26 Cdo 239/2023 — Nejvyšší soud

26 Cdo 239/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:21. 11. 2023 Spisová značka:26 Cdo 239/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:26.CDO.239.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Výpověď z nájmu bytu Dotčené předpisy:§ 2288 odst. 1 písm. a) o. z. § 2216 o. z. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:23. 1. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 239/2023-182 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Mgr. Lucie Jackwerthové ve věci žalobce R. L., zastoupeného JUDr. Lucií Remrovou, advokátkou se sídlem v Praze, Jeremenkova 1021/70, proti žalované AB Modřice, a. s., se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, IČO 06689299, zastoupené JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Kořenského 1107/15, o přezkoumání oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 40 C 112/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2022, č. j. 36 Co 114/2022-138, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 178 Kč k rukám JUDr. Tomáše Hlaváčka, advokáta se sídlem v Praze 8, Kořenského 1107/15, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: Žalobce (nájemce) se domáhal přezkoumání oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu č. 2 umístěného v 5. nadzemním podlaží budovy č. p. XY v ulici XY (dále jen „byt“ a „výpověď“), kterou mu dala původní žalovaná (Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group) jako pronajímatelka dopisem ze dne 27. 8. 2020 podle § 2288 odst. 1 písm. a) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 2. 11. 2021, č. j. 40 C 112/2020-61, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). K odvolání žalobce Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 8. 9. 2022, č. j. 36 Co 114/2022-138, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I. ve znění, že se zamítá žaloba, kterou se žalobce domáhal určení, že výpověď z nájmu ze dne 27. 8. 2020 daná právní předchůdkyní žalované z bytu je neoprávněná, a ve výroku II. o nákladech řízení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Vyšel shodně se soudem prvního stupně z toho, že dne 31. 7. 2012 žalobce a původní žalovaná uzavřeli nájemní smlouvu k bytu (dále jen „nájemní smlouva“ či „smlouva“) na dobu neurčitou. Podle čl. I. odst. 3 smlouvy se dohodli, že bude předmět nájmu užíván výlučně pro bytové účely v souladu s určeným účelem užívání budovy. Podle čl. II je nájemce oprávněn přenechat předmět nájmu nebo jeho část do podnájmu jiné osobě. Žalovaná smlouvu vypověděla s tříměsíční výpovědní lhůtou pro porušení povinností žalobce, které považovala za zvlášť závažné, konkrétně 1) že byt je užíván k podnikatelským účelům, a to krátkodobému ubytování za účelem dosažení zisku, 2) porušení povinnosti péče řádného hospodáře, kdy vzhledem ke střídání turistů v bytě dochází k nadměrnému opotřebení bytu, 3) porušení povinnosti oznámit veškeré změny v počtu osob, kdy žalobce tuto povinnost nesplnil ani v jediném případě, ačkoli v bytě dochází neustále ke střídání počtu osob a 4) z důvodu dluhu na nájemném a službách. Souhlasil se soudem prvního stupně, že veškeré změny nájemní smlouvy měly být dle dohody stran činěny jen formou písemného dodatku, nemohlo tedy dojít ke konkludentní změně účelu nájemní smlouvy, jak tvrdil žalobce, byť původní pronajímatelka byla od okamžiku doručení e-mailu ze dne 15. 4. 2020 informována o tom, že žalobce přenechává předmětný byt ke krátkodobému ubytování turistů, neboť z důvodu uzavření hranic v důsledku pandemie koronaviru žádal o prominutí nájemného. Odvolací soud dále konstatoval, že byt byl nabízen přes internetové platformy v rámci Airbnb a sloužil ke krátkodobým pronájmům turistů (o čemž nebylo mezi účastníky sporu). Tento způsob krátkodobého ubytování osob není uspokojování bytové potřeby ve smyslu ustanovení § 2235 o. z. Původní pronajímatelka byla při uzavírání nájemní smlouvy sice srozuměna s tím, že žalobce bude byt podnajímat, ale trvala na tom, aby předmětný byt sloužil k uspokojování bytových potřeb. Užívání bytu ke krátkodobému ubytovávání turistů měl