25 Cdo 652/2023 — Nejvyšší soud

25 Cdo 652/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 11. 2023 Spisová značka:25 Cdo 652/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.652.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Náhrada škody Promlčení Dotčené předpisy:§ 431 obč. zák. § 106 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:14. 2. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 652/2023-515USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce: M. H., zastoupený Mgr. Jiřím Kapounem, advokátem se sídlem Dvouletky 1821/16, Praha 10, proti žalované: P. S., zastoupená Mgr. Vladimírem Zimou, advokátem se sídlem Na Drážce 1549, Pardubice, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované: Allianz pojišťovna, a. s., IČO 47115971, se sídlem Ke Štvanici 656/3, Praha 8, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 57 C 48/2015, o dovolání žalobce a žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 10. 2022, č. j. 21 Co 4/2022-471, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Dovolání žalované se odmítá. Odůvodnění: Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou rozsudkem ze dne 30. 9. 2021, č. j. 57 C 48/2015-323, vyslovil, že nárok žalobce je opodstatněný z 10 % s tím, že o výši nároku a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Rozhodl tak poté, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. 3. 2021, č. j. 25 Cdo 1517/2020-286, zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 1. 2020, č. j. 21 Co 299/2019-264, spolu s rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 27. 6. 2019, č. j. 57 C 48/2015-226, a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení s tím, že v rozhodnutích soudů obou stupňů chybí závěr o typu odpovědnosti žalované (§ 420, § 427, § 431 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku – dále jen „obč. zák.“). Soud prvního stupně v dalším řízení zjistil, že v den dopravní nehody (16. 9. 2012) byli její účastníci řidiči střetnuvších se dopravních prostředků i jejich vlastníky, tedy provozovateli, proto se uplatněný nárok řídí ustanovením § 431 obč. zák. Při posuzování míry účasti provozovatelů vozidel na střetu vyšel ze zjištění, že do osobního automobilu řízeného žalovanou narazil zezadu motocykl řízený žalobcem poté, co žalovaná snížila rychlost v úmyslu odbočit vlevo na benzínovou čerpací stanici. Podle znaleckého posudku Ing. Miloše Málka žalovaná dala ostatním účastníkům provozu včas najevo svůj úmysl k odbočení na čerpací stanici zapnutím směrových světel a postupným snižováním své rychlosti, před zahájením zamýšleného odbočovacího manévru se její vozidlo nacházelo ve středu pravého jízdního pruhu, případně blíže ke středové čáře, a žalobce měl pro účely objíždění zprava k dispozici dostatečný průjezdový profil cca 2 až 2,2 m vozovky. S odkazem na právní názor Nejvyššího soudu vyslovený v předchozím zrušujícím rozsudku soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná nebyla oprávněna v místě dopravní nehody odbočit vlevo k benzinové čerpací stanici, která se nacházela na tzv. odpočívce [§ 12 odst. 1 písm. a) a § 12 odst. 5 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích], když odbočovala přes podélnou čáru souvislou na komunikační spojnici vedoucí k benzinové čerpací stanici. Tím porušila § 18 písm. a) vyhlášky č. 30/2001 Sb., kterou se provádějí pravidla provozu na pozemních komunikacích a úprava a řízení provozu na pozemních komunikacích. Žalovaná svým odbočováním založila určitou míru účasti na střetu provozu tím, že vytvořila překážku na vozovce pro ostatní účastníky provozu jedoucí v témže jízdním pruhu. Žalovaný pak porušil § 19 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, neboť si neponechal dostatečnou bezpečnostní vzdálenost, aby se mohl vyhnout srážce v případě náhlého snížení rychlosti nebo náhlého zastavení vozidla, které jede před ním. Nebyl tak schopen včas reagovat na aktivní brzdná světla na vozidle žalované, o němž měl velmi dobrý přehled, a mohl tedy s určitým časovým předstihem registrovat pohyb vozidla před sebou a reagovat na něj. Podle soudu prvního stupně byl bezprostředním původcem nehodové situace žalobce (řidič motocyklu), který do vozidla žalované svým motocyklem narazil, čímž si mimo jiné způsobil i škodu na zdraví. Účast žalované na způsobení vzniklé škody tak shledal jen v rozsahu 10 %. K odvolání obou účastníků i vedlejší účastnice Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 19. 10. 2022, č. j. 21 Co 4/2022-471, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že nárok žalobce je co do základu důvodný v rozsahu 50 % a že o výši nároku a o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Při posuzování námitky promlčení vyšel ze znaleckého posudku vyhotoveného znalkyní MUDr. Evou Matějů, Ph.D., podle něhož došlo k relativnímu ustálení zdravotního stavu žalobce dva až tři týdny po poslední doložené lékařské prohlídce (v období 12. 1. 2015 – 19. 1. 2015). Časové odstupy mezi jednotlivými zákroky jsou dány tím, že zranění se hojilo postupně a léčení probíhalo ve vlnách. Žalobce podal žalobu u soudu prvního stupně dne 15. 9. 2015, nárok proto uplatnil v běžící promlčecí době. Odvolací soud při úvaze o míře účasti provozovatelů na dopravní nehodě vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, zdůraznil, že žalovaná dala včas najevo úmysl odbočit vlevo zapnutím směrových světel i postupným snižováním rychlosti, žalobce tak měl pro možnost objetí k dispozici dostatečné 2 m až 2,2 m. Místo, k němuž žalovaná odbočovala, naplňuje znaky odpočívky vymezené v § 12 odst. 5 zákona č. 13/1997 Sb., jako součást dálnice, silnice a místní komunikace; žalovaná proto nebyla oprávněna v uvedeném místě přejet podélnou čáru souvislou. Pochybení žalované, jež předcházelo dopravní nehodě, považoval odvolací soud za zásadní a za prvotní příčinu vzniku škody, na níž se však významnou měrou podílel rovněž žalobce. K nehodě došlo na přehledném úseku silnice při dobré viditelnosti, žalovaná dala úmysl odbočit vlevo najevo zapnutím směrových světel a žalobci, pokud věnoval dostatečnou pozornost situaci na silnici, musela být zřejmá skutečnost, že vozidlo jedoucí před ním zpomaluje rychlost (nebylo prokázáno, že by způsob a průběh pohybu vozidla před místem odbočení byl nenadálý nebo neočekávaný). Žalovaná neporušila § 18 odst. 2 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., neboť nesnížila rychlost jízdy náhle ani náhle nezastavila, její úmysl snížit rychlost z důvodu odbočení vlevo, byť v místě, kde se tak nemělo stát, byl ostatním účastníkům silničního provozu dán najevo s dostatečným časovým předstihem. Žalobce podle odvolacího soudu porušil § 19 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. (řidič vozidla jedoucí za jiným vozidlem musí ponechat za ním dostatečnou bezpečnostní vzdálenost, aby se mohl vyhnout srážce v případě náhlého snížení rychlosti nebo náhlého zastavení vozidla, které jede před ním), a § 18 odst. 1 tohoto zákona (rychlost jízdy musí řidič přizpůsobit zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, její kategorii a třídě, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat; smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled). Žalobce totiž mohl střetu zabránit buď tím, že by vozidlo žalované bezpečně objel zprava, nebo tím, že by za tímto vozidlem bezpečně zastavil. Odvolací soud považoval porušení pravidel silničního provozu ze strany obou účastníků za rovnocenné, proto dospěl k závěru, že každý z nich se na způsobení škody podílel stejnou měrou. Proti rozsudku odvolacího soudu (výroku ve věci samé) podal obsáhlé dovolání žalobce s odůvodněním, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozhodnutí sp. zn. 8 Tdo 76/2009, sp. zn. 11 Tdo 700/2009) v otázce, „zdali judikatura a závěry v ní přijaté Nejvyšším soudem České republiky v trestních řízeních jsou aplikovatelné i pro civilní řízení, jestliže se jedná o výklad týchž právních předpisů řešených v obou právních směrech a jednání subjektů práva z nich vyplývající, tj. zdali je taková judikatura závazná i pro soudy nižších stupňů rozhodujících v civilních sporných a/nebo nesporných řízeních“. Přípustnost dovolání dále spatřuje v otázkách hmotného práva v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu doposud neřešených, a to 1) „zdali je souladný s ustanovením § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, postup účastníka řízení a není tudíž tzv. zneužitím práva, když nalézacím soudem konstatova