26 Cdo 2823/2019 — Nejvyšší soud

26 Cdo 2823/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:6. 11. 2019 Spisová značka:26 Cdo 2823/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:26.CDO.2823.2019.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dobré mravy Smluvní pokuta Dotčené předpisy:§ 3 obč. zák. § 39 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:13. 1. 2020 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 303/20 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 2823/2019-282 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a Mgr. Lucie Jackwerthové ve věci žalobce hlavního města Prahy, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupeného JUDr. Janem Olejníčkem, advokátem se sídlem v Praze, Na příkopě 853/12, proti žalovanému J. N., sídlem v XY, IČO: XY, zastoupenému JUDr. Ludmilou Pávkovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, Kodaňská 558/25, o zaplacení částek 16.058,- Kč s příslušenstvím a 300.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 20 C 295/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2019, č. j. 20 Co 61/2019-253, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se mimo jiné domáhal, aby mu žalovaný zaplatil částku 300.000,- Kč z titulu smluvní pokuty. Ohledně tohoto nároku v žalobě uvedl, že mu pronajal část tam označeného pozemku o výměře 14 m2 nacházející se před objektem XY, za účelem umístění dočasné stavby pevného prodejního stánku s tiskem včetně výstavky zboží, že pro případ nepředání této části vyklizeného pozemku po skončení nájmu ve stanovené lhůtě se mu žalovaný zavázal zaplatit smluvní pokutu ve výši 10.000,- Kč denně do doby protokolárního předání předmětu nájmu a že v tomto případě jde o smluvní pokutu za období od 2. ledna 2013 do 31. ledna 2013, tj. za 30 dnů, kdy byl v prodlení se splněním uvedené povinnosti. Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 15. října 2018, č. j. 20 C 295/2014-211, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků. K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 4. dubna 2019, č. j. 20 Co 61/2019-253, změnil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů. Na zjištěném skutkovém základě – s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 23. ledna 2018, sp. zn. 26 Cdo 1649/2017 – dospěl k závěru, že ujednání účastníků o smluvní pokutě není z hlediska korektivu dobrých mravů neplatné ve smyslu § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“). Zároveň neshledal, že by požadavek na zaplacení smluvní pokuty představoval zneužití práva ve smyslu § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Dovolání žalovaného (dovolatele) proti rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalobce prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřil, není přípustné podle § 237 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 – dále jen „o. s. ř.“), neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v konečném důsledku v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Na tomto místě je zapotřebí předeslat, že otázku namítaného (zjevného) zneužití práva je třeba posuzovat – s ohledem na § 3073 větu první o. z. – podle dosavadních právních předpisů, a nikoli podle ustanovení § 8 o. z., jak to (nesprávně) učinil odvolací soud. Na tom nic nemění ani přechodné ustanovení § 3030 o. z., neboť toto ustanovení nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou účinnost § 1 až 14 o. z. na dříve (do 31. prosince 2013) vzniklé právní vztahy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. června 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněný pod č. 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V uvedených souvislostech je rovněž zapotřebí zdůraznit, že ustanovení § 8 o. z. je (od 1. ledna 2014) obdobou § 3 odst. 1 obč. zák. (viz § 3029 odst. 1 o. z.), jemuž funkčně odpovídá (byť s ním není obsahově zcela totožné) a v němž byla dříve (do 31. prosince 2013) upravena problematika dobrých mravů, resp. výkonu práva v rozporu s dobrými mravy. Za tohoto stavu půjde v dovolacím řízení o posouzení, zda vzhledem ke zjištěným okolnostem bylo možné odepřít žalobci ochranu jeho práva podle § 3 odst. 1 obč. zák., třebaže odvolací soud tuto možnost zvažoval z pohledu právní úpravy obsažené nyní v ustanovení § 8 o. z. Již v usnesení ze dne 16. prosince 2015, sp. zn. 33 Cdo 509/2015 (ústavní stížnost podanou proti citovanému usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 20. června 2016, sp. zn. II. ÚS 658/16), které se týkalo skutkově obdobné věci, Nejvyšší soud – z tam uvedených příčin – dovodil, že právní vztah účastníků založený smlouvou o pronájmu pozemku (resp. jeho části) nelze (v intencích závěrů přijatých v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2004, sp. zn. 33 Odo 341/2004) hodnotit jako obchodněprávní vztah ve smyslu § 261 odst. 2 obch. zák.; jde tudíž o vztah občanskoprávní. Ustálená soudní praxe (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 11. srpna 2005, sp. zn. 33 Odo 875/2005, z 23. října 2006, sp. zn. 33 Odo 1385/2004, z 28. června 2007, sp. zn. 33 Cdo 2239/2007, a z 12. ledna 2010, sp. zn. 33 Cdo 296/2008) pak rovněž dovodila, že v občanskoprávních vztazích – na rozdíl od obchodněprávních vztahů – není soud oprávněn snížit účastníky sjednanou výši smluvní pokuty aplikací § 3 odst. 1 obč. zák. a na základě úvahy o přiměřené výši pokuty částečně nevyhovět požadavku na její zaplacení tím, že výkon práva v tomto rozsahu odporuje dobrým mravům. Může jen posoudit ujednání o smluvní pokutě jako platné nebo neplatné z důvodu jeho souladu či rozporu s dobrými mravy podle § 39 obč. zák. a shodně i výkon práva na smluvní pokutu podle § 3 odst. 1 obč. zák. hodnotit jako příčící se dobrým mravům. Nejvyšší soud v obdobné věci týchž účastníků a při stejné denní sazbě smluvní pokuty (viz rozsudek z 23. ledna 2018, sp. zn. 26 Cdo 1649/2017, na nějž odkázal již odvolací soud) dále také formuloval závěr, že ujednání o smluvní pokutě není v tomto případě neplatné pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 39 obč. zák. (ke shodnému závěru dospěl i v dalších obdobných věcech – srov. např. rozhodnutí z 28. června 2017, sp. zn. 33 Cdo 3428/2016 /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 31. října 2017, sp. zn. I. ÚS 2691/17/, z 19. října 2017, sp. zn. 26 Cdo 3638/2017 a sp. zn. 26 Cdo 306/2017, a z 24. října 2017, sp. zn. 26 Cdo 2739/2017). K odůvodnění uvedeného právního závěru zejména zdůraznil, že žalovaný musel být s výší denní sazby smluvní pokuty při jejím sjednávání srozuměn a věděl, že odpovídá potřebě zajistit včasné vyklizení vysoce exponovaného pozemku centrálního pražského náměstí, které je jako předmět pronájmu za účelem podnikatelské činnosti velmi lukrativním místem. Jestliže nájemní vztah skončil, vznikla mu povinnost vyklidit předmět nájmu. To, že ho ve sjednané době nevyklidil, nasvědčuje tomu, že dohodnutá smluvní pokuta nebyla pro něj očividně dostatečnou pobídkou. Již v rozhodnutích z 23. června 2004, sp. zn. 33 Odo 588/2003, z 28. června 2007, sp. zn. 33 Cdo 2239/2007 (ústavní stížnost podanou proti danému rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 9. dubna 2004, sp. zn. IV. ÚS 2523/07), či z 30. listopadu 2010, sp. zn. 33 Cdo 4377/2008, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil rovněž závěr, že na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeného navyšování o jinak přiměřenou „denní sazbu“ smluvní pokuty; opačný závěr je nepřijatelný, neboť by ve svých důsledcích zvýhodňoval dlužníka (čím déle by dlužník své povinnosti neplnil, tím více by byl zvýhodněn při posuzování případné nepřiměřenosti výše smluvní pokuty) a znamenal by zpochybnění funkcí, které má smluvní pokuta plnit. Soudní praxe (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 29. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněného pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) se pak ustálila v názoru, že zejména v dovolacím řízení lze úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená. Odvolací soud se od citované judikatury v konečném důsledku neodchýlil (jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe), jestliže ve zjištěných okolnostech