26 Cdo 1860/2010 — Nejvyšší soud

26 Cdo 1860/2010 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:11. 8. 2011 Spisová značka:26 Cdo 1860/2010 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.1860.2010.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dobré mravy Vyklizení bytu Dotčené předpisy:§ 126 odst. 1 obč. zák. § 3 odst. 1 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:11. 10. 2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 1860/2010 U S N E S E N ÍNejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně DOGROSE a. s., se sídlem Praha 3, nám. Jiřího z Lobkovic 2406, zastoupené JUDr. Olenou Cvetlerovou, advokátkou se sídlem Praha 5, Ke Klimentce 42, proti žalovaným 1) Ing. E. H., 2) J. H., a 3) Ing. E. H. ml., zastoupeným JUDr. Antonínem Janákem, advokátem se sídlem Příbram I, nám. T. G. M. 142, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 43 C 57/2008, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2009, č. j. 29 Co 336/2009-122, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.800,- Kč k rukám JUDr. Oleny Cvetlerové, advokátky se sídlem Praha 5, Ke Klimentce 42, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. O d ů v o d n ě n í: Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 17. 3. 2009, č.j. 43 C 57/2008-86, uložil žalovaným povinnost vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku ,,soubor místností o celkové výměře 129,18 m2, ve druhém nadzemním podlaží, v domě č.p. 340 v P., Lopatecká 24, které jsou přístupné jedinými vstupními dveřmi, které se nachází na podestě schodiště ve druhém nadzemním podlaží, sestávající se z terasy 18 m2 ve druhém nadzemním podlaží orientované do zahrady, předsíně, části vstupní chodby za vstupními dveřmi 2,1 m2, pokoje situovaného směrem do zahrady s výhledem na terasu o výměře 22,8 m2, pokoje o výměře 20,5 m2 orientovaného do zahrady s výhledem na terasu, halu – dříve šatnu o výměře 16,53 m2 s výhledem do zahrady, při pohledu z ulice po levé straně, pokoj o výměře 24,75 m2 orientovaný směrem do zahrady, lázeň užívanou jako kuchyň o výměře 20 m2, koupelnu a WC o výměře 4,5 m2 přináležející k tomuto souboru místností“ (dále jen ,,předmětné prostory“ a „předmětný dům“ nebo „dům“); současně rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalovaných Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 3. 11. 2009, č.j. 29 Co 336/2009-122, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vzal ve shodě se soudem prvního stupně zejména za prokázáno, že žalobkyně je zapsána v katastru nemovitostí jako výlučná vlastnice předmětného domu, který je kolaudován jako rodinný dům a není (a ani dříve nebyl) rozčleněn na bytové jednotky, že předmětné prostory byly přiděleny Báňskou a hutní společností, n. p., jako tzv. naturální byt jejímu zaměstnanci a otci 1. žalované J. Š. (viz sdělení Báňské a hutní společnosti, n.p. ze dne 8. 4. 1948), který se poté přihlásil k pobytu na ,,uvedené adrese“ společně s manželkou M. Š., a že v zápise o dohodě o odevzdání a převzetí bytu ze dne 1. 10. 1964 je uveden J. Š. jako uživatel ,,bytu v P., Lopatecké ulici 24/340“, přičemž zde chybí údaj o tom, který orgán a kdy rozhodl o přidělení bytu. Rovněž vzal za zjištěno, že manželům Š. se dne 28. 1. 1948 narodila 1. žalovaná, která dne 15. 6. 1978 uzavřela manželství s 2. žalovaným, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4, sp.zn. 25 C 64/2003, jenž nabyl právní moci dne 23. 2. 1994, byla zamítnuta žaloba společnosti Leryo, spol. s r.o., tehdejšího vlastníka domu, kterou se domáhal přivolení k výpovědi z nájmu bytu žalovaných, neboť – dle jeho tvrzení – bylo nutné provést rekonstrukci předmětného domu, že důvodem zamítnutí žaloby bylo to, že výpověď z nájmu nebyla řádně doručena M. Š. jako nájemkyni bytu, že v oznámení ze dne 12. 5. 1998 sdělila 1. žalovaná společnosti Leryo, spol. s r.o., že její matka dne 29. 4. 1998 zemřela (J. Š. již dne 26. 5. 1961) a že na ni a jejího manžela (2. žalovaného) přešel nájem bytu, neboť v bytě žila ve společné domácnosti se svojí matkou (od roku 1949), manželem (od roku 1978) a poté i se svojí dcerou (3. žalovanou). Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že žalovaní užívají předmětné prostory bez právního důvodu, neboť se jim nepodařilo prokázat splnění podmínek pro vznik užívacího, resp. nájemního práva k předmětným prostorám. Přisvědčil jeho názoru, že pokud žalovaní dovozovali vznik užívacího práva J. Š. k předmětným prostorám s poukazem na § 29 odst. 1 písm. b) zákona č. 163/1946 Sb., o mimořádných opatřeních bytové péče, nelze uvedené ustanovení v dané věci aplikovat, neboť nebylo prokázáno, že by Báňská a hutní společnost, n.p., užívala předmětný dům k úředním účelům; nedochovaly se ani žádné doklady či nájemní smlouvy, ze kterých by bylo možné zjistit, že by někdy přidělovala byty svým zaměstnancům na Praze 4. Rovněž shledal správným jeho závěr, že J. Š. nevzniklo právo osobního užívání předmětných prostor ani na základě zápisu o dohodě o odevzdání a převzetí bytu ze dne 1. 10. 1964, neboť jejímu uzavření muselo předcházet rozhodnutí o přidělení bytu vydané místním národním výborem nebo jiným příslušným orgánem (§ 154 a § 155 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991); jeho existence však nebyla v řízení prokázána. Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že jelikož J. Š. nesvědčil žádný právní titul k užívání předmětných prostor, nemohlo dojít k přechodu užívacího práva na jeho manželku M. Š. a následně ani na žalované; na základě zjištěného skutkového stavu nelze rovněž dovodit, že by nájemní vztah k předmětným prostorám vznikl konkludentně v období od 1. 1. 1992 do 31. 12. 1994, kdy právní úprava nevyžadovala písemnou formu smlouvy o nájmu bytu (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 26 Cdo 1898/99). Vyklizovací povinnost žalovaných (§ 126 odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. /dále jen „obč.zák./“) vázal – opět ve shodě se soudem prvního stupně – na zajištění náhradního bytu (§ 3 odst. 1 obč.zák.) s odůvodněním, že žalovaní užívají předmětné prostory dlouhodobě a v dobré víře, že jde o byt, který užívají po právu („stanovisko Nejvyššího soudu Cpjn 6/2009“). Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř ve spojení s § 237 odst. 3 o.s.ř. a uplatnili v něm dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Naplnění prvého z uplatněných dovolacích důvodů spatřují jednak v tom, že bylo porušeno jejich Ústavou zaručené právo legitimního očekávání a právo na spravedlivý proces, neboť soud prvního stupně se nevypořádal s jejich argumentací, kdy poukazovali na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2007, sp.zn. 28 Cdo 1796/2007, v němž je vyjádřen názor, že nikomu nemůže být k tíži jednání nedemokratického režimu, který nelpěl na svých právních normách; pokud nějaké rozhodnutí nebylo 40 let archivováno (případně nebylo omylem uvedeno na zápisu o dohodě o odevzdání a převzetí bytu ze dne 1. 10. 1964), nelze tento administrativní omyl vykládat k jejich tíži. Vadu řízení před soudem prvního stupně spatřují rovněž v tom, že jeho rozhodnutí je překvapivé, přičemž v této souvislosti namítají, že svoje rozhodnutí odůvodnil skutečnostmi, které nebyly tvrzeny, natož prokázány. Ve vztahu k postupu odvolacího soudu pak namítají, že bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces, neboť odvolací soud se nevypořádal s argumentací uvedenou v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2005, sp.zn. 31 Cdo 1529/2004 (na které poukazovali) a svůj postoj ani blíže neodůvodnil. Vytýkají mu dále nesprávnost právního posouzení existence nájemního práva k bytu (předmětným prostorám), přičemž mají za to, že jejich nájemní právo je ,,odvozeno“ od rozhodnutí Báňské a hutní společnosti, n.p., ze dne 8. 4. 1948, kterým byl přidělen zaměstnanci této společnosti a otci 1. žalované jako byt naturální. Za ,,základ“ nesprávného právního posouzení věci oběma soudy považují dovolatelé to, že ačkoli nikdy nevznikaly žádné pochybnosti o ,,existenci práva užívání a posléze nájemního práva“, byla neexistence rozhodnutí o přidělení bytu vykládána v jejich neprospěch. Uvádějí, že pokud by neexistovalo rozhodnutí o přidělení bytu, nedošlo by k zápisu o dohodě o odevzdání a převzetí bytu, ani k tomu, že by předmětný byt mohl být užíván více než 60 let v dobré víře. Závěrem pak poukazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dn