25 Cdo 801/2020 – Nejvyšší soud

25 Cdo 801/2020-175 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: M. Š., narozený dne XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Petrem Ostrouchovem, advokátem se sídlem Voršilská 130/10, Praha 1, proti žalované: F. P., IČO XY, se sídlem XY, zastoupená Mgr. Ludmilou Kutějovou, advokátkou se sídlem Politických vězňů 935/13, Praha 1, o ochranu osobnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 7 C 325/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2019, č. j. 22 Co 172/2019-154, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 28. 3. 2019, č. j. 7 C 325/2016-117, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal omluvy a zaplacení 400.000 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaná dne XY v rámci publicistického pořadu „XY“ odvysílala reportáž na téma „XY“, ve které obsluha restaurace úmyslně vracela hostům o 100 Kč navíc, s cílem poukázat, že ne každý tento obnos poctivě vrátí. V reportáži mimo jiné figuroval i žalobce, který byl nejprve od jiného stolu kamerou tajně natočen, jak si vrácené peníze dává do peněženky, a následně byl konfrontován reportérem, jemuž stokorunu vrátil. Tento záznam byl nejprve doprovázen komentářem reportéra „XY.” a následně „XY”. Soud věc po právní stránce posoudil jako použití obrazového záznamu zachycujícího žalobce s jeho svolením v souladu s § 85 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále „o. z.”), neboť k odvysílání pasáže, o jejímž natáčení žalobce věděl, dal konkludentní souhlas vůči štábu televize, který se mu představil a sdělil důvod natáčení. Skrytá část natáčení neumožňovala rozpoznání zachycené osoby, neboť byl rozostřen obličej, tudíž nemohlo dojít k zásahu, který by zakládal nárok na omluvu a peněžitou náhradu. Komentáře redaktora k počínání žalobce sice soud označil za nevhodné, ale nikoliv za protiprávní zásah do osobnostních práv. Městský soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 17. 10. 2019, č. j. 22 Co 172/2019-154, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované uložil, aby žalobci doručila písemnou omluvu ve znění: „XY“, a zaplatila mu 100.000 Kč, potvrdil jej ve zbývající části výroku, kterým byla žaloba na peněžité plnění zamítnuta, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Po doplnění dokazování účastnickým výslechem žalobce a zopakování důkazů nahrávkami pořadu i upoutávek na něj, dovodil odvolací soud, že žalobce nedal souhlas (ani konkludentní) se zachycením své podoby a s jejím šířením, neboť o záznamu natáčeném od vedlejšího stolu nevěděl. O později nahrávaném rozhovoru žalobce sice věděl, ale nebyl mu znám kontext, v jakém bude záznam následně publikován, totiž že ho přiřadí ke skupině nepoctivých zákazníků, kteří si nechali peníze, které od obsluhy dostali navíc. Vedle toho, že žalovaná šířila záznam bez souhlasu žalobce, zasáhla do jeho cti tím, že jej zahrnula mezi nepoctivé zákazníky, což bylo doprovázeno urážlivými komentáři reportéra, aniž bylo zohledněno, že žalobce se mohl při přijetí peněz pouze přehlédnout (to ostatně žalovaná učinila nesporným). Žalobce byl tedy veřejně kritizován pro nepoctivost bez reálného základu a byl identifikovatelný, neboť v celém pořadu se objevily nejméně dva předěly, v nichž byl při vkládání peněz do peněženky zobrazen bez rozostření obličeje. Vzhledem k okolnostem případu a sledovanosti pořadu náleží žalobci kromě omluvy i peněžitá náhrada, jejíž výše odpovídá též tomu, že žalobce nebyl v reportáži jmenován a že osoby z jeho okolí nevyvodily z reportáže negativní závěry. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z § 237 o. s. ř. s tím, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka zpochybňuje závěr odvolacího soudu o protiprávnosti zásahu tvrzením, že reportáž byla nadsázkou, kterou nelze brát zcela vážně. Kromě toho žalobce se šířením své podoby v reportáži konkludentně souhlasil (§ 85 odst. 2 o. z.) při rozhovoru s redaktorem. Odvolací soud dále nevzal v potaz, že dovolatelka v reportáži učinila hodnotový soud, jehož pravdivost nelze dokazovat, ale je nutné zkoumat, zda se zakládá na pravdivé informaci, zda forma jeho veřejné prezentace je přiměřená a zda zásah do osobnostních práv je nevyhnutelným průvodním jevem kritiky, tudíž zda cílem není hanobení a zneuctění dané osoby. K formě náhrady dovolatelka upozorňuje, že peněžité plnění má subsidiární povahu k jiným způsobům poskytnutí zadostiučinění. Východiskem, o které se zde odvolací soud opřel, přitom nebyla objektivně vnímatelná újma, ale nesprávně převzaté subjektivní vnímání újmy žalobcem. Konečně dovolatelka uvádí, že v řízení bylo porušeno její právo na spravedlivý proces tím, že odvolací soud vyslechl žalobce, aniž by uvedl, k jakým skutečnostem je třeba tento výslech nutno provést, a dále, že vzal veškerá tvrzení žalobce za pravdivá. Navrhla proto, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že žaloba na zaslání písemné omluvy a na peněžitou náhradu se zamítá, a žalobce je povinen žalované nahradit náklady řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., a je přípustné podle § 237 o. s. ř., k řešení otázky svolení k rozšiřování podoby člověka a přiměřené náhrady za zásah do osobnostních práv tímto způsobem. Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. Podle § 81 odst. 1 o. z. chráněna je osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv. Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého. Podle odst. 2 téhož ustanovení ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy. Podle § 82 odst. 1 o. z. člověk, jehož osobnost byla dotčena, má právo domáhat se toho, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek. Podle § 84 o. z. zachytit jakýmkoli způsobem podobu člověka tak, aby podle zobrazení bylo možné určit jeho totožnost, je možné jen s jeho svolením. Podle § 85 odst. 1 o. z. rozšiřovat podobu člověka je možné jen s jeho svolením. Podle odst. 2 téhož ustanovení svolí-li někdo k zobrazení své podoby za okolností, z nichž je zřejmé, že bude šířeno, platí, že svoluje i k jeho rozmnožování a rozšiřování obvyklým způsobem, jak je mohl vzhledem k okolnostem rozumně předpokládat. Občanský zákoník nijak nedefinuje podobu člověka, která je citovanými ustanoveními chráněna před neoprávněným zachycením a rozšiřováním. Lze proto vyjít například z definice podávané v právnické literatuře, že tento pojem zahrnuje vše, jak se člověk vzhledově vyjevuje okolí navenek. Přitom se nejedná pouze o podobu obličeje člověka, nýbrž o jakoukoli součást vzhledu jeho tělesné stránky, zejména příznačných osobních rysů [Tůma, P. In: Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2014, s. 502.]. Nutnou podmínkou pro uplatnění práva na ochranu podoby je, že osoba je na základě zobrazení identifikovatelná (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 30 Cdo 936/2005, publikovaný pod C 3800 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“). Ztotožnění osoby nemusí přitom spočívat jen ve vlastním zobrazení; i když nelze zobrazenou osobu bezpečně určit z podobizny nebo zvukově obrazového snímku, půjde přesto o zobrazení podoby konkrétní osoby, jestliže její identita vyplývá z uvedení jména nebo eventuálně z jiných souvislostí, za nichž k použití snímku došlo (s odkazem na zahraniční judikaturu viz Knap, K., Švestka, J. a kol.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, Linde Praha, a. s., 2004, s. 293). V posuzovaném případě bylo zjištěno (dovolací soud není oprávněn přezkoumávat správnost skutkových zjištění nalézacích soudů, dovolatelka ostatně tyto závěry v dovolání nenapadá), že v první části reportáže zachycující počínání žalobce po převzetí nesprávné částky od číšníka byl sice žalobcův obličej rozostřen, ovšem v průběhu celého pořadu, jehož byla reportáž součástí, byl v tzv. upoutávacích předělech dvakrát použit záběr bez rozostření. Kromě toho i v záznamu rozhovoru s reportérem již byl zcela viditelný žalobcův obličej, což v návaznosti na předchozí záznam potvrdilo identitu snímané osoby. Z toho je zřejmé, že tímto způsobem byla totožnost žalobce zjistitelná a že dovolate