26 Cdo 2990/2000 — Nejvyšší soud

26 Cdo 2990/2000 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:8. 1. 2001 Spisová značka:26 Cdo 2990/2000 ECLI:ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.2990.2000.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 2990/2000 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Hany Müllerové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. ve věci žalobce Ministerstva vnitra České republiky, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, proti žalované Ing. J. H., zastoupené advokátem, o vyklizení ubytovací jednotky, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 169/96, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. července 2000, č. j. 19 Co 287/2000, 19 Co 288/2000-48, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. července 2000, č. j. 19 Co 287/2000, 19 Co 288/2000-48, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 (soudu prvního stupně) ze dne 29. září 1999, č. j. 10 C 169/96-21, ve spojení s usnesením č. j. 10 C 169/96-41, ve výroku o věci samé, tj. ve výroku, jímž byla žalované uložena povinnost "vyklidit ubytovací jednotku č. 901 (dále jen "ubytovací jednotka") v domě hotelového bydlení čp. 392 v ulici N. v P." (dále jen "předmětný dům") a předat ji žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku, a ve výroku o nákladech řízení jej změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků a proti svému rozsudku připustil dovolání. Na základě zjištění, že předmětný dům byl projektován a stavebně určen k ubytování, nikoliv k bydlení, odvolací soud dovodil, že takový dům, který nebyl domem obytným, nemohl ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí ve vlastnictví České republiky do vlastnictví obcí, ve znění zákonů č. 485/1991 Sb. a č. 10/1993 Sb. (dále jen "zákon č. 172/1991 Sb."), přejít na obec (v daném případě na město P.). Uvedenému přechodu totiž bránilo ustanovení § 59 odst. 1 v té době platného zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty (zrušeného s účinností od 1. ledna 1992 - srov. § 878 bod č. 2. zákona č. 40/1964 Sb., ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb.; dále jen "obč. zák."), na něž ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. v poznámce pod čarou odkazovalo. Poté přijal závěr, že žalobce je v dané věci aktivně věcně legitimován, neboť na základě platné smlouvy o převodu práva hospodaření k předmětnému domu, uzavřené dne 29. prosince 1995 (dále jen "smlouva ze dne 29. prosince 1995"), mu svědčí právo hospodaření k tomuto domu. Ve vztahu k uplatněnému nároku uzavřel, že byl-li předmětný dům "projektován a stavebně určen k ubytování, je jediné možné a správné posouzení právního vztahu k ubytovací jednotce dle § 754 a násl." obč. zák. Ze smlouvy o užívání ubytovací jednotky, uzavřené dne 2. ledna 1992 mezi Bytovým podnikem v P., s. p. a žalovanou (dále jen "smlouva ze dne 2. ledna 1992"), vyplývala možnost smlouvu kdykoliv vypovědět. Přitom výpovědní důvody byly ve smlouvě uvedeny pouze demonstrativně. Byla - li uvedená smlouva (a tím i užívání ubytovací jednotky) vypovězena "dnem 15.9.1995 s lhůtou k vyklizení do 31.10.1995", je žalovaná povinna ubytovací jednotku, užívanou již bez právního důvodu, vyklidit - podle smlouvy ze dne 2. ledna 1992 - bez nároku na zajištění bytové náhrady. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost opřela o ustanovