26 Cdo 1323/2007 — Nejvyšší soud

26 Cdo 1323/2007 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:8. 4. 2009 Spisová značka:26 Cdo 1323/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.1323.2007.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 1323/2007 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Marie Vokřinkové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobců a) Mgr. M. H. a b) O. H., zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) R. V. a 2) M. V., zastoupeným advokátem, o zaplacení částky 118.873,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 26 C 283/2005, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. října 2006, č.j. 12 Co 283/2006-112, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na nákladech dovolacího řízení částku 11.353,- Kč k rukám advokáta do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 22. 2. 2006, č.j. 26 C 283/2005-92, zamítl žalobu o zaplacení částky 118.873,80 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). K odvolání žalobců Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 25. 10. 2006, č.j. 12 Co 283/2006-112, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Soudy obou stupňů vzaly za zjištěné, že žalobci mají ve společném jmění dům čp. 842/16 v P. 8, v ulici V Z. (dále jen „předmětný dům“ resp. „dům“), že rozhodnutím Odboru bytového hospodářství ONV v P. 8 ze dne 3. 12. 1987, č.j. 015/842/87 Be, byl žalovaným v předmětném domě přidělen byt sestávající ze dvou pokojů, kuchyně a příslušenství v I. poschodí (dále jen „předmětný byt“ resp. „byt“), že dne 8. 12. 1987 žalovaní uzavřeli s Obvodním podnikem bytového hospodářství v P. 8 dohodu o užívání bytu (dále jen „Dohoda“), že podle jejího článku II bodu 1 se žalovaní zavázali platit úhradu za užívání bytu 66,- Kč měsíčně a za služby spojené s užíváním bytu (zálohu) 32,- Kč měsíčně, že v článku II bodu 2 bylo uvedeno, že „úhrada za užívání bytu a úhrada za služby (zálohy) byly určeny podle cenových předpisů platných v době sjednání dohody a podle bližších údajů v evidenčním listu, že při změně cenových předpisů nebo okolností rozhodných pro stanovení úhrad se přiměřeně změní i výše příslušných úhrad počínaje měsícem, který následuje po vzniku důvodů pro změnu, že změnu úhrady oznámí správa domu uživateli písemně, že nesouhlasí-li uživatel s oznámenou změnou, může proti ní do 15 dnů ode dne doručení sdělit správě domu své námitky, jinak se má za to, že se změnou souhlasí a že nevyhoví-li správa domu sama vzneseným námitkám, předloží je příslušnému národnímu výboru k rozhodnutí; až do rozhodnutí o námitkách je však uživatel povinen platit úhrady podle změněného předpisu“, že naposledy činilo nájemné a úhrada za plnění spojená s užíváním bytu (dále jen „úhrada za plnění“) 3.407,90 Kč měsíčně, že dopisem ze dne 17. 7. 2003 žalobci oznámili žalovaným zvýšení nájemného a úhrad za plnění na 9.000,- Kč měsíčně, že žalovaní dopisem ze dne 23. 7. 2003 toto jednostranné zvýšení odmítli, že i nadále hradili jen 3.407,90 Kč (2.395,90 Kč na nájemné a 1.012,- Kč na úhradu za plnění), že žalovaní tak dluží na nájemném a na úhradách za plnění za období od července 2003 do prosince 2004 celkem 118.873,80 Kč. Soud prvního stupně po právní stránce uzavřel, že ujednání obsažené v Dohodě v článku II. pod bodem 2 je podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 30. 3. 2006 (dále jen „obč. zák.“), absolutně neplatné pro rozpor se zákonem. Dovodil, že v době uzavření Dohody se úhrada za užívání bytu a za služby s tím spojené (záloh na ně) řídila ustanovením § 168 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 1991 (dále jen „obč. zák. ve znění do 31. 12. 1991“), tato právní úprava byla kogentní a organizace bytového hospodářství nemohla platně uzavřít dohodu o smluvní úhradě, popřípadě o jednostranném zvyšování úhrady za užívání bytu a za služby s tím spojené mimo rámec cenových předpisů. Dále uzavřel, že s účinností od 1. 1. 1992 se právo osobního užívání bytu transformovalo na nájem bytu. Právní úprava nájmu bytu obsahovala ustanovení § 696 obč. zák., podle něhož způsob výpočtu nájemného, úhrady za plnění, způsob jejich placení, jakož i případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu, a změnit další podmínky nájemní smlouvy, stanovil zvláštní právní předpis. Tím byla vyhláška č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu (dále jen „vyhláška č. 176/1993 Sb.“), která však byla zrušena s účinností od 1. 1. 1992 (správně ke dni 31. 12. 2001), přičemž do dne rozhodování soudu prvního stupně nebyla nahrazena právním předpisem očekávaným podle ustanovení § 696 obč. zák. S ohledem na výše uvedené soud prvního stupně dovodil, že není dán právní titul pro jednostranné zvýšení nájemného, jež provedli žalobci dopisem ze dne 17. 7. 2003. Odvolací soud sice nepřisvědčil názoru soudu prvního stupně, že neexistuje-li zvláštní právní předpis umožňující jednostranné zvýšení nájemného, jehož existenci předpokládá ustanovení § 696 odst. 1 obč. zák., není obecný soud oprávněn zasáhnout do nájemního vztahu. Zde odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. Pl 20/05 (v němž Ústavní soud v odůvodnění uvedl, že obecné soudy musí i přes absenci předvídané konkrétní úpravy rozhodnout o zvýšení nájemného, a to v závislosti na místních podmínkách tak, aby nedocházelo k diskriminaci) a též na další nález Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 489/05 (v němž Ústavní soud uvedl, že při rozhodování o výši nájemného bude obecný soud konstitutivním rozhodnutím dotvářet objektivní právo). Nicméně vzhledem k posléze uvedenému nálezu, z něhož vyplývá, že nájemné lze určit konstitutivním rozhodnutím pro futuro, nikoliv zpětně, považoval zamítavý rozsudek soudu I. stupně ve svém důsledku za věcně správný. Uzavřel, že žaloba směřující k určení výše nájemného pro futuro je jiným druhem žaloby, než jaká byla podána v souzené věci, že však v odvolacím řízení nelze uplatnit nový návrh. Poukázal i na to, že s účinností od 31. 3. 2006 je jednostranné zvýšení nájemného upraveno ustanovením § 3 zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb. občanský zákoník. Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost opřeli o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), a jako dovolací důvody uplatnili, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Vadu řízení spatřovali v nedostatečném odůvodnění napadeného rozsudku, který se nezabýval „platností“ ujednání v Dohodě. Otázku zásadního právního významu spatřovali v tom, „zda smluvní strany mohly učinit ujednání pro případ, že by byl zrušen právní předpis, který jinak upravoval jejich vztah“. Namítali, že je ujednání v článku II. odstavci 2 Dohody platné. Z jeho textu „změna výše úhrad, včetně nájemného je závislá na změně cenových předpisů nebo okolností rozhodných pro stanovení úhrad“ výkladem dovozovali, že jím byla omezena volnost v rozhodování pronajímatele pouze do doby, dokud existovaly právní, případně i cenové předpisy a změna výše nájemného se tak musela stát pouze v jejich mezích. Za změnu cenových předpisů je však třeba podle nich pokládat i jejich zrušení. Namítali, že s ohledem na zásadu smluvní volnosti nelze upírat smluvním stranám, aby se dohodly, že pronajímatel může jednostranně zvýšit nájemné i pro případ, že v budoucnu již cenová úprava nebude omezovat pronajímatele ve stanovení výše nájemného a úhrad za plnění. Poukazovali na to, že uvedené ujednání stanovilo konkrétní postup zvyšování nájemného a souvisejících úhrad, jakož i omezení pronajímatele v tom, že takové zvýšení musí být přiměřené. Podle článku II. odst. 2 Dohody přitom platilo, že „až do rozhodnutí o námitkách je však uživatel povinen platit úhrady podle změněného předpisu“. Podle žalobců žalovaným nic nebránilo, aby se pro případ, že by považovali zvýšení nájemného za nepřiměřené, tedy v rozporu s dohodou, obrátili na soud s určovací žalobou, že mají povinnost pl