26 Cdo 2057/2025 — Nejvyšší soud

26 Cdo 2057/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 10. 2025 Spisová značka:26 Cdo 2057/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:26.CDO.2057.2025.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Zadržovací právo Nájem Dotčené předpisy:§ 2234 o. z. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:24. 11. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 2057/2025-123 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Jackwerthové a soudců JUDr. Romana Šebka, Ph.D., a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně Coca-Cola HBC Česko a Slovensko, s.r.o., se sídlem v Praze 9 – Kyjích, Českobrodská 1329, IČO 41189698, zastoupené Mgr. Tomášem Rašovským, advokátem se sídlem v Brně, Skřivanova 337/7, proti žalované městské části Praha 8, se sídlem v Praze 8 – Libni, Zenklova 1/35, IČO 00063797, zastoupené Mgr. Janem Pytlem, advokátem se sídlem v Praze 2, náměstí Jiřího z Poděbrad 1382/2, o vydání věcí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 12 C 18/2024, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2025, č. j. 53 Co 72/2025-101, takto: I. Dovolání žalované se zamítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení 2 750 Kč k rukám Mgr. Tomáše Rašovského, advokáta se sídlem v Brně, Skřivanova 337/7, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se po žalované domáhala vydání čtyř v žalobě specifikovaných chladících zařízení na nápoje (dále též jen „předmětné lednice“). 2. Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 17. 10. 2024, č. j. 12 C 18/2024-80, žalobě vyhověl a uložil žalované povinnost vydat lednice žalobkyni do 10 dnů od právní moci rozsudku (výrok I); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). 3. Vyšel zejména ze zjištění, že žalovaná pronajala společnosti Café Rico, s.r.o., IČO 24739634 (dále též jen „předmětný nájemce“), stánek (dále jen „provozovna“), jenž je součástí pozemku parcela č. 1307/51 v katastrálním území Troja a obci Praha, který vlastní. Smlouvou o způsobu podpory prodeje uzavřenou žalobkyní a společností Café Rico, s.r.o. dne 24. 10. 2020 se žalobkyně zavázala k podpoře prodeje svých výrobků u jmenované společnosti. Ve dnech 13. 12. 2019, 4. 3. 2020, 14. 7. 2020 a 28. 4. 2021 byly v provozovně instalovány čtyři chladící zařízení (předmětné lednice). Dopisem z 9. 6. 2023 informovala společnost Osmá správa majetku a služeb a. s. předmětného nájemce o jeho dluhu vůči žalované a o uplatnění zadržovacího práva k movitým věcem podle přílohy; v seznamu movitých věcí byly mimo jiné uvedeny předmětné lednice. Dne 29. 8. 2023 zaslala žalobkyně žalované žádost o jejich vydání, v níž uvedla, že jsou jejím vlastnictvím. Podle žalované bylo zadržovací právo k nim uplatněno po právu. Dne 30. 8. 2024 provedl soud prvního stupně místní šetření ve skladu žalované, kde se nachází zadržené předmětné lednice. Zjistil, že jsou označeny štítky, na nichž je uvedeno, že tyto věci jsou ve vlastnictví žalobkyně. 4. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle § 2234 a § 1040 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. z.“), a za základní považoval řešení otázky, zda § 2234 o. z. zmocňuje pronajímatele k zadržení movitých věcí toliko ve vlastnictví nájemce nebo i ve vlastnictví třetích osob (k nimž má nájemce právní titul), neboť jeho jazykové vyjádření připouští oba výklady. Upozornil, že zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), upravoval zástavní právo pronajímatele toliko na zajištění nájemného a jenom k „movitým věcem, které jsou na pronajaté věci a patří nájemci nebo osobám, které s ním žijí ve společné domácnosti, s výjimkou věcí vyloučených z výkonu rozhodnutí“ (§ 672 odst. 1 obč. zák.). Limitované zadržovací právo pronajímatele (k takovým věcem) bylo zakotveno v § 672 odst. 2 větě druhé obč. zák. Zmínil také, že v důvodové zprávě k § 2234 o. z. zákonodárce velmi stručně a nekonkrétně uvádí „Koncipuje se běžné zákonné zadržovací právo pronajímatele.“. Zdůraznil, že v otázce, zda lze zadržet i movité věci třetích osob a zda při jejich zadržení musí být pronajímatel v dobré víře, není jednotná ani odborná literatura, jejíž různé závěry ocitoval. Při vědomí „roztříštěnosti názorů odborné veřejnosti a absenci sjednocující judikatury“ se přiklonil k výkladu, že zadržet lze pouze věci ve vlastnictví nájemce. Z hlediska jazykového vyložil obrat „nájemce má“ jako „nájemce vlastní“. Současně uvedl, že dotčené ustanovení navazuje na starší právní úpravu, jež za jistých okolností umožňovala zadržovací právo pronajímatele, které výslovně omezovala na věci nájemce a členů jeho domácnosti; měl-li by zákonodárce v úmyslu institut zákonného zástavního práva při transformaci do práva zadržovacího rozšířit i na věci třetích osob, pak by dané ustanovení v tomto směru vyjádřil jednoznačněji. Nadto i důvodová zpráva hovoří o „běžném“ zadržovacím právu, což opět vede k závěru, že má jít toliko o věci nájemce. Konečně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2265/2005, nepovažoval v souzené věci za přiléhavý, jelikož se týká jiného institutu za předchozí právní úpravy. Následně dovodil, že již z vyložených příčin by bylo na místě žalobě vyhovět, neboť žalovaná vlastnické právo žalobkyně k předmětným lednicím „nezpochybňovala“, akcentovala pouze svou dobrou víru při jejich zadržení. Ovšem i kdyby bylo zapotřebí se otázkou dobré víry zabývat, byla by žaloba opodstatněná. Jsou-li totiž předmětné lednice na řadě míst opatřeny štítky, na nichž je uvedeno, že jde o vlastnictví žalobkyně, lze si jen obtížně představit, jak pečlivěji ještě žalobkyně mohla postupovat, aby i průměrnému uživateli bylo po jejich přezkoumání zřejmé, že jsou v jejím vlastnictví. Okolnost, že lednice jsou pokryty velkoformátovými logy žalobkyně, měla v této souvislosti podle soudu prvního stupně marginální význam, neboť absenci dobré víry žalované vyvozoval primárně ze servisních štítků. 5. Na základě odvolání žalované Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 27. 3. 2025, č. j. 53 Co 72/2025-101, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). 6. Odvolací soud „pro stručnost“ odkázal na skutkové a právní závěry soudu prvního stupně. Doplnil, že ač lze přisvědčit žalované, že zadržovací právo je právem věcným, působícím erga omnes, právo žalobkyně k předmětným lednicím je také věcným právem; dochází ke kolizi dvou absolutních práv. Umožňuje-li výklad § 2234 o. z. závěr, jenž nekoliduje s vlastnickým právem žalobkyně, je namístě přiklonit se k interpretaci učiněné soudem prvního stupně. Odkazy žalované na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2265/2005, a ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2264/2005, považoval rovněž za nepřenositelné do poměrů projednávané věci, neboť se týkají obecného zadržovacího práva, navíc za předcházející právní úpravy. 7. Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně „do celého jeho rozsahu“, podala žalovaná dovolání. Dovozuje jeho přípustnost podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek (hmotného) práva, jež v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, respektive při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené v jeho (výše citovaném) rozsudku sp. zn. 21 Cdo 2265/2005. Namítá nesprávnost závěru odvolacího soudu, že dle § 2234 o. z. může pronajímatel zadržet (movité) věci pouze ve vlastnictví nájemce a že i kdyby mělo být v daném případě významné hledisko dobré víry pronajímatele, že zadržovaná věc je vlastnictvím nájemce, nebyla v dané věci taková dobrá víra u žalované naplněna. Výklad § 2234 o. z. ohledně oprávnění pronajímatele zadržet movité věci, „které má nájemce na věci nebo v ní“, je dle dovolatelky nezbytné provést i metodou teleologickou, a zohlednit, že daný institut je zřízen „ve prospěch pronajímatele a na ochranu jeho práv“ vůči „dlužícímu nájemci“. Výklad uvedeného institutu zadržovacího práva provedený odvolacím soudem vede k jeho „velmi výraznému oslabení až bezúčelnosti“. Zadržovací právo je absolutním právem působícím erga omnes; proto musí z logiky věci „působit vůči všem, byť by se jednalo o vlastníka věci odlišného od osoby nájemce“. Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2265/2005 připouští možnost zadržení věci ve vlastnictví třetí osoby. Žalovaná proto navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení mu v