26 Cdo 2218/2024 — Nejvyšší soud

26 Cdo 2218/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:9. 10. 2024 Spisová značka:26 Cdo 2218/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:26.CDO.2218.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Exekuce Účastníci řízení Dotčené předpisy:§ 255 odst. 1 o. s. ř. § 36 odst. 1 předpisu č. 120/2001 Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:17. 10. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 2218/2024-70 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Mgr. Lucie Jackwerthové v exekuční věci oprávněné městské části Praha 8, se sídlem v Praze 8, Zenklova 1/35, IČO 00063797, zastoupené Mgr. Janem Pytlem, advokátem se sídlem v Praze 2, náměstí Jiřího z Poděbrad 1382/2, proti povinné Media Channel, a.s., se sídlem v Praze 1, Vodičkova 736/17, IČO 27656837, zastoupené JUDr. Ondřejem Vodákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Washingtonova 1567/25, o návrhu povinné na zastavení exekuce, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 49 EXE 3259/2023, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2024, č. j. 12 Co 47/2024-50, takto: Dovolání povinné se odmítá. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) usnesením ze dne 17. 1. 2024, č. j. 49 EXE 3259/2023-37, zamítl návrh povinné na zastavení exekuce ze dne 27. 11 2023. 2. K odvolání povinné Městský soud v Praze (soud odvolací) usnesením ze dne 9. 4. 2024, č. j. 12 Co 47/2024-50, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Dospěl k závěru, že nebylo třeba prokazovat povinnou tvrzené skutečnosti, že předmětné věci umístěné na pozemku oprávněné prodala v roce 2016 „spřízněné právnické osobě sídlící na stejné adrese“, neboť k přechodu práv a povinností (tzv. singulární sukcesi) by bylo v exekučním řízení možno přihlédnout pouze tehdy, pokud by k němu došlo až po vydání exekučního titulu, což se v dané věci nestalo, neboť exekuční titul byl vydán v roce 2023. 3. Nejvyšší soud jako soud dovolací dospěl k závěru, že dovolání povinné (dovolatelky) proti citovanému usnesení odvolacího soudu není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť odvolací soud posoudil otázku pasivní legitimace povinné v exekučním řízení v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby tato rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. 4. Nejvyšší soud v mnoha rozhodnutích (např. v usnesení z 26. 1. 2009, sp. zn. 20 Cdo 1555/2007, nebo ze 17. 9. 2009, sp. zn. 20 Cdo 3704/2007) vysvětlil, že na procesní bázi jsou účastníci exekučního řízení vymezeni ustanovením § 255 odst. 1 o. s. ř. a totožným zněním § 36 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů; oprávněným je ten, kdo podal návrh na nařízení výkonu rozhodnutí, resp. kdo se v něm jako takový označil, povinným je ten, proti komu oprávněný návrh na nařízení exekuce rozhodnutí směřuje, tj. koho uvedl jako osobu, proti níž má být exekučním titulem uložená povinnost vymožena. Od takto pojaté procesní legitimace je nutno odlišovat věcnou (materiální) aktivní legitimaci oprávněného a věcnou (materiální) pasivní legitimaci povinného. Jejím zdrojem (pramenem) je v první řadě samotné rozhodnutí nebo jiný titul, jehož výkon se navrhuje. Aktivně legitimován je ten (procesně) oprávněný, jemuž svědčí právo z rozhodnutí nebo jiného titulu, a pasivně legitimován ten (procesně) povinný, kterému je tímto rozhodnutím nebo jiným titulem uložena povinnost. Věcná legitimace tak vyplývá bezprostředně z exekučního titulu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 26. 1. 2009, sp. zn. 20 Cdo 1555/2007). K přechodu práv a povinností je v exekučním řízení možné přihlédnout jen tehdy, jestliže nastal po vydání titulu (skutečnost, kdy se rozhodnutí stalo formálně vykonatelným, zde není významná). Došlo-li k sukcesi naopak před vydáním vykonávaného rozhodnutí, aniž z ní příslušný orgán v nalézacím řízení vyvodil odpovídající závěry, není možné pochybení v otázce procesního nástupnictví nebo věcné legitimace „napravovat“ až v exekučním řízení (viz též Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 1381 zdola). 5. Ve zde souzené věci povinná namítala nedostatek pasivní legitimace s poukazem na skutečnost, ke které mělo dojít před vydáním exekučního titulu (v roce 2016), proto je správný závěr odvolacího soudu, že povinná je pasivně legitimována. 6. Nejvyšší soud proto dovolání povinné podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 7. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů]. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 9. 10. 2024 JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu