26 Cdo 2716/2023 – Nejvyšší soud

26 Cdo 2716/2023-133 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Mgr. Lucie Jackwerthové ve věci žalobkyně Boutique Suites Old Town, s.r.o., se sídlem v Praze 1 – Josefově, Elišky Krásnohorské 10/2, IČO 05382904, zastoupené Mgr. Bc. Filipem Nečasem, advokátem se sídlem v Brně, Malinovského náměstí 603/4, proti žalovaným 1) 1nightprague s.r.o., se sídlem v Praze 9 – Černém Mostě, Cíglerova 1088/28, IČO 06910491, 2) Lubomíru Arsovovi, bytem v Praze 1, V Jámě 1598/4, a 3) Michalu Klohnovi, bytem v Letohradě, Železničářů 383, zastoupeným JUDr. Michaelou Burdovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, V Jámě 699/1, o zaplacení částky 262.559,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 19 C 84/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2023, č. j. 70 Co 92/2023-115, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se domáhala žalobou podanou 1. 5. 2021 zaplacení celkem částky 262.559,60 Kč s příslušenstvím v podobě smluvního úroku z prodlení ve výši 0,25 % denně od 2. 5. 2018 do zaplacení z jednotlivých dlužných částek z titulu dlužného podnájemného a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 5 x 1.200 Kč. 2. Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 31. 1. 2023, č. j. 19 C 84/2022-99, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku úrok z prodlení ve výši 0,25 % denně z tam uvedených částek za tam uvedené období a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 6.000 Kč s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká povinnost ostatních žalovaných v rozsahu tohoto plnění (výrok I), zastavil řízení ohledně částky 262.559,60 Kč (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III). 3. K odvolání žalovaných Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 13. 4. 2023, č. j. 70 Co 92/2023-115, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I v napadeném rozsahu úroku z prodlení změnil tak, že žalobu zamítl co do úroku z prodlení v kapitalizované výši 267.248,39 Kč, jinak jej v tomto výroku co do úroku z prodlení v kapitalizované výši 453.878,98 Kč potvrdil (výrok I); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů (výrok II). 4. Odvolací soud vyšel z toho, že dne 1. 5. 2018 účastníci uzavřeli Smlouvu o podnájmu bytu sloužícího k podnikání (dále jen „Smlouva“), že žalované 1) jako podnájemkyni vznikl na podnájemném za období od 1. 5. 2018 do 15. 9. 2018 dluh ve výši 210.713,90 Kč a že žalovaní 2) a 3) jsou ručiteli za závazky žalované 1). V průběhu řízení před soudem prvního stupně žalovaní dlužnou jistinu uhradili a co do zbývající částky 51.845,70 Kč vzala žalobkyně žalobu zpět. Úrok z prodlení byl ve Smlouvě sjednán ve výši 0,25 % z dlužné částky denně; rozsah povinnosti k jeho placení byl mezi stranami sporný. 5. Po právní stránce soudu prvního stupně vytkl, že za situace, kdy žalovaní uhradili celou dlužnou jistinu, a byla tudíž známa doba, po kterou byla žalovaná 1) s plněním své povinnosti v prodlení, přiznal žalobkyni úrok z prodlení, aniž jej kapitalizoval. V kapitalizované podobě úrok z prodlení činí celkem 721.127,37 Kč za období od 2. 5. 2018 do 23. 1. 2023. Shodně se soudem prvního stupně neshledal sjednanou výši úroku z prodlení rozpornou s dobrými mravy. Nesouhlasil však s jeho závěrem, podle něhož se na projednávanou věc nepoužije § 1805 odst. 2 o. z. (zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále opět jen „o. z.“, resp. „občanský zákoník“). Vyložil, že z §§ 1802–1806 o. z., zařazených pod nadpis „Úroky“, nelze dovozovat, že by se nevztahovaly na úroky z prodlení upravené v § 1970 o. z. Ustanovení § 1805 odst. 1 věty první o. z. stanoví, že mají-li být plněny úroky a není-li ujednána jejich výše, platí se ve výši stanovené právním předpisem; tím je ovšem upravena pouze výše úroků z prodlení. Je proto zřejmé, že §§ 1802–1806 o. z. se vztahují i na úroky z prodlení. Tento názor navíc potvrzuje i (tam citovaná) komentářová literatura, z níž rovněž vyplývá, že k naplnění předpokladů § 1805 odst. 2 o. z. soud přihlédne z úřední povinnosti. Dodal, že dotčené ustanovení je ve vztazích mezi podnikateli dispozitivní; žalobkyně se žalovanou 1) však jeho použití ve Smlouvě nevyloučily. Proto se zabýval tím, zda žalobkyně s uplatněním svého práva bez rozumného důvodu otálela. Shrnul, že žalobu na zaplacení dlužného podnájemného za květen až září 2018 podala dne 1. 