26 Cdo 2252/2006 — Nejvyšší soud

26 Cdo 2252/2006 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 4. 2007 Spisová značka:26 Cdo 2252/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:26.CDO.2252.2006.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 2252/2006 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce města B., proti žalované R. Š., zast. advokátkou, o vyklizení obytného prostoru, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 28 C 399/2005, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. února 2006, č. j. 11 Co 27/2006-50, takto: Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. února 2006, č. j. 11 Co 27/2006-50, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Karviné jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15. 9. 2005, č. j. 28 C 399/2005-19, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost vyklidit obytný prostor č. 907, sestávající ze dvou obytných místností, předsíně a sociálního zařízení, v komplexu budov bez č. p. / č. e. na pozemcích parcelního č. 1013/41 a parcelního č. 1013/42 v katastrálním území N. B. (dále jen „předmětný prostor“) do patnácti dnů od právní moci rozsudku, a dále rozhodl o nákladech řízení. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalovaná včasné odvolání ze dne 31. října 2005. Podáním ze dne 13. února 2006, doručeným Krajskému soudu v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) dne 15. února 2006, vzal žalobce svou žalobu „na vyklizení z obytné buňky“ ze dne 8. 7. 2005 v celém rozsahu zpět s odůvodněním, že se žalovaná z předmětného obytného prostoru odstěhovala a odevzdala klíče. V souvislosti se zpětvzetím žaloby žalobce požadoval úhradu zaplaceného soudního poplatku ve výši 1.000,- Kč, přičemž ostatních náhrad nákladů řízení se výslovně vzdal. Odvolací soud poté v usnesení ze dne 27. února 2006, č. j. 11 Co 27/2006-50, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil, výrokem II. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 1.000,- Kč do tří dnů „od právní moci rozsudku“ (správně „usnesení“) a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.). V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud zejména uvedl, že posoudil zpětvzetí žaloby podle ust. § 222a odst. 1 a 2 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) a dospěl k závěru, že žalobce vzal předmětnou žalobu zpět účinně, za trvání odvolacího řízení, zahájeného včasným odvoláním žalované jako osoby oprávněné, přičemž souhlas žalované se zpětvzetím žaloby dovodil zejména z jejího faktického chování, vyklizení předmětného prostoru a odevzdání klíčů, čímž došlo k uspokojení požadavku žalobce, a proto ztratila žaloba své opodstatnění. Dovoláním ze dne 29. května 2006, doručeným soudu prvního stupně dne              31. května 2006, napadla žalovaná shora uvedené usnesení odvolacího soudu s tím, že přípustnost dovolání dovozuje z ust. § 239 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a své námitky podřadila dovolacím důvodům dle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř., neboť se domnívá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V obsáhlém odůvodnění dovolání žalovaná především uvedla, že odvolací soud pochybil, když žalované nezaslal zpětvzetí žaloby a ta se k němu nemohla vyjádřit, čímž došlo k porušení jejího práva na spravedlivé řízení. Závěr odvolacího soudu, když s ohledem na její faktické chování, vyklizení předmětného prostoru a odevzdání klíčů dovodil, že žalovaná se zpětvzetím žaloby souhlasí, je dle názoru dovolatelky nesprávný, poněvadž nebyla u předávání klíčů vůbec přítomna, v předmětnou dobu byla na pracovním školení a její manžel, jenž klíče předal, jednal pod tlakem žalobce, neboť vyklizení předmětného prostoru a odevzdání klíčů předcházely nevybíravé mediální útoky a faktické znemožňování užívání prostor ze strany žalobce, přestože usnesením Okresního soudu v Karviné ze dne 29. 6. 2005, ve věci vedené pod sp. zn. 28 Nc 1002/2005, o nařízení předběžného opatření, bylo městu B. uloženo zdržet se vyklizení, znepřístupnění a zdržet se zásahů do užívání předmětného prostoru. Dovolatelka dále namítla, že je ze spisu vedeného pod sp. zn. 49 E 1023/2005 patrno, že žalobce výše zmíněné předběžné opatření porušoval, když pod záminkou údajného páchání trestné činnosti vyměnil klíče do celého objektu, v němž se předmětný objekt nachází, čímž žalované komplikoval vstup. Dovolatelka brojí rovněž proti tomu, že ve spisu v této věci bylo založeno toliko rozhodnutí Okresního soudu v Karviné ze dne 21. 6. 2005, č. j. 28 Nc 35/2005-32, jímž byl zamítnut návrh žalované na předběžné opatření, ovšem již nikoli shora uvedené usnesení téhož soudu ze dne 29. 6. 2005, sp. zn. 28 Nc 1002/2005, jímž bylo naopak návrhu na předběžné opatření vyhověno, přestože toto řízení o návrhu na předběžné opatření přecházelo a úzce souviselo s řízením v této věci, což dle jejího názoru svědčí o tom, že nebyla dodržena zásada rovnosti účastníků, když byly projednány jen ty důkazy, které byly ve prospěch žalobce. Dovolatelka dále namítá, že zastavením řízení jí bylo znemožněno provedení důkazů, a to včetně návrhu předběžných otázek pro Evropský soudní dvůr. Žalovaná namítla, že se zpětvzetím žaloby nesouhlasí a že trvá na projednání věci, přičemž odkázala judikaturu Ústavního soudu České republiky. Dovolatelka dále poukázala na nepřiměřeně vysoké nájemné za užívání předmětného objektu, které za měsíce červenec až říjen 2005 činilo 128.014,- Kč a za měsíce listopad a prosinec 2005 částku 99.563,- Kč, a na svou tíživou sociální situaci, jež nastala po 1. 7. 2005, od kdy jí není vyplácen příspěvek na bydlení. Dovolatelka rovněž brojí proti rozhodnutí soudu prvního stupně, který se dle jejího názoru zabýval pouze důkazy žalobce a důkazy navrhované žalovanou (např. kolaudační rozhodnutí stavby), v rozporu s dovolatelkou citovanou judikaturou Nejvyššího soudu České republiky a Ústavního soudu České republiky, bez odůvodnění zamítl, ačkoli zjištění účelu využití stavby dle stavební dokumentace má dle jejího názoru zásadní význam pro posouzení, zda smlouva o ubytování z roku 2004 byla uzavřena dle § 754 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“) nebo dle § 717 obč. zák. Dovolatelka dále s odkazem na zák. č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, upozornila na povinnost obce pečovat o potřeby všech svých občanů, a proto se domnívá, že by sociálně slabí občané, mezi něž rovněž patří, měli mít možnost získat nejen byty tzv. III. a IV. kategorie, nýbrž i tzv. I. a II. kategorie. Dovolatelka dále s odkazem na zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně – právní ochraně dětí, namítla, že žalobce nevzal v úvahu zájem o blaho dětí, které s žalovanou v předmětném objektu bydlí, a jednal tak i v přímém rozporu s Úmluvou o právech dítěte. Je taktéž přesvědčena, že výkon vlastnického práva žalobce je v rozporu i s čl. II. odst. 1 Mezinárodního protokolu o hospodářských, sociálních a kulturních právech a čl. 8 Evropské úmluvy o lidských právech, které garantují právo na dostatečné bydlení                 a respektování obydlí. Upozornila posléze i na to, že žalobce za účelem vyklizení předmětného objektu svým jednáním povzbuzoval nesnášenlivost vůči národnostní menšině, což je v rozporu se zákonem č. 273/2001 Sb., o právech příslušníků národnostních menšin. Dovolatelka je rovněž přesvědčena, že výkon práv a povinností ze strany žalobce je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ust. § 3 odst. 1 a 2 obč. zák. Dovolatelka proto závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky podle ust. § 243b odst. 3 o.s.ř. zrušil usnesení odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalobce se k dovolání nevyjádřil. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) posoudil dovolání podle ust. § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 a § 241a odst. 1 o.s.ř. a konstatoval, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátkou a jí bylo dovolání sepsáno. Poté se Nejvyšší soud České republiky zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat