25 Cdo 901/2010 — Nejvyšší soud

25 Cdo 901/2010 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:21. 12. 2011 Spisová značka:25 Cdo 901/2010 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:25.CDO.901.2010.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Exekuce Náhrada škody Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. § 32 odst. 1 předpisu č. 120/2001Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:16. 1. 2012 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 901/2010 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce GE Money Auto, a.s., IČO 60112743, se sídlem Praha 4, Vyskočilova 1422/1a, zastoupeného JUDr. Miroslavem Nyplem, advokátem, se sídlem Hradec Králové, Dukelská třída 15, proti žalovanému JUDr. J. G., zastoupenému JUDr. Tomášem Jírou, advokátem, se sídlem Praha 6, Tychonova 3, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 9 C 182/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2009, č.j. 62 Co 127/2009-80, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2009, č.j. 62 Co 127/2009-80, v potvrzujícím výroku o věci samé a o nákladech státu v řízení před soudem prvního stupně a dále ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. II. Dovolání žalovaného do měnící části výroku I. rozsudku odvolacího soudu se odmítá. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 16. 9. 2008, č.j. 9 C 182/2006-60, uložil žalovanému zaplatit žalobci 131.400,- Kč s příslušenstvím, ohledně částky 64.600,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobce požadoval náhradu škody po žalovaném, který byl jako soudní exekutor pověřen provedením exekuce proti povinnému M. F. k uspokojení pohledávky oprávněné Sampa Invest, s.r.o. Žalovaný prostřednictvím svých zaměstnanců v bytě povinného v rámci soupisu movitých věcí dne 1. 10. 2004 sepsal a zajistil osobní vůz tovární značky Škoda Octavia 1,6 LX. Dne 18. 10. 2004 žalobce písemně sdělil žalovanému, že zajištěné vozidlo je majetkem žalobce, jak vyplývá z leasingové smlouvy, kterou k tomuto sdělení připojil, a zároveň jej vyzval k vrácení předmětu leasingu do rukou uživatele. Vylučovací žalobou, doručenou Okresnímu soudu v Karviné dne 10. 12. 2004, se žalobce domáhal vyloučení předmětu leasingu z výkonu rozhodnutí (exekuce). Žalovaný však dne 13. 5. 2005 automobil vydražil. Z důvodu vydražení věci byla vylučovací žaloba následně zamítnuta. Soud prvního stupně konstatoval, že žalovaný exekutor je ve sporu o náhradu škody pasivně věcně legitimován (§ 32 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu). Dospěl k závěru, že odpovědnost exekutora je dána, neboť žalovaný svým jednáním porušil tzv. prevenční povinnost, když prokazatelně byl žalobcem informován o existenci vlastnického práva, které vylučovalo výkon rozhodnutí u předmětné věci, a proto neměl přistupovat k dražbě tohoto vozidla. Dovodil tak nejen vznik újmy v majetkové sféře žalobce, ale také příčinnou souvislost mezi jednáním žalovaného, který vůz vydražil, a vznikem majetkové újmy žalobce. Podle soudu nemusel žalovaný v daném případě ani vyčkat rozhodnutí soudu o vylučovací žalobě, neboť žalobce mu své vlastnické právo k předmětné věci věrohodným způsobem doložil. Soud při přiznání části žalobcem požadované částky vyšel ze znaleckého posudku ze dne 27. 3. 2008, podle kterého obvyklá cena předmětného vozidla ke dni dražby činila 131.400,- Kč. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 6. 2009, č.j. 62 Co 127/2009-80, k odvolání žalovaného změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku tak, že žalobu co do úroků z prodlení za dobu od 25. 1. do 2. 6. 2006 zamítl, jinak v tomto výroku a ve výrocích o nákladech řízení státu rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; rozhodl též o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v tom, že žalovaný soudní exekutor je ve sporu pasivně věcně legitimován a nárok na zaplacení částky 131.400,- Kč je po právu, jelikož soudní exekutor porušil svoji prevenční povinnost uloženou mu ustanovením § 415 obč. zák. Dále uvedl, že pokud žalovaný měl k dispozici takovou závažnou informaci, že vozidlo nebylo ve vlastnictví povinného, proti němuž byla exekuce vedena, pak ji zcela jistě neměl ponechat bez povšimnutí a postupem podle § 265 odst. 2 o. s. ř. za použití § 52 odst. 1 exekučního řádu měl vozidlo ze soupisu exekucí postižených věcí vyjmout. Žalovanému se podle soudu nepodařilo zprostit se odpovědnosti ve smyslu ustanovení § 32 odst. 2 exekučního řádu, když od doby, kdy byl o vlastnickém právu žalobce informován, do provedení dražby uběhlo bezmála půl roku, a žalovaný tak měl dostatečný časový prostor pro to, aby vozidlo ze soupisu movitých věci vyřadil, bylo tedy v jeho možnostech vzniklé škodě zabránit. Proti rozsudku odvolacího soudu, všem jeho výrokům, podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovodil z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a co do dovolacího důvodu výslovně odkázal na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatel v rozsáhlém dovolání polemizuje s jednotlivými závěry odvolacího soudu a vymezuje otázky, které mají podle něj zásadní význam po právní stránce. Je přesvědčen, že exekutor není povinen zkoumat listiny zaslané mu třetí osobou, jež prokazují její vlastnické právo. Následně není povinen z důvodu tvrzeného vlastnického práva nepokračovat v exekučním řízení s následným prodejem exekucí postižené věci, příp. věc ze soupisu vyloučit. Nesouhlasí též se závěrem odvolacího soudu, že pokud soudní exekutor s vědomím oznámení třetí osoby o jejím vlastnickém právu provede dražbu předmětné věci, poruší tím prevenční povinnost podle ustanovení § 415 obč. zák. Dovolatel má v tomto směru za to, že na činnost exekutora při výkonu veřejné moci ustanovení § 415 obč. zák. nedopadá, neboť je ve vztahu k účastníkům řízení v nadřízeném postavení, které mu propůjčuje exekuční řád. Dovolatel odmítá odpovědnost za škodu způsobenou žalovanému a poukazuje na povinnost soudu posoudit důvodnost vylučovací žaloby a případně rozhodnout o zastavení nebo o odkladu exekuce, z tohoto pohledu dovozuje odpovědnost státu. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10 o. s. ř.) posoudil dovolání – v souladu s čl. II. bodem 12 zákona č. 7/2009 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále opět jen „o. s. ř.“) a shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu je co do částky 131.400,- Kč rozhodnutím potvrzujícím, a proto přípustnost dovolání se řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., k dovolání směřující do měnící části výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení úroků z prodlení za dobu od 25. 1. 2006 do 2. 6. 2006, není žalovaný subjektivně oprávněn, neboť v této části bylo rozhodnuto v jeho prospěch. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je podmíněna tím, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, tj. řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (srov. § 237 odst. 3 o. s. ř.). Podle § 32 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, ve znění účinném ke dni provedení exekuce, tj. 1. 10. 2004 (dále jen „exekuční řád“), exekutor odpovídá za škodu tomu, komu ji způsobil v souvislosti s činností podle tohoto zákona. Exekutor odpovídá za škodu i tehdy, byla-li škoda způsobena při výkonu exekuční nebo další činnosti jeho zaměstnancem; případná odpovědnost této osoby podle zvláštních předpisů tím není dotčena. Podle § 32 odst. 2 exekučního řádu exekutor se odpovědnosti podle odstavce 1 zprostí, prokáže-li, že škodě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze na něm požadovat. Předpokladem odpovědnosti exekutora za škodu způsobenou v souvislosti s exekuční činností je tedy porušení právní povinnosti při výkonu exekuční činnosti, vznik škody, příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a vzniklou škodou a neexistence liberačního důvodu uvedeného v § 32 odst. 2 exekučního řádu. Jde