26 Cdo 1728/2004 — Nejvyšší soud

26 Cdo 1728/2004 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:21. 12. 2005 Spisová značka:26 Cdo 1728/2004 ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.1728.2004.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 713 předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 1728/2004 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce J. P. proti žalovaným 1) A. S. a 2) V. S., zastoupeným advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp.zn. 13 C 130/97, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. února 2004, č.j. 39 Co 267/2003-201, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 10 jako soud prvního stupně (v pořadí prvním) rozsudkem ze dne 6. 5. 1998, č.j. 13 C 130/97-24, zamítl žalobu na vyklizení žalovaných z bytu č. 19, o velikosti 3+1 s příslušenstvím, v 10. poschodí domu č.p. 1426/6, v ulici K. v P. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“), vycházeje ze závěru, že předmětný byt nemá charakter bytu přechodně služebního ve smyslu ustanovení § 8 zákona č. 102/1992 Sb., neboť nebyl žalobcem ke dni 5. 3. 1992 užíván a že jeho právo nájmu zaniklo trvalým opuštěním společné domácnosti podle § 708 obč.zák. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (soud odvolací) usnesením ze dne 12. 1. 1999, č.j. 29 Co 382/98-36, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Zrušující usnesení opřel o právní názor, že předmětný byt má charakter bytu služebního ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 písm. c) zákona č. 102/1992 Sb., a proto nemůže jít o byt přechodně služební ve smyslu § 8 uvedeného zákona; za tohoto stavu nemohla mít na právní postavení žalobce jako nájemce bytu vliv okolnost, že jej ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona neužíval, přičemž aplikace ustanovení § 708 obč.zák. nepřicházela v úvahu. Odvolací soud dále v odůvodnění usnesení uvedl, že žalobu v dané věci je nutno posoudit jako žalobu opírající se o ustanovení § 713 odst. 1 obč.zák. a uložil soudu prvního stupně, aby zjistil skutkový stav potřebný k posouzení věci z hlediska uvedeného ustanovení. Obvodní soud pro Prahu 10 posléze (v pořadí čtvrtým) rozsudkem ze dne 17. 2. 2003, č.j. 13 C 130/97-171 – poté, co jeho vyhovující (v pořadí druhý) rozsudek ze dne 14. 2. 2000, č.j. 13 C 130/97-63, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. 12. 2000, č.j. 25 Co 365/2000-95, a jeho (taktéž vyhovující, v pořadí třetí) rozsudek ze dne 25. 6. 2001, č.j. 13 C 130/97-110, ve spojení s usnesením ze dne 11. 1. 2002, č.j. 13 C 130/97-121, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2002, č.j. 39 Co 104/02-141, a věc mu byla v obou případech vrácena k dalšímu řízení – uložil žalované vyklidit předmětný byt (s upřesněním, že se nachází vlevo od výtahu u vchodu ke schodišti) do patnácti dnů po zajištění přiměřeného náhradního bytu; ve vztahu ke 2. žalovanému žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně v odůvodnění svého (v pořadí čtvrtého) rozsudku odkázal na závěry týkající se charakteru předmětného bytu vyjádřené v (pořadí třetím) rozsudku ze dne 25. 6. 2001, zrušeném usnesením odvolacího soudu ze dne 25. 9. 2002. Z odůvodnění uvedených rozhodnutí se podává, že soudy vzaly za prokázáno, že žalobce a žalovaná uzavřeli manželství dne 23. 4. 1966, že předmětný byt byl žalobci přidělen jako vojáku z povolání výměrem velitelství posádky v P. ze dne 1. 12. 1972, č.j. 621/1972-N, že šlo o byt v novostavbě, že žalobce byl jeho prvním uživatelem, že hospodářskou smlouvou o převodu správy národního majetku ze dne 31. 1. 1973, uzavřenou mezi Čsl. státem – FMNO, zastoupeným Krajskou vojenskou ubytovací a stavební správou v Praze na straně jedné a Obvodním podnikem bytového hospodářství P. na straně druhé, byl předmětný dům bezúplatně převeden do správy posléze zmíněného subjektu, že v současné době je v katastru nemovitostí jako vlastník předmětného domu zapsáno m. P. a že dle sdělení posádkového velitelství P. ze dne 4. 2. 1998 je předmětný byt bytem služebním ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 písm. c) zákona č. 102/1992 Sb. Rovněž tak vzaly za prokázáno, že manželství žalobce a žalované bylo pravomocně rozvedeno ke dni 6. 2. 1991, že žalobce se z bytu odstěhoval v roce 1990, že po jeho odchodu zůstala v bytě bydlet žalovaná, že od roku 1996 s ní bydlí žalovaný, který je (od 12. 4. 1997) jejím manželem, a že žalobce je dosud ve služebním poměru jako voják z povolání. Z odůvodnění obou shora označených rozhodnutí se podává závěr, že předmětný byt jako byt vojenský (§ 68 odst. 1 bod 1 zákona č. 41/1964 Sb., § 7 vyhlášky č. 45/1964 Sb.) měl charakter bytu trvale určeného pro ubytování pracovníků organizace, že ke změně charakteru bytu nedošlo ani v důsledku převodu správy předmětného domu na podnik bytového hospodářství (§ 70 zákona č. 41/1964 Sb.), že k bytu vzniklo právo osobního užívání toliko žalobci, když vznik práva společného nájmu bytu manžely (jež by svědčilo též žalované) byl vyloučen ustanovením § 182 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991, že jeho právo osobního užívání bytu se dle § 871 odst. 4 obč.zák. transformovalo na jeho (individuální) právo nájmu služebního bytu, neboť předmětný byt je bytem služebním ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 písm. c) zákona č. 102/1992 Sb., a že žalované právo nájmu předmětného bytu nevzniklo. Na základě toho soud prvního stupně posoudil vztah mezi žalobcem a žalovanou podle ustanovení § 713 odst. 1 obč.zák. a shledal vůči žalované žalobu důvodnou, když dovodil, že ze strany žalobce nejde o šikanozní výkon práva, neboť nemá jinou možnost bydlení, když jeho právo (společného) nájmu družstevního bytu v P., M. 2761, zaniklo podle § 705 odst. 2 věty první obč.zák. rozvodem jeho manželství s A. Š., která byt jako členka družstva užívá, a jeho spoluvlastnické právo k bytu v P., L. 405/9, založené pouze z důvodu zajištění půjčky poskytnuté na tento byt Ing. Z. Č., nezajišťuje jeho bytovou potřebu. Povinnost žalované k vyklizení vázal na zajištění přiměřeného náhradního bytu s odůvodněním, že v dané věci nejsou důvody pro to, aby jí byla přiznána nižší forma bytové náhrady. Ve vztahu k žalovanému žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že není osobou uvedenou v § 706 odst. 1 obč.zák., že byt užívá odvozeně od práva žalované, a že žalobce proto není aktivně věcně legitimován k žalobě na jeho vyklizení. K odvolání žalobce a žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 2. 2004, č.j. 39 Co 267/2003-201, potvrdil (v pořadí čtvrtý) rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé, změnil ho v zamítavém výroku o věci samé tak, že žalovaný je povinen vyklidit předmětný byt do 15 dnů poté, co bude žalované zajištěn přiměřený náhradní byt a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud přisvědčil skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a jeho právnímu posouzení věci. Neshledal opodstatněnou námitku žalované, že předmětný dům není využíván k pronájmu bytů pro účely uvedené v § 7 odst. 1 písm. c) zákona č. 102/1992 Sb. a že žalovaní předmětný byt užívají s vědomím posádkové správy P., neboť jí tvrzená fakticita nemění nic na právním charakteru předmětného bytu. Podle názoru odvolacího soudu je nutno na právní postavení žalované aplikovat ustanovení § 713 odst. 1 obč.zák., neboť jí k bytu nemohlo vzniknout právo společného nájmu ani v případě, kdyby byt ke dni 1. 1. 1992, resp. k 5. 3. 1992 nesplňoval znaky služebního bytu, a to již z toho důvodu, že v té době nebyla manželkou žalobce. Odvolací soud neshledal, že by výkon práva žalobce byl v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč.zák.), když se v souladu se zákonem domáhá realizace svého práva vyplývajícího z § 713 odst. 1 obč.zák. a respektuje přitom právo žalované na zajištění přiměřeného náhradního bytu; na základě toho rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalované jako věcně správný potvrdil. Na rozdíl od něho však dovodil, že žalobce je aktivně věcně legitimován domáhat se též vyklizení žalovaného, který byt užívá jako manžel žalované, neboť zamítnutím žaloby by mu bylo přiznáno více práv než osobám uvedeným v § 713 odst. 1 obč.zák.; proto ve vztahu k němu změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl, přičemž vyklizovací povinnost žalovaného vázal na zajištění bytové náhrady pro žalovanou. Proti rozsudk