26 Cdo 2799/2023 — Nejvyšší soud

26 Cdo 2799/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:5. 8. 2024 Spisová značka:26 Cdo 2799/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:26.CDO.2799.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Nájem prostoru sloužícího k podnikání (o. z.) Započtení pohledávky Dotčené předpisy:§ 2220 o. z. § 1987 odst. 2 o. z. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:7. 8. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 2799/2023-282 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Mgr. Lucie Jackwerthové v právní věci žalobkyně BONVER WIN, a.s., se sídlem v Praze 1, Jungmannova 32/25, IČO 25899651, zastoupené JUDr. Stanislavem Dvořákem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze, Pobřežní 394/12, proti žalované TTP Pankrác s.r.o., se sídlem v Praze 1, Thunovská 183/18, IČO 06475965, zastoupené Mgr. Radkem Jilgem, advokátem se sídlem v Praze, Ladova 2044/3, o zaplacení částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu o zaplacení částky 3 868 743 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 14 C 231/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2022, č. j. 53 Co 363/2022-239, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 33 977 Kč k rukám JUDr. Stanislava Dvořáka, Ph.D., LL.M., advokáta se sídlem v Praze, Pobřežní 394/12, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 13. 4. 2022, č. j. 14 C 231/2019-192, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 000 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 1 000 000 Kč od 16. 5. 2019 do zaplacení ve výši 9,75 % ročně, a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč (výrok I), a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované částku 3 868 743 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 510 527 Kč od 20. 2. 2018 do zaplacení, z částky 510 527 Kč od 20. 3. 2018 do zaplacení, z částky 510 527 Kč od 19. 4. 2018 do zaplacení a z částky 389 527 Kč od 28. 5. 2018 do zaplacení, z částky 389 527 Kč od 25. 6. 2018 do zaplacení, z částky 389 527 Kč od 19. 7. 2018 do zaplacení, z částky 389 527 Kč od 21. 8. 2018 do zaplacení, z částky 389 527 Kč od 20. 9. 2018 do zaplacení, z částky 389 527 Kč od 25. 10. 2018 do zaplacení (výrok II) a náhradu nákladů řízení (výrok III) 2. K odvolání obou účastnic Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 15. 12. 2022, č. j. 53 Co 363/2022-239, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I), ve výroku II jej změnil tak, že v částce 3 868 743 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z tam uvedených částek od 16. 5. 2019 do zaplacení vzájemný návrh zamítl, jinak tento výrok potvrdil – ohledně úroku z prodlení z jednotlivých plateb nájemného za období od 20. 2. 2018 do 15. 5. 2019 – (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky III a IV). 3. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, podle kterých dne 15. 9. 2010 uzavřela žalobkyně jako nájemkyně s žalovanou jako pronajímatelkou nájemní smlouvu (se třemi dodatky), jejímž předmětem byla v žalobě specifikovaná nemovitost v obci Praha (dále jen „nájemní smlouva“ či „smlouva“). Nájemní vztah trval do 31. 10. 2018, kdy skončil uplynutím výpovědní doby. Za trvání nájemního vztahu provedla žalobkyně se souhlasem žalované investice do předmětu nájmu, přičemž zhodnocení nemovitosti stanovil znalec částkou 21 048 049 Kč. V článku 6.7 smlouvy ve znění dle čl. 4.1 dodatku č. 3 z 28. 6. 2014 si strany sjednaly, že „Pronajímatel souhlasí s tím, že jakákoli technická zhodnocení předmětu nájmu provedená nájemcem se souhlasem pronajímatele dle čl. 6.6 této smlouvy je oprávněn pro daňové účely odepisovat nájemce, pokud se tak rozhodne. Smluvní strany se dohodly, že při skončení nájmu není nájemce povinen odstranit z předmětu nájmu jakákoli technická zhodnocení předmětu nájmu provedená nájemcem po dobu trvání nájmu dle této smlouvy. Smluvní strany se dohodly, že při skončení nájmu se pronajímatel s nájemcem vyrovná podle míry zhodnocení předmětu nájmu k okamžiku skončení nájmu, pokud se smluvní strany kdykoli v budoucnu písemně nedohodnou jinak.“ Z dodatku č. 3 (čl. 3.3) se dále podává, že „Pronajímatel se zavazuje, že nájemci uhradí část nákladů, které nájemce vynaložil na provedení stavebních úprav předmětu nájmu, a to v celkové výši 2 400 000 Kč + příslušná DPH“, a to v době trvání nájemního vztahu. Mezi stranami nebyla sporná celková výše dlužného nájemného 3 898 743 Kč. 4. Po právní stránce se odvolací soud zcela ztotožnil se závěry soudu prvého stupně a jeho posouzením věci shledávaje nárok žalobkyně na zaplacení žalované částky odůvodněným. K technickému zhodnocení předmětu nájmu došlo v souladu s čl. 6.6 smlouvy se souhlasem žalované. I když se strany dodatkem č. 3 dohodly na úhradě části nákladů, které žalobkyně vynaložila na provedení stavebních úprav, současně byl tímto dodatkem změněn i čl. 6. 7 nájemní smlouvy, a to tak, že při skončení nájmu se pronajímatel s nájemcem vyrovná podle míry zhodnocení předmětu nájmu k okamžiku skončení nájmu, pokud se smluvní strany kdykoliv v budoucnu písemně nedohodnou jinak. Ani jedna z účastnic netvrdila, natož prokazovala, že by se po uzavření dodatku takto dohodly jinak. Touto dohodou pak nepochybně nemůže být samotný dodatek č. 3, jelikož se hovoří o dohodě v budoucnu. Ze znění dodatku č. 3 je tak zjevné, že dohoda smluvních stran o úhradě části nákladů během trvání nájmu, které měly být uhrazeny v souladu s pravidly v dodatku č. 3 nastavenými, nikterak nevylučuje současnou dohodu o tom, že při skončení nájmu se pronajímatel s nájemcem vypořádá podle míry zhodnocení předmětu nájmu k okamžiku skončení nájmu. Tyto nároky jsou tak na sobě zcela nezávislé. 5. Co do vzájemného nároku žalované na úhradu dlužného nájemného doplnil odvolací soud dokazování listinou ze dne 7. 6. 2022, kterou žalobkyně provedla v odvolacím řízení opětovný zápočet na vzájemný nárok žalované. Tento zápočet měl (oproti zápočtu uplatněnému v průběhu řízení před soudem prvního stupně) za dostatečně určitý, neboť žalobkyně podrobně specifikovala, na které jednotlivé platby dlužného nájemného svou pohledávku z titulu zhodnocení nemovitosti započítává. Odvolací soud rovněž nepovažoval s odkazem na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu pohledávku uplatněnou k započtení za nekompenzabilní podle § 1987 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“. V projednávané věci obě pohledávky, jak pasivní pohledávka žalované na úhradu dlužného nájemného, tak i aktivní pohledávka uplatněná žalobkyní k započtení spočívající ve zhodnocení nemovitosti, vychází z totožného právního vztahu založeného nájemní smlouvou. 6. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které dovolací soud odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen „o. s. ř.“), z posléze uvedených důvodů. 7. Vzhledem k uplatněným dovolacím námitkám především nelze ztratit ze zřetele, že podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Z ustálené soudní praxe rovněž vyplývá, že ani samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu z 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod č. 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či nález Ústavního soudu z 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Vedle způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. však dovolatelka uplatnila i nezpůsobilé důvody, a sice dovolacími námitkami, jimiž brojila proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů (zejména znaleckého posudku č. 1067/129/2018 ze dne 18. 12. 2018 zpracovaného znaleckým ústavem Moore Stephens ZNALEX, s. r. o. – dále jen „znalecký posudek“), z nichž odvolací soud (soud prvního stupně) čerpal svá skutková zjištění rozhodná pro závěr o zhodnocení předmětu nájmu. Jde o skutkové námitky, jimiž se pokouší zpochybnit správnost závěrů znaleckého posudku, resp. znaleckým ústavem použitou metodu ocenění. I její volba je však součástí znaleckého zkoumání a soud, který nemá příslušné odborné znalosti, nemůže metodiku ocenění stanovit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 18. 9. 2019, sp. zn. 26 Cdo 1959/2019). Nad rámec řečeného lze dodat, že skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nejsou natolik vadná, že by ve s