5. 2021. Podle svých tvrzení tak neučinila dříve, jelikož neměla dostatek finančních prostředků k zaplacení soudního poplatku. Nepříznivá finanční situace však u ní přetrvávala i v době podání žaloby, neboť z tohoto důvodu žádala o osvobození od placení soudního poplatku. Dovodil, že nedostatek finančních prostředků k zaplacení soudního poplatku nelze považovat za rozumný důvod pro otálení s uplatněním závazku; tato situace by měla být naopak motivem pro jeho urychlené vymáhání. K aplikaci § 1805 odst. 2 o. z. tudíž přistoupil. Ke dni 30. 4. 2021 (do podání žaloby) byly splatné úroky z prodlení ve výši 477.962,29 Kč. Vzhledem k tomu, že žalobkyně s uplatněním práva bez rozumného důvodu otálela, ztratila právo požadovat úroky z prodlení v rozsahu přesahujícím jistinu. Toto právo jí náleželo opět až od podání žaloby dne 1. 5. 2021 do konečného zaplacení, tj. v částce 243.165,08 Kč. Celkově jí lze proto přiznat úrok z prodlení v kapitalizované výši 453.878,98 Kč (do podání žaloby toliko ve výši jistiny v částce 210.713,90 + 243.165,08 Kč od podání žaloby do zaplacení). Co do této částky tedy výrok I rozsudku soudu prvního stupně potvrdil; ve zbývajícím rozsahu co do úroku z prodlení v kapitalizované výši 267.248,39 Kč jej změnil tak, že žalobu zamítl. 6. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dovolatelka) dovolání, které podle svého obsahu směřuje do měnícího zamítavého výroku v částce 267.248,39 Kč.  Přípustnost dovolání opřela o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), s tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyly vyřešeny. Především jde o otázku, zda se má § 1805 odst. 2 o. z. aplikovat i na úroky z prodlení. Podle jejího názoru se citované ustanovení z hlediska jazykového i systematického výkladu vztahuje pouze na úroky. Ustanovení § 1805 odst. 2 o. z. úroky z prodlení nezmiňuje a § 1970 o. z. na aplikaci § 1805 odst. 2 o. z. neodkazuje. V dotčeném ustanovení byl tedy pojem úrok použit v užším slova smyslu, nikoli v širším, zahrnujícím též úrok z prodlení. Výši úroku z prodlení stanoví § 1970 o. z.; pokud by se ovšem i na úrok z prodlení měl užít § 1805 odst. 2 o. z., stal by se § 1970 o. z. nadbytečným. Komentářová literatura navíc také upozornila na pochybnost, zda se má § 1805 odst. 2 o. z. použít též na úroky z prodlení, ačkoliv se k této variantě nakonec přiklonila. Ustanovení § 1805 odst. 2 o. z. představuje výjimku z pravidla, že věřiteli náleží úroky z jistiny; proto je třeba jej vykládat restriktivně. Zdůraznila, že jestliže dlužník nesplnil svou povinnost vyplývající ze smlouvy uzavřené s věřitelem, v důsledku čehož se věřitel dostal do finančních potíží, a dlužník zároveň po dobu několika let na svůj dluh ničeho nehradil, ani se nepokusil o narovnání, jen stěží mu lze – s přihlédnutím k § 6 odst. 2 o. z. – přiznat výhodu v podobě zbavení povinnosti zaplatit část úroků z prodlení. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že se § 1805 odst. 2 o. z. použije rovněž na úroky z prodlení, předložila k vyřešení také otázku, zda lze za rozumný důvod pro otálení s uplatněním pohledávky považovat nedostatek finančních prostředků věřitele. Uvedla, že v důsledku porušování povinností žalovanou 1) se dostala do tíživé finanční situace, která jí bránila v podání žaloby a zaplacení soudního poplatku. Očekávala, že žalovaní, vědomi si svých dluhů, závazek uhradí. Tak se ovšem nestalo a dovolatelka, neúspěšná se svou žádostí o osvobození od soudních poplatků, byla nucena si potřebné prostředky opatřit od třetí osoby. Je tudíž zřejmé, že svůj nárok dříve neuplatnila z ryze objektivních důvodů. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 7. Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť dovolacím soudem doposud nebyla řešena otázka, zda je na místě § 1805 odst. 2 o. z. aplikovat též na úrok z prodlení upravený v § 1970 o. z. Není však důvodné. 8. Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lz