a 39.000,- Kč za období od 1. 4. 2000 do 12. 9. 2000), kdy byl již zahlazený trest zákazu činnosti vykazován ve výpisu z rejstříku trestů, a konečně z náhrady nákladů, které byl žalobce nucen vynaložit na právní pomoc v částce 9.000,- Kč. Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 5. 11. 2002, č. j. 10 C 42/2000-109, žalobu v celém rozsahu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že rozhodnutím PČR OČR – D. i. v P. 3 ze dne 7. 4. 1993, sp. zn. OŘP 1466/DS-92, byl žalobci uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 24 měsíců s účinností od 4. 9. 1992 do 4. 9. 1994. Žalobce tento trest porušil ve dnech 6. 7. 1993 a 1. 9. 1994 a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 23. 10. 1995, č. j. 21 T 59/95-120, jenž nabyl právní moci dne 21. 2. 1996, byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců a zároveň mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v řízení motorových vozidel na dobu tří let. Vzhledem k tomu, že žalobce neprokázal, že by v období od září 1994 do 21. 2. 1996 požádal o vrácení řidičského průkazu, ač tak učinit mohl, dovodil soud, že nedošlo k jeho nezákonnému zadržení. Soud vzal dále za prokázané, že žalobci byla stanovena lhůta k nástupu do výkonu trestu odnětí svobody do 17. 4. 1996, dne 25. 4. 1996 žalobce požádal o odklad výkonu trestu, jenž Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením ze dne 28. 6. 1996 povolil do 28. 8. 1996. Další žádost o odklad výkonu trestu ze dne 29. 11. 1996 (doručena soudu dne 2. 12. 1996 a ještě tentýž den byla žalobci doručena výzva k nástupu výkonu trestu – „ihned“) byla usnesením téhož soudu ze dne 13. 6. 1997, č. j. 21 T 59/95-198, zamítnuta (stejně jako stížnost proti tomuto usnesení) a odklad výkonu trestu nebyl povolen, přičemž vzhledem k tomu, že žalobce ve stanoveném termínu výkon trestu nenastoupil, byl dne 3. 12. 1996 soudem vydán příkaz k dodání do výkonu trestu. Opakovaná žádost o odklad výkonu trestu ze dne 21. 9. 1998 byla sice usnesením ze dne 3. 12. 1998 zamítnuta, pro své procesní nedostatky však usnesení nenabylo právní moci a předseda Obvodního soudu pro Prahu 9 přípisem ze dne 9. 2. 1999, z podnětu žalobce ze dne 21. 12. 1998, příkaz k dodání do výkonu trestu ze dne 3. 12. 1996 odvolal. Usnesením ze dne 19. 3. 1999 (opatřeným datem 3. 12. 1998) došlo k opětovnému zamítnutí žádosti o odklad výkonu trestu a následně dne 26. 3. 1999 byl žalobci na základě milosti prezidenta republiky tento trest odnětí svobody prominut. Soud dovodil, že postup soudkyně ve vykonávacím trestním řízení nebyl nesprávný, pouze jistá nedůslednost umožnila žalobci, aby se nástupu do výkonu trestu vyhýbal. Protože žalobce v rozhodném období pracoval jako hasič, neměl absenci v zaměstnání a dokonce v r. 1998 pomáhal při povodních na Moravě, neprokázal, že by byl za účelem dodání do výkonu trestu pronásledován a že by mu tím vznikla újma; tvrzení žalobce jsou tak v rozporu s provedeným dokazováním, a nelze tedy hovořit o jakémkoliv strádání, jak je vylíčila žaloba. Dále vzal soud za prokázané, že Obvodní soud pro Prahu 9 sdělil Rejstříku trestů v P., že trest zákazu řízení motorových vozidel končí žalobci dne 21. 2. 1999, a že soudkyně JUDr. Z. rozhodla o zahlazení trestu usnesením ze dne 6. 5. 1999, jež nabylo právní moci dne 19. 6. 1999 a bylo doručeno Rejstříku trestů dne 20. 9. 1999. Z toho soud dovodil, že JUDr. Z. nepostupovala v rozporu se zákonem a k tíži jí nemůže být dávána ani skutečnost, že Rejstřík trestů nevyznačil zahlazení odsouzení ve výpise. Předpoklady vzniku odpovědnosti státu za škodu podle ustanovení § 18 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (dále též jen „zákona“), tak splněny nebyly, neboť soud neshledal porušení právní povinnosti spočívající v nesprávném úředním postupu a nedovodil existenci příčinné souvislosti mezi tímto porušením a vznikem škody. Ohledně nároku žalobce na náhradu škody sestávající z nákladů vynaložených na právní pomoc advokátce nepovažoval soud prvního stupně za prokázané, o jakou právní pomoc se mělo jednat a čeho se týkala. Na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobce ve smyslu ustanovení § 120 o.s.ř. neprokázal svá tvrzení a neunesl tak důkazní břemeno. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 2. 2004, č. j. 39 Co 388/2003-140, nepřipustil změnu žaloby na částku 245.700,- Kč a rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení, přičemž se zcela ztotožnil se skutkovými zjištěními i právními závěry soudu prvního stupně. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a uplatňuje dovolací důvody uvedené v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Neztotožňuje se především se skutkovými závěry soudů obou stupňů, zejména ve vztahu k nároku na náhradu ušlého zisku v částce 10.000,- Kč, a namítá, že mu bylo několikrát ze strany Dopravního inspektorátu k žádosti o vrácení řidičského průkazu sděleno, že vzhledem k tomu, že lze důvodně očekávat uložení trestu zákazu řízení motorových vozidel soudem, nebude mu řidičský průkaz vrácen, což dokládá dopisem Mgr. K. ze dne 7. 6. 1999. Ve vztahu k nároku na náhradu škody v částce 27.300,- Kč vzniklé v důsledku vydání příkazu k dodání do výkonu trestu ze dne 3. 12. 1996 uvádí, že došlo k vydání příkazu i přesto, že již byla soudu doručena žádost o jeho odklad s odůvodněním, že by výkon trestu měl pro odsouzeného a jeho rodinu mimořádně těžké následky, a dále pak s ohledem na zdravotní stav odsouzeného; o žádosti bylo rozhodnuto až téměř po půl roce dne 13. 6. 1997. Protože permanentně hrozilo, že bude žalobce dodán do výkonu trestu, bylo tak zásadně porušeno jeho právo vyplývající z trestního řádu. Z provedeného dokazování navíc vyplývá, že příkaz k dodání do výkonu trestu byl dne 21. 2. 1999 jako nezákonný zrušen. Ohledně nároků vyplývajících z prodlev při zahlazení odsouzení dovolatel dovozuje, že je dána příčinná souvislost mezi nečinností příslušných orgánů (i soud prvního stupně dospěl k závěru, že Rejstřík trestů pochybil) a vzniklou škodou. Namítá, že považoval-li v žalobě a následných podáních za původce vzniklé škody so