26 Cdo 2820/2016 – Nejvyšší soud

26 Cdo 2820/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:15. 3. 2017 Spisová značka:26 Cdo 2820/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:26.CDO.2820.2016.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Nájem bytu Neplatnost právního úkonu Lhůty Dotčené předpisy:§ 3 odst. 6 předpisu č. 107/2006Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:23. 5. 2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 2820/2016 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce JUDr. V. H., zastoupeného Mgr. Filipem Kubrychtem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Václavské náměstí 846/1, proti žalovanému O. V., zastoupenému JUDr. Janem Touškem, advokátem se sídlem Praze 10 – Strašnicích, Služeb 3056/4, o určení neplatnosti oznámení o jednostranném zvýšení nájemného, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 40 C 201/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. ledna 2016, č. j. 72 Co 351/2015-83, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. ledna 2016, č. j. 72 Co 351/2015-83, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal (žalobou doručenou Obvodnímu soudu pro Prahu 1 /soudu prvního stupně/ dne 14. prosince 2011) určení, že je neplatné oznámení, jímž mu žalovaný jednostranně zvýšil nájemné z tam označeného bytu (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“) na částku 11.040,- Kč měsíčně s účinností od 1. ledna 2012 (dále též jen „Oznámení“). Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. ledna 2015, č. j. 40 C 201/2011-48, žalobě vyhověl a určil, že Oznámení je neplatné; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. ledna 2016, č. j. 72 Co 351/2015-83, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl; zároveň rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů. Z provedených důkazů vzal shodně se soudem prvního stupně především za zjištěno, že žalovaný (pronajímatel bytu) dopisem ze dne 8. srpna 2011 oznámil žalobci (nájemci bytu), že mu zvyšuje nájemné z předmětného bytu na částku 11.040,- Kč měsíčně a že povinnost platit zvýšené nájemné mu vzniká dnem 1. ledna 2012. Současně zjistil, že zásilku obsahující Oznámení předal žalovaný k poštovní přepravě dne 28. srpna 2011, že po neúspěšném pokusu o doručení zásilky bylo dne 30. srpna 2011 vhozeno do žalobcovy poštovní schránky oznámení o jejím uložení na poště a že zásilka byla dne 14. září 2011 vrácena žalovanému jako nevyzvednutá zpět. Na tomto skutkovém základě odvolací soud především dovodil, že oznámení o jednostranném zvýšení nájemného je vůči jeho adresátu účinné od okamžiku, kdy se ocitne v jeho dispoziční sféře a adresát nabude objektivní možnost seznámit se s jeho obsahem (§ 45 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. – dále jen „obč. zák.“); v této souvislosti odkázal mimo jiné na rozsudek Nejvyššího soudu z 29. června 2004, sp. zn. 28 Cdo 72/2004. V návaznosti na to konstatoval, že Oznámení bylo proto žalobci účinně doručeno již dne 30. srpna 2011, kdy měl na základě sdělení pošty objektivně možnost si zásilku obsahující Oznámení vyzvednout na poště. Poté zdůraznil, že od okamžiku doručení písemného oznámení pronajímatele o jednostranném zvýšení nájemného nájemci se odvíjí počátek běhu prekluzivní lhůty pro podání žaloby na určení neplatnosti zvýšení nájemného ve smyslu § 3 odst. 6 zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964, občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 150/2009 Sb. (dále jen „zákon č. 107/2006 Sb.“). Přitom včasné podání žaloby představuje jediný způsob, jak může nájemce zabránit povinnosti platit zvýšené nájemné, a po marném uplynutí uvedené lhůty soud žalobu zamítne, aniž se zabývá věcí samou, tj. otázkou platnosti jednostranného zvýšení nájemného (zde zmínil rozsudky Nejvyššího soudu z 10. března 2011, sp. zn. 26 Cdo 2171/2009, a z 19. dubna 2012, sp. zn. 26 Cdo 1648/2011). Poté – na rozdíl od soudu prvního stupně – uzavřel, že žaloba na určení neplatnosti Oznámení, doručená soudu prvního stupně dne 14. prosince 2011, byla podána opožděně, neboť lhůta stanovená v § 3 odst. 6 zákona č. 107/2006 Sb. v tomto případě marně uplynula již 30. listopadu 2011, tj. po třech měsících od doručení Oznámení žalobci. Dodal, že dospěl-li soud prvního stupně k odlišnému právnímu závěru s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2012, sp. zn. 26 Cdo 2654/2010, šlo o odkaz nepřípadný, neboť citovaný rozsudek se týkal situace (o kterou však v souzené věci nejde), kdy písemné oznámení o zvýšení nájemného z bytu neobsahovalo pozdější datum vzniku povinnosti platit zvýšené nájemné. Za této situace vyhovující rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost odůvodnil konstatováním, že odvolací soud se v napadeném rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V dovolání zejména vyjádřil přesvědčení, že není správná úvaha, že v daném případě byl nepřípadný odkaz soudu prvního stupně na rozsudek Nejvyššího soudu ze 17. ledna 2012, sp. zn. 26 Cdo 2654/2010. V této souvislosti zdůraznil, že dovolací soud se v citovaném rozsudku zabýval otázkou konce běhu lhůty podle § 3 odst. 6 zákona č. 107/2006 Sb. komplexně a nic na tom nemění ani okolnost, že oznámení o zvýšení nájemného v tam posuzované věci neobsahovalo pozdější datum vzniku povinnosti platit zvýšené nájemné. Z odůvodnění uvedeného rozhodnutí pak jednoznačně vyplývá, že nájemce je oprávněn podat žalobu na určení neplatnosti zvýšení nájemného až do dne, který je jako den vzniku povinnosti platit zvýšené nájemné uveden v oznámení o zvýšení nájemného. Dodal, že měla-li mu tedy podle Oznámení vzniknout povinnost platit zvýšené nájemné teprve dnem 1. ledna 2012, byla žaloba v této věci podána včas. Kromě toho však rovněž namítl, že v době, kdy mu byla doručována zásilka obsahující Oznámení, se nezdržoval v místě svého bydliště a že „s největší pravděpodobností se tedy zásilka nemohla dostat do sféry jeho dispozice hned v den vhození oznámení do schránky“, nýbrž – pokud vůbec – „až třetí den po uložení“ (zde se odvolával na nález Ústavního soudu z 1. října 2013, sp. zn. I. ÚS 2474/13). Navrhl, aby dovolací soud změnil napadené rozhodnutí tak, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje. Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem, vyvracel správnost použitých dovolacích námitek, a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalobce (dovolatele) projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 – viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb. (dále jen „o. s. ř.“). Přitom shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení otázky hmotného práva (otázky konce běhu lhůty k podání žaloby na neplatnost jednostranného zvýšení nájemného /§ 3 odst. 6 zákona č. 107/2006 Sb./), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu. Na tomto místě je zapotřebí připomenout, že podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Z toho mimo jiné vyplývá, že pochybení ve zjištění skutkového stavu věci nelze pokládat za způsobilý dovolací důvod. Vedle způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. však dovolatel právě takový (nezpůsobilý) důvod rovněž uplatnil a jeho prostřednictvím brojil proti skutkovým zjištěním učiněným odvolacím soudem,