26 Cdo 2545/2004 — Nejvyšší soud

26 Cdo 2545/2004 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:18. 8. 2005 Spisová značka:26 Cdo 2545/2004 ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.2545.2004.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 154 předpisu č. 40/1964Sb. § 397 předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 2545/2004 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobců a) J. R. a b) J. R., zastoupených advokátem, proti žalované E. c. m., zastoupené advokátkou, o splnění povinnosti pronajímatele, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 45/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. ledna 2004, č.j. 64 Co 515/2003-73, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.975,- Kč k rukám její zástupkyně advokátky, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. 1. 2003, č.j. 17 C 45/2002-48, uložil žalované povinnost zajišťovat v obvyklém otopném období řádné vytápění bytu č. 5 o velikosti 1+1 s celkovou podlahovou plochou 53,92 m2 nacházejícího se ve 3. podlaží domu č.p. 1089 na pozemku parc. č. 6995 v k.ú. P.-J. p. (dále jen „předmětný byt“), a to do tří dnů od právní moci rozsudku; dále rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vyšel mimo jiné ze zjištění, že žalovaná je vlastníkem domu, v němž se nachází předmětný byt, že žalobci užívají předmětný byt od roku 1989, že „smlouvou o domovnictví“ ze dne 6. 12. 1989 (dále „smlouva ze dne 6. 12. 1989“ nebo „smlouva“) se žalobci zavázali vykonávat v domě, v němž se nalézá předmětný byt, údržbářské práce, úklid a topení v kotelně a žalovaná se zavázala, že jim poskytne za tyto práce užívání bytu včetně otopu bez placení nájemného, že účastníci se ve smlouvě též dohodli, že v případě vypovězení této smlouvy uvolní žalobci předmětný byt do dvou měsíců po ukončení domovnictví, že ke smlouvě byl dne 9. 12. 1993 uzavřen dodatek modifikující ujednání o rozsahu vykonávaných prací a úhradě za užívání bytu, že dopisem ze dne 20. 11. 1996 žalovaná smlouvu vypověděla ke dni 31. 1. 1997, že žalovaná poté opakovaně avšak bezvýsledně vyzývala žalobce k vyklizení bytu a že dne 24. 10. 1999 přestala předmětný byt vytápět, proto jej nadále užívá jen žalobce bez manželky a dětí. S odkazem na právní úpravu hospodaření s byty účinnou před 1. 1. 1992 soud prvního stupně dovodil, že uzavřením smlouvy o domovnictví ze dne 6. 12. 1989 nedošlo ke vzniku práva osobního užívání předmětného bytu, neboť mu nepředcházelo rozhodnutí příslušného národního výboru a užívání předmětného bytu se opíralo pouze o souhlas žalované jako vlastníka objektu s tímto bytem. Nicméně podle právní úpravy vzniku nájmu účinné v letech 1992 až 1994, která nevyžadovala písemnou formu smlouvy, s ohledem na chování obou stran soud prvního stupně dovodil, že žalobcům vznikl nájem předmětného bytu konkludentně. Za tohoto stavu je žalovaná jako pronajímatel podle § 687 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) povinna zajistit nájemci plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu, včetně vytápění, a proto soud žalobě vyhověl. K odvolání žalobců pak Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 29. 1. 2004, č.j. 64 Co 515/2003-73, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu s návrhem, aby žalované byla uložena povinnost zajišťovat v obvyklém otopném období řádné vytápění předmětného bytu; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením otázky vzniku práva osobního užívání předmětného bytu soudem prvního stupně, neboť v projednávané věci nemohlo dojít k platnému uzavření dohody o užívání předmětného bytu, jestliže takové dohodě nepředcházel administrativní akt – rozhodnutí o přidělení bytu ve smyslu § 154 odst. 1 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991. V souzené věci šlo nepochybně o stav, kdy se žalobci do předmětného bytu nastěhovali bez rozhodnutí příslušného národního výboru o jeho přidělení. Protože jim ke dni účinnosti novely občanského zákoníku účinné od 1. 1. 1992 nesvědčilo právo osobního užívání předmětného bytu, nemohlo jim podle přechodného ustanovení § 871 odst. 1 obč. zák. vzniknout ani právo nájmu bytu. Odvolací soud však nesdílel právní názor soudu prvního stupně, že žalobcům vzniklo právo nájmu předmětného bytu konkludentně na základě chování žalované spočívajícího v předepisování nájemného a záloh na služby k tomuto bytu. Požadavek zaplacení těchto úhrad je totiž odůvodněn i z pohledu zásady bezdůvodného obohacení, které by vzniklo bezplatným užíváním předmětného bytu. Navíc účastníci si ve smlouvě ze dne 6. 12. 1989 (a nic na tom nezměnil ani dodatek ze dne 9. 12. 1993) sjednali pro případ jejího vypovězení povinnost uvolnit předmětný byt do dvou měsíců po ukončení domovnictví. Smlouva o domovnictví byla v listopadu 1996 vypovězena a žalobci byli současně vyzváni k uvolnění bytu. Ze zjištěného skutkového stavu odvolací soud nedovodil takový projev vůle ze strany účastníků, který by vedl po novele občanského zákoníku účinné od 1. 1. 1992 k založení nového nájemního poměru. Okolnosti, za nichž žalobci předmětný byt užívali, však odvolací soud posoudil jako jeho přenechání za účelem výkonu domovnických prací, tedy k dočasnému užívání podle § 397 a násl. obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991. K jeho zániku pak došlo ukončením smlouvy o výkonu domovnických prací, přičemž bytová náhrada za dočasné užívání nepřísluší, neboť si ji účastníci nesjednali. Protože žalobcům nesvědčí ani právo bydlení do zajištění bytové náhrady, nejsou oprávněni požadovat po žalované plnění povinností, které by vyplývaly z jejího postavení pronajímatele. Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost dovozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Jako dovolací důvod pak uplatňují nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), které spočívá v závěru odvolacího soudu, že neexistence rozhodnutí o přidělení bytu ve smyslu § 154 odst. 1 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991 způsobuje neplatnost dohody o užívání bytu. Podle názoru dovolatelů, mělo citované ustanovení význam pouze v tom, že zakládalo občanovi právo na uzavření dohody o užívání bytu a možnost vymáhat jej i soudně, pokud by příslušná organizace odmítla takovou dohodu uzavřít. Z dikce § 154 odst. 1 obč. zák. v tehdejším znění dle názoru dovolatelů nevyplývalo, že by vydání rozhodnutí o přidělení bytu podmiňovalo platnost dohody o užívání bytu. Žalobci začali předmětný byt užívat na základě souhlasu žalované, tj. ústně uzavřené dohody o užívání bytu. Z jednání žalované nelze mít pochybnosti, že se sama považovala za pronajímatele, neboť předpisy úhrad nájemného byly žalobcům zasílány ještě v červnu 1998, ačkoli již v listopadu 1996 žalovaná vypověděla smlouvu o domovnictví ze dne 6. 12. 1989, na kterou odkazuje odvolací soud jako na důkaz, který má zpochybňovat vůli žalované o přenechání předmětného bytu do nájmu žalobcům. Rovněž žádný důkaz nesvědčí závěru odvolacího soudu o tom, že mezi účastníky vznikla dohoda o dočasném užívání nemovitosti nebo její části, neboť od počátku vztahu mezi účastníky šlo o užívání předmětného bytu. Jestliže tedy žalobcům vzniklo právo nájmu konkludentně, jsou také aktivně legitimováni k zahájení řízení o splnění povinnosti pronajímatele. Z těchto důvodů dovolatelé navrhují, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvádí, že nakládání s byty v budovách církví je upraveno v § 73 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty (dále jen „zákon o hospodaření s byty“) ještě přísněji než obecná úprava v občanském zákoníku v rozhodném znění, neboť rozhodnutí příslušného národního výboru o přidělení bytu v budovách církví podléhalo ještě souhlasu okresního národního výboru. Podle § 41 citovaného zákona bylo sankcí za užívání bytu bez rozhodnutí o jeho přidělení vydání rozhodnutí národního výboru o povinnosti se z bytu vystěhovat. Pokud se týká úhrady „nájemného“, ztotožňuje se žalovaná se závěry odvolacího soudu, že na straně žalobců vznikla povinnost za užívání předmětného bytu platit náhradu za toto užívání, i když z jiného právního titulu než nájemné. Proto žalovaná navrhuje dovolání jako bezdůvodné odmítnout. Nejvyšší soud České republiky ja