v tomto konkrétním případě za užívání bytu v rozporu s účelem nájmu a za hrubé porušení povinností nájemce ve smyslu § 2288 odst. 1 písm. a) o. z. Výpovědní důvod vymezený ve výpovědi pod bodem 1) je tak nepochybně dán. Cizinci, kteří tuto formu ubytovávání většinou vyhledávají, přijíždějí za účelem rekreace a turistiky, rozhodně v tomto typu bydlení neuspokojují bytovou potřebu. Z tohoto pohledu proto výpověď nepovažoval za neplatnou pro rozpor s dobrými mravy a nebylo nutné, aby byl žalobce před podáním výpovědi na zákaz krátkodobého ubytovávání turistů výslovně upozorněn, když tento zákaz byl ze samotného písemného znění nájemní smlouvy zjevný. Vzhledem k tomu, že se soud prvního stupně z důvodu hospodárnosti řízení zabýval ostatními výpovědními důvody jen velmi okrajově a své rozhodnutí postavil výlučně na naplnění výpovědního důvodu ad 1), ani odvolací soud tyto zbylé výpovědní důvody blíže nehodnotil a nedoplňoval k nim dokazování. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Měl za to, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně 1) když nikterak nepřihlédl ke skutečné vůli smluvních stran nájemní smlouvy, projevované smluvními stranami jak při jejím uzavření, tak i v průběhu trvání nájemního vztahu a 2) když opomněl posoudit výpověď z nájmu bytu z toho hlediska, zda není v rozporu s dobrými mravy a zda nepředstavuje zjevné zneužití práva. Podle názoru dovolatele napadený rozsudek též závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a to 1) zda lze využívání platformy Airbnb a jí obdobných platforem považovat bez dalšího za porušení účelu nájemní smlouvy, který je vyjádřen v § 2235 o. z. tím způsobem, že nájemní smlouvou pronajímatel přenechává nájemci byt nebo dům k zajištění bytových potřeb nájemce, jinými slovy zda krátkodobé ubytování může či nemůže zajišťovat bytové potřeby a 2) zda za situace, kdy si pronajímatel a nájemce v nájemní smlouvě ujednali, že je dovoleno udělování bytu dále nájemcem do podnájmu třetím osobám, lze za porušení účelu nájmu opravňujícího pronajímatele k tomu, aby dal nájemci výpověď z nájmu bytu, považovat takové jednání, kdy podnájemce (nikoli sám nájemce) byt občas poskytne ke krátkodobému ubytování dalším osobám, když ale po většinu doby nájmu je byt stále užíván k dlouhodobým podnájmům, které pronajímatel a nájemce ujednali jako dovolené. Dále má za to, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky, která by měla být dovolacím soudem posouzena jinak. Konkrétně poukazuje závěry Nejvyššího soudu vyjádřené v rozsudku sp. zn. 26 Cdo 4872/2017, z nějž vyplývá, že si pronajímatel v případě porušení povinnosti nájemcem zvlášť závažným způsobem (§ 2291 o. z.) může vybrat, zda dá nájemci výpověď bez výpovědní doby (§ 2291 odst. 1 o. z.) nebo s tříměsíční výpovědní dobou (§ 2288 odst. 1 písm. a o. z.), přičemž pokud se rozhodne pro druhou variantu, pak nemusí výpovědi předcházet výzva pronajímatele nájemci, aby v přiměřené době odstranil své závadné chování, popřípadě odstranil protiprávní stav (§ 2291 odst. 3 o. z.). Právní závěry dávající pronajímatelům automaticky právo volby mezi výpovědí dle § 2291 o. z. a výpovědí dle § 2288 odst. 1 písm. a) o. z. vedou k tomu, že pronajímatelům svědčí větší práva, než měl zákonodárce v úmyslu jim poskytnout; tyto závěry proto považuje za nesprávné. Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s právními závěry odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, příp. zamítnuto. Dovolání podané včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky zastoupení advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), Nejvyšší soud projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“. Dovolání není z posléze uvedených důvodů přípustné. Je nezbytné předeslat, že téměř totožnými argumenty formulovanými žalobcem v řízení mezi týmiž účastníky a za téměř shodných skutkových okolností se Nejvyšší soud zabýval ve svém rozsudku ze dne 26. 9. 2023, sp. zn. 26 Cdo 2128/2023, jímž bylo dovolání žalobce zamítnuto. V označeném rozsudku se dovolací soud se všemi dovolatelem předestřenými otázkami vypořádal a od tam formulovaných zá