26 Cdo 1039/2002 — Nejvyšší soud

26 Cdo 1039/2002 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:21. 11. 2002 Spisová značka:26 Cdo 1039/2002 ECLI:ECLI:CZ:NS:2002:26.CDO.1039.2002.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 104 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 73/03 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 1039/2002 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně Ing. J. S., zastoupené advokátkou, proti žalovanému Úřadu městského obvodu O., o zaplacení částky 7.653,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 62 C 450/2000, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. června 2001, č. j. 8 Co 560/2001-13, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Ostravě (soud prvního stupně) usnesením ze dne 4. dubna 2001, č. j. 62 C 450/2000-7, zastavil řízení o žalobě na zaplacení částky 7.653,- Kč s příslušenstvím a rozhodl, že žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací usnesením ze dne 28. června 2001, č. j. 8 Co 560/2001-13, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Soudy obou stupňů především dovodily, že označila-li žalobkyně jako žalovaného „Úřad městského obvodu O. …“, domáhala se svého nároku vůči někomu, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení ve smyslu § 19 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Poté rovněž dovodily, že nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, a uzavřely, že v důsledku tohoto nedostatku lze řízení jedině zastavit (podle § 104 odst. 1 o.s.ř.). Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně – nezastoupena advokátem – dovolání, následně doplněné podáním sepsaným ustanovenou advokátkou. V dovolání – s přihlédnutím k jeho obsahu – uplatnila dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. brojí proti právnímu závěru, že nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení je neodstranitelný nedostatek podmínky řízení. V této souvislosti uvedla, že šlo o omyl v označení účastníka, a že „Ústavní soud v řadě svých nálezů … považuje tuto vadu za odstranitelnou a připouští změnu nesprávného označení žalovaného z obecního, městského či obvodního úřadu na obec, město nebo městský obvod.“ V rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. žalobkyně – s odkazem na nálezy Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 41/95 a sp. zn. II. ÚS 79/94 – namítla, že soud nesplnil svoji poučovací povinnost podle § 5 o.s.ř. a nepokusil se odstranit vadu podání postupem podle § 43 odst. 1 o.s.ř. Navrhla, aby dovolací soud zrušil nejen napadené usnesení odvolacího soudu, nýbrž i usnesení soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a odst. 2 o.s.ř.) a je přípustné podle § 239 odst. 2 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle § 104 odst. 1 o.s.ř. Dovolání však není důvodné. Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř. (jejich existence nebyla tvrzena a ze spisu se nepodává) a k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Dospěl k závěru, že ani posléze uvedenou vadou, která naopak byla v dovolání uplatněna, není řízení v projednávané věci postiženo. Teorie procesního práva a ve shodě s ní i soudní praxe řadí mezi podmínky řízení rovněž podmínky řízení na straně účastníka. Takovou podmínkou je i způsobilost být účastníkem řízení. Podle § 19 o.s.ř. způsobilost být účastníkem řízení (mít procesní práva a povinnosti) má ten, kdo má (podle hmotného práva) způsobilost mít práva a povinnosti; jinak jen ten, komu ji zákon přiznává. Způsobilost mít práva a povinnosti mají vedle fyzických osob (§ 7 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době zahájení řízení – dále jen „obč. zák.“) a státu (§ 21 obč. zák.) i právnické osoby (§ 18 odst. 1 obč. zák.). Podle § 18 odst. 2 písm. c/ obč. zák. jsou právnickými osobami jednotky územní samosprávy. Jednotkami územní samosprávy byly v době zahájení řízení v projednávané věci, tj. dne 16. října 2000, kdy byla ve věci podána žaloba (§ 82 odst. 1 o.s.ř.), pouze obce (nikoli však rovněž obecní úřady, resp. úřady městských obvodů) – srov. § 4 tehdy platného zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení); zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), jímž byl zrušen zákon č. 367/1990 Sb. (§ 154 bod 1. zákona č. 128/2000 Sb.), nabyl účinnosti až dne 12. listopadu 2000 (§ 155 zákona č. 128/2000 Sb. ve spojení s rozhodnutím prezidenta republiky o vyhlášení voleb do zastupitelstev krajů, uveřejněným pod č. 266/2000 Sb.). Zbývá dodat, že kraje se staly jednotkami územní samosprávy až účinností těch ustanovení zákona č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), jimiž byly kraje (jako jednotky územní samosprávy) zřízeny (§ 1 až § 5 zákona č. 129/2000 Sb.), tj. dnem 12. listopadu 2000 (srov. § 99 odst. 1 zákona č. 129/2000 Sb. ve spojení s rozhodnutím prezidenta republiky o vyhlášení voleb do zastupitelstev krajů, uveřejněným pod č. 266/2000 Sb.). Teorie procesního práva je jednotná rovněž v názoru, že pro nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení v den jeho zahájení soud může řízení jedině zastavit (podle § 104 odst. 1 o.s.ř.), a že podle citovaného ustanovení lze postupovat jen tehdy, byl-li účastník řádně označen, takže není důvod k postupu podle § 43 o.s.ř. (srov. bod 5. na straně 341 publikace Občanský soudní řád, Komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK). K názoru, že pro nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení v den jeho zahájení soud může řízení jedině zastavit podle § 104 odst. 1 o.s.ř., se kloní rovněž soudní praxe. Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 30. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 346/96, uveřejněném pod č. 47 v sešitě č. 6 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, mimo jiné dovodil, že došla-li žaloba dříve sepsaná soudu až potom, co právnická osoba ve smyslu § 20a odst. 1, 2 obč. zák. zanikne výmazem z obchodního rejstříku, soud pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení podle § 19, § 104 odst. 1 o.s.ř. řízení zastaví. Rovněž v usnesení ze dne 13. března 1998, sp. zn. 2 Cdon 1056/96, uveřejněném pod č. 111 v sešitě č. 16 z roku 1998 téhož časopisu, dovodil, že pro nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení v den jeho zahájení soud řízení zastaví. Závěr, že nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud dovodil rovněž v usnesení ze dne 25. února 1999, sp. zn. 2 Cdon 657/97, uveřejněném pod č. 59 v sešitě č. 6 z roku 1999 téhož časopisu. Ke stejnému závěru dospěl např. i v usnesení ze dne 21. února 2000, sp. zn. 26 Cdo 361/2000, a ani v projednávané věci nemá důvodu se od uvedeného závěru odchýlit. Dovolací soud se neodchyluje ani od názoru, že podle § 104 odst. 1 o.s.ř. lze postupovat jen tehdy, byl-li účastník řádně označen, takže není důvod k postupu podle § 43 o.s.ř. Označila-li žalobkyně v posuzovaném případě žalovaného jako „Úřad městského obvodu O. …“, šlo o označení natolik přesné a určité, že nevznikaly žádné pochybnosti o tom, kdo měl v řízení vystupovat jako žalovaný; v označení žalovaného nebylo tudíž zapotřebí žádné opravy či doplnění jejího podání (žaloby) ve smyslu § 43 o.s.ř. a nepřipadalo proto v úvahu ani poučení žalobkyně podle § 5 o.s.ř. Byl tudíž bez dalšího namístě postup podle § 104 odst. 1 o.s.ř., jak správně dovodily soudy obou stupňů. Dovolacímu soudu je navíc z jeho rozhodova