26 Cdo 283/2003 — Nejvyšší soud

26 Cdo 283/2003 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:5. 4. 2004 Spisová značka:26 Cdo 283/2003 ECLI:ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.283.2003.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 2 odst. 3 předpisu č. 138/1948Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 283/2003 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně M. M., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) E. H., 2) J. S. a 3) T. S., zastoupeným advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 199/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. září 2002, č. j. 55 Co 232/2002-59, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.505,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. března 2002, č. j. 18 C 199/2000-47, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovaným vyklidit (se všemi, kdo s nimi bydlí) a vyklizený předat žalobkyni „byt číslo 6, II. kategorie, o velikosti 2+1 s příslušenstvím (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), situovaný ve 3. nadzemním podlaží domu čp. 1548 k. ú. V., obec P. na adrese N. 6, P.“ (dále jen „předmětný dům“, resp. „dům“), a rozhodl o nákladech řízení účastníků. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. září 2002, č. j. 55 Co 232/2002-59, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků. Odvolací soud – shodně se soudem prvního stupně – z provedených důkazů především zjistil, že žalobkyně je vlastnicí předmětného domu, že na základě přikázání bytu pro osoby bez přístřeší a osoby z koncentračních táborů ze dne 18. srpna 1945 (dále jen „přikázání ze dne 18. srpna 1945“) byl J. H. (otci první žalované a dědečku druhé žalované) s odkazem na ustanovení § 4 nařízení č. 166/44 Sb. přikázán předmětný byt, že přikázáním ze dne 18. srpna 1945 bylo současně uloženo vlastníku předmětného domu uzavřít s J. H. ohledně předmětného bytu zatímní nájemní smlouvu, že poukazem Československého národního výboru P. ze dne 20. srpna 1945 (dále jen „poukaz ze dne 20. srpna 1945“) byl J. H. předmětný byt přidělen, že podle poukazu ze dne 20. srpna 1945 šlo o přechodné přidělení bytu, že J. H. měl byt vyklidit, nařídí-li mu to Místní národní výbor v P., že zatímní nájemní smlouva sjednána nebyla a že až dne 30. října 1964 byla mezi OPBH v P. a J. H. s odkazem na rozhodnutí o přidělení bytu ze dne 18. srpna 1945, tj. přikázání ze dne 18. srpna 1945, uzavřena dohoda o odevzdání a převzetí bytu. Poté vzal rovněž za zjištěno, že J. H. žil v předmětném bytě až do své smrti dne 20. března 2000 a že žalovaní vedli s J. H. společnou domácnost a neměli vlastní byt. Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že přikázání ze dne 18. srpna 1945 lze posoudit jako rozhodnutí o přidělení bytu ve smyslu § 154 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. (dále jen „občanský zákoník“), pokud je OPBH v P. pokládal za rozhodnutí o přidělení bytu ve smyslu citovaného ustanovení, tj. za rozhodnutí, na jehož základě uzavřel s J. H. podle § 155 odst. 1 a 2 občanského zákoníku dohodu o odevzdání a převzetí bytu. Dále rovněž dovodil, že na základě dohody o odevzdání a převzetí bytu, která podle právního stavu ke dni 30. října 1964 musela být vždy uzavírána na dobu neurčitou, se stal J. H. řádným uživatelem předmětného bytu, že jeho užívací právo k bytu se změnilo na právo nájmu bytu podle § 871 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb. (dále jen „obč. zák.“), a že jeho smrtí přešlo právo nájmu bytu podle § 706 odst. 1 obč. zák. na žalované, kteří s ním jako nájemcem bytu žili v den jeho smrti ve společné domácnosti a neměli vlastní byt; podle názoru odvolacího soudu se žalovaní stali ze zákona společnými nájemci předmětného bytu. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání zpochybnila správnost právních závěrů, že J. H. byl nájemcem předmětného bytu s nájemním vztahem na dobu neurčitou a že v současné době svědčí právo nájmu předmětného bytu žalovaným. Za zásadní právní otázku ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. pokládá především otázku, zda na základě „přikázání bytu pro osoby bez přístřeší a osoby z koncentračních táborů“ do zatímního užívání a následně uzavřené „dohody o předání a převzetí bytu“ vzniklo právo osobního užívání, které se následně změnilo na právo nájmu. Má především zato, že přikázání ze dne 18. srpna 1945 nelze pokládat za rozhodnutí o přidělení bytu ve smyslu § 154 odst. 1 občanského zákoníku. I kdyby tomu tak bylo, šlo o rozhodnutí, na něž se vztahovalo vládní nařízení č. 103/1943 Sb.; šlo tedy o právní akt, na jehož základě měl vlastník domu uzavřít s osobou označenou v přikázání nájemní smlouvu, v daném případě zatímní nájemní smlouvu. Zatímní nájemní smlouva uzavřena nebyla a o podmínkách nájmu předmětného bytu nerozhodl ani okresní úřad ve smyslu § 10 odst. 2 nařízení vlády č. 103/1943 Sb. I kdyby k tomu došlo, muselo by podle názoru žalobkyně nutně jít o nájemní vztah na dobu určitou. Vzhledem k tomu, že dohoda o odevzdání a převzetí bytu ze dne 30. října 1964 byla sjednána na podkladě přikázání ze dne 18. srpna 1945, musela být uzavřena „v souladu s tímto aktem správního orgánu (tj. s rozhodnutím o přidělení bytu) a práva uvedená v aktu správního orgánu nemůže rozšiřovat. Dohodu navíc uzavíral tehdejší OPBH … OPBH nebyl oprávněn jakýmkoliv způsobem měnit rozhodnutí správního orgánu.“. Kromě toho šlo podle žalobkyně o nárok vzniklý před 1. dubnem 1964, a proto měl být tento nárok posouzen ve smyslu § 498 občanského zákoníku podle dosavadních právních předpisů. Z toho je zřejmé, že právo užívat byt mohlo svědčit pouze J. H. a muselo nutně zaniknout nejpozději jeho smrtí; je proto vyloučena úvaha o přechodu práva nájmu na jeho právní nástupce. Žalovaní tak nemohou být nájemci předmětného bytu (navíc s nájemním vztahem na dobu neurčitou); naopak byt užívají podle žalobkyně bez právního důvodu. Navrhla, aby dovolací soud zrušil nejen napadený rozsudek odvolacího soudu, nýbrž i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně. Žalovaní ve vyjádření k dovolání navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto. Operuje-li přikázání za dne 18. srpna 1945 s pojmem „zatímní nájemní smlouva“, nelze podle žalovaných termín „zatímní“ ztotožnit s pojmem „doba určitá“. Žalovaní mají zato, že uvedený termín byl v přikázání ze dne 18. srpna 1945 použit výlučně z důvodů absence právní úpravy v oblasti hospodaření s byty, zapříčiněné poválečnou situací. Vládní nařízení č. 166/1944 Sb. a ani přikázání ze dne 18. srpna 1945 neobsahuje žádné výslovné ustanovení o délce nájemního poměru k bytu. Další právní úprava provedená zákonem č. 138/1948 Sb. a později zákonem č. 67/1956 Sb. (tento předpis opustil smluvní princip v nájemních vztazích k bytům) rovněž neobsahovala ustanovení umožňující sjednávání nájemních poměrů k bytům na dobu určitou. Šlo proto podle žalovaných o nájemní vztah na dobu neurčitou. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 2 o.s.ř.). Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů. Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným