26 Cdo 212/2005 — Nejvyšší soud

26 Cdo 212/2005 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 11. 2005 Spisová značka:26 Cdo 212/2005 ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.212.2005.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 27 odst. 1 předpisu č. 67/1956Sb. § 393 odst. 1 předpisu č. 142/1950Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 212/2005 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně městské části P., zastoupené advokátem, proti žalované L. V., zastoupené advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 33 C 9/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. května 2004, č. j. 64 Co 42/2004-75, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 1. 10. 2003, č.j. 33 C 9/2001-59, zamítl žalobu na vyklizení bytu č. 2, o velikosti 1+1 s příslušenstvím, 2. kategorie, v suterénu domu č.p. 856, P. (dále jen „předmětný byt“) a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně hospodaří s domem, v němž se nachází předmětný byt, jako se svěřeným majetkem h. m. P., že předmětný byt užívala nejdříve M. V. (tchyně žalované) na základě domovnické smlouvy ze dne 5. 5. 1959 jako byt domovnický až do své smrti v roce 1960, že žalovaná tento byt užívá přibližně od roku 1973, že v té době byl předmětný byt veden jako služební, trvale určený k ubytování pracovníků OPBH P., že dne 2. 9. 1976 uvedla žalovaná do protokolu před Obvodním národním výborem v P., že si je vědoma, že užívá byt protiprávně, že 7. 12. 1976 byl týmž ONV vydán příkaz k vystěhování žalované a jejího manžela O. V. z předmětného bytu, který po zamítnutí odvolání nabyl právní moci, avšak nebyl nikdy realizován, že v letech 1984 až 1999 mezi účastníky neproběhla žádná jednání ohledně vyklizení bytu a žalovaná platila nájemné a služby spojené s užíváním bytu tak, jak jí byly žalobkyní předepisovány. Soud prvního stupně dovodil, že na žalovanou nepřešlo užívací právo k předmětnému bytu podle § 179 odst. 1 občanského zákoníku ve znění platném do 30. 12. 1991 (dále jen „obč. zák. před novelou“), neboť tomu bránil charakter předmětného bytu určeného pro trvalé ubytování pracovníků OPBH P. Právo osobního užívání žalované nevzniklo ani tvrzenou dohodou, protože nebylo doloženo rozhodnutí o přidělení bytu podle § 154 odst. 1 obč. zák. před novelou, a tudíž se nemohlo ani později transformovat na právo nájmu. Nicméně podle názoru soudu prvního stupně se obě strany chovaly tak, jako by právo užívání, respektive nájmu, existovalo, a to i v době, kdy písemná forma nájemní smlouvy nebyla podmínkou vzniku nájemního poměru (do 31. 12. 1995), takže nájemní právo k předmětnému bytu vzniklo konkludentně. Nadto by bylo v rozporu s dobrými mravy úspěšně uplatnit žalobu na vyklizení vůči žalované, která zde bydlí 30 let a řádně poskytuje úplatu za užívání bytu, žalobkyně toto plnění přijímá a žalovaná nebyla po dobu 15 let kvůli vyklizení kontaktována. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 13. 5. 2004, č.j. 64 Co 42/2004-75, napadený rozsudek změnil tak, že žalovaná je povinna vyklidit předmětný byt a vyklizený jej odevzdat žalobkyni do tří měsíců od právní moci rozsudku, současně rozhodl i o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Podle odvolacího soudu byl skutkový stav zjištěn dostatečně, soud prvního stupně však z něho nevyvodil zcela správné právní závěry. Odvolací soud považoval za zásadní obsah domovnické smlouvy uzavřené s M. V. dne 5. 1. 1959 v souvislosti s výkonem domovnických prací v domě, kde se nachází předmětný byt. Podle § 27 odst. 5 zákona č. 67/1956 Sb., účinného v době uzavření domovnické smlouvy, byly domovnické byty vyňaty z přidělovacího režimu tohoto zákona. Protože M. V. byl předmětný byt poskytnut v souvislosti s výkonem domovnických prací, takže jí k tomuto bytu nevznikl nájemní poměr chráněný § 382 zákona č. 142/1950 Sb. v rozhodném znění, nemohly v roce 1960, kdy zemřela, osoby uvedené v § 393 odst. 1 téhož zákona, vstoupit do neexistujícího nájemního poměru. Osoby, které i poté užívaly předmětný byt, tak činily bez právního důvodu. Jinak odvolací soud souhlasil se soudem prvního stupně, že podle § 154 odst. 1 a § 155 odst. 1 obč. zák. účinného od 1. 4. 1964 bylo předpokladem vzniku práva osobního užívání bytu rozhodnutí o přidělení bytu vydané orgánem příslušným podle předpisů o hospodaření s byty a v návaznosti na ně uzavřená dohoda o odevzdání a převzetí bytu, bez nichž nemohlo užívací právo vzniknout. Podle odvolacího soudu však nelze akceptovat závěr o konkludentním vzniku nájemního práva žalované, neboť předepisování nájemného a úhrad za služby, včetně jejich platby, nestačí ke vzniku práva nájmu, neboť neplacením těchto úhrad by žalovaná získala bezdůvodné obohacení. To, že žalovaná nebyla v dobré víře, že jí svědčí právo nájmu, dokládá i obsah protokolu sepsaný před Obvodním úřadem městské části P. dne 12. 1. 2000, kdy žalovaná potvrdila užívání předmětného bytu s tím, že není jeho oprávněným nájemcem, proto se nemůže účastnit privatizace, a zažádala o nájemní smlouvu k tomuto bytu. S ohledem na postup žalobkyně a jejích předchůdců usilující o uvolnění předmětného bytu neshledal odvolací soud v jednání žalobkyně (ani konkludentní) projev vůle směřující k založení nájemního vztahu. Odepření ochrany práva žalobkyně pro rozpor jejího uplatnění s dobrými mravy přichází do úvahy jen výjimečně a jestliže si žalovaná od počátku byla vědoma svého právního postavení k předmětnému bytu, což vyplynulo ze skutkových zjištění, nezbylo soudu než ochranu právu poskytnout. Ani postup žalobkyně během privatizace domu nelze považovat za šikanování žalované, ale pouze za snahu dořešit nedoložené vztahy k bytům v domě. Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a uplatněný dovolací důvod podřazuje § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Dovolatelka namítá, že soud neprovedl veškeré důkazy, některé důkazy nesprávně vyhodnotil a v důsledku toho zaujal nesprávný právní názor. Odvolací soud vyšel z úvahy, že pro právní posouzení věci je podstatný obsah domovnické smlouvy, a to i přes námitky žalované, že paní M. V. v předmětném bytě bydlela již několik let před uzavřením domovnické smlouvy, tudíž jí tento byt nemohl být opakovaně přidělen. Navíc z domovnické smlouvy nevyplývá, že se skutečně o předmětný byt jedná (ten se totiž nachází v suterénu, nikoli v přízemí a dále ve smlouvě chybí i adresa tam uvedeného bytu). Touto otázkou, stejně jako skutečností, že žalobkyně neprokázala, kdo byl v roce 1959 majitelem domu a zda obvodní podnik bytového hospodářství byl vůbec oprávněn s domem nakládat, se soudy obou stupňů nezabývaly. Protože se soud nevypořádal s tím, kdy a kdo měl právo bydlení k předmětnému bytu před uzavřením domovnické smlouvy, a bez dalšího uzavřel, že osoby uvedené v § 393 odst. 1 zákona č. 142/1950 Sb. nemohly v roce 1960 vstoupit do neexistujícího nájemního vztahu, není právní posouzení věci správné, když ani uzavřením domovnické smlouvy nemohl právní důvod užívání předmětného bytu zaniknout. Žalovaná se do předmětného bytu přistěhovala v souvislosti s uzavřením manželství se synem paní V. O., který zde byl hlášen, proto se domnívala, že byt užívá v souladu s platnými předpisy, neboť zde bydlel i druhý syn K. se svou rodinou. I při akceptaci tvrzení žalobkyně, že nepřešlo užívací právo z paní V. na osoby, které s ní bydlely v den její smrti, je „udivující“, že od roku 1960 nebyly učiněny žádné kroky směřující k vyklizení předmětného bytu vůči synu K. Podle žalované se v době jejího přistěhování již nejednalo o služební byt, neboť domovnické práce v té době zabezpečoval někdo jiný. Žalovaná byla ve vztahu k právnímu předchůdci žalobkyně v dobré víře ohledně právního titulu užívání bytu, protože vůči ní soudně neuplatnil příkaz k vyklizení z roku 1976, ani nepodnikal žádné jiné kroky k vyklizení, a proto finančně investovala do rekonstrukce předmětného bytu. Tudíž je rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s dobrými mravy. Žalovaná se přes jednoznačné chování žalobkyně domáhala uzavření nájemní smlouvy, což se nikdy nestalo a nelze jí to klást za vinu. Ze všech uvedených důvodů žalovaná navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil