26 Cdo 2829/2024 — Nejvyšší soud

26 Cdo 2829/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:18. 12. 2024 Spisová značka:26 Cdo 2829/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:26.CDO.2829.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 243c odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:8. 1. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 2829/2024-578 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Romana Šebka, Ph.D., a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobců a) K. M., zastoupeného JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 6, K Brusce 124/6, a b) R. M., zastoupeného opatrovnicí H. M., proti žalovaným 1) LARUE a.s., se sídlem v Praze 4, Pod Vilami 802/7, IČO 26031299, a 2) Valporta, a.s., se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Vyšehradská 1269/29, IČO 04263944, oběma zastoupeným Mgr. Boženou Rochfalušiovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Revoluční 764/17, o snížení nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 19 C 16/2015, o dovolání žalobce a) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2024, č. j. 13 Co 201, 202/2023-541, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Žalobci se domáhali určení, že nájemné za užívání jednotky č. 4 v domě č. p. XY na pozemku p. č. XY v obci XY, katastrální území XY (dále jen „byt č. 4“ a „dům“), které jsou povinni od listopadu 2014 platit žalované, činí 3.246 Kč, a pokud soud neshledá podmínky pro vydání tohoto rozsudku, aby rozhodl tak, že žalované jsou povinny poskytnout žalobcům slevu z nájemného ve výši 8.164 Kč měsíčně, a to zpětně od listopadu 2014 až do té doby, dokud jim neumožní užívání jejich původních bytů č. 3 a č. 6 v prvním nadzemním podlaží domu (dále jen „byt č. 3“ a „byt č. 6“). 2. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále též jen „soud prvního stupně“) – poté, co jeho předchozí (zčásti zamítavý a zčásti vyhovující) rozsudek ze dne 25. 6. 2019, č. j. 19 C 16/2015-245, byl k odvolání všech účastníků usnesením Městského soudu v Praze (dále též jen „odvolací soud“) ze dne 27. 11. 2020, č. j. 13 Co 55/2020-339, zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení – rozsudkem ze dne 3. 3. 2023, č. j. 19 C 16/2015-465, ve spojení s usnesením ze dne 26. 4. 2023, č. j. 19 C 16/2015-481, žalobu v celém rozsahu zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu (výroky II, III, V a VI) a o odměně a náhradě hotových výdajů žalobci b) v řízení ustanovené zástupkyně (výrok IV). 3. Na základě odvolání všech účastníků odvolací soud rozsudkem ze dne 28. 2. 2024, č. j. 13 Co 201, 202/2023-541, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v tam uvedeném správném znění výroku ve věci samé, že se zamítá žaloba o určení, že nájemné za užívání bytu č. 4, které jsou žalobci povinni od listopadu 2014 hradit žalované, činí 3.246 Kč, a pokud soud neshledá podmínky pro vydání tohoto rozsudku, aby rozhodl tak, že žalované jsou povinny poskytnout žalobcům slevu z nájemného ve výši 8.164 Kč měsíčně, a to zpětně od listopadu 2014 až do té doby, dokud jim neumožní užívání jejich původních bytů č. 3 a č. 6 (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). 4. Odvolací soud vyšel, shodně se soudem prvního stupně, ze zjištění, že žalobci byli původně nájemci bytu č. 6, který v průběhu rekonstrukce domu realizované žalovanou 1) zanikl nejpozději k 13. 1. 2014 a na jeho místě vznikly dvě nové jednotky. Nájemní vztah k tomuto bytu jim tudíž skončil v důsledku zániku předmětu nájmu ve smyslu § 2226 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Po dobu rekonstrukce jim byl přenechán k užívání byt č. 4 jako dočasná náhrada s tím, že po jejím skončení se budou moci do bytu č. 6 vrátit. Jelikož však nájemní poměr k bytu č. 6 zanikl, zanikl současně s ním i užívací titul žalobců k „náhradnímu“ bytu č. 4. Žalobci se proto nemohou domáhat určení výše nájemného či slevy z nájemného za období, kdy jim nájem již nesvědčil. Dodal, že pokud by se žalobci domáhali určení úplaty za byt, který užívají bez právního důvodu, žalobou podle § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), musel by být dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení. V této souvislosti s odkazem na soudní praxi zdůraznil, že určovací žaloba má preventivní povahu; není proto namístě tam, kde právní vztah nebo právo již byly porušeny a kde lze žalovat na splnění povinnosti. V daném případě přitom naléhavý právní zájem na navrhovaném určení není dán, určovací žaloba nemůže být úspěšná. Jestliže totiž žalobci užívají byt č. 4 bez právního důvodu, lze žalovat o vydání bezdůvodného obohacení. Takové řízení je navíc již vedeno u soudu prvního stupně pod sp. zn. 42 C 92/2021. Vedle toho probíhá řízení o vyklizení bytu č. 4 vedené též u soudu prvního stupně pod sp. zn. 7 C 300/2022, v němž žaloba o jeho vyklizení žalobci byla zamítnuta a rozsudek soudu prvního stupně odvolacím soudem potvrzen. 5. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně všem jeho výrokům) podal žalobce a) (dále též jen „dovolatel“) včasné dovolání. Dovozuje přípustnost svého dovolání podle § 237 o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalobci byt č. 4 užívají bez právního důvodu; v tomto směru odvolací soud nesprávně nezohlednil výsledky řízení o vyklizení bytu č. 4 vedeného u soudu prvního stupně pod sp. zn. 7 C 300/2022, v němž byla žaloba zamítnuta se závěrem, že „oba žalobci užívají byt č. 4 na základě inominátního titulu, přičemž právní důvod k užívání stále trvá“. Odvolací soud nezohlednil skutečnost, že je rozhodnutím soudu v uvedeném řízení o této předběžné otázce vázán; tím se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2901/2007, usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 940/2017 (a dalšími v dovolání citovanými rozhodnutími). Dle dovolatele totiž odvolací soud založil svůj rozsudek „na posouzení předběžné otázky, zda žalobci užívají byt č. 4 na základě právního důvodu či bez právního důvodu“. Tu pak posoudil tak, že „žalobci nemají právní důvod k užívání bytu č. 4“. Současně nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že žalobcům nesvědčí naléhavý právní zájem dle § 80 o. s. ř. na určení, „jakou částku mají žalované 1) za užívání bytu platit“. Ten odvolací soud opřel o zjištění, že je vedeno řízení o vydání bezdůvodného obohacení z důvodu užívání bytu č. 4 žalobci bez právního důvodu, ačkoliv ve výše uvedeném řízení o vyklizení byla dovozena existence „inominátního titulu“, na jehož základě žalobci byt užívají. Jestliže otázku existence titulu k užívání odvolací soud v napadeném rozsudku posoudil odlišně, nedostál – v rozporu se závěry např. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1666/2020, požadavku své rozhodnutí ohledně tohoto odlišného závěru náležitě odůvodnit. Žalobce a) proto navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 6. Žalobce b) ve vyjádření k dovolání vyjádřil souhlas s dovoláním žalobce a). Zdůraznil, že žalobci mají „právní důvod k užívání bytu č. 4“. 7. Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Poté se zabýval otázkou jeho přípustnosti. 8. Ve smyslu ustanovení § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání, jež je upravena v ustanoveních § 237 až § 238a o. s. ř., oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 o. s. ř. tím nejsou dotčena. 9. V dané věci je dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, tedy včetně jeho nákladového výroku II. Zde však platí, že podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání proti této části rozhodnutí odvolacího soudu (objektivně) přípustné. 10. Ve zbylém rozsahu (proti potvrzujícímu výroku I rozsudku odvolacího soudu) dovolání žalobce a) Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen „o. s. ř.“), a neshledal jej rovněž přípustným podle § 237 o. s. ř. 11. Dovolatel přehlíží, že na řešení otázek, jež v rámci dovolání předkládá, napadený rozsudek odvolacího soudu nezávisí. Odvolací soud ve svém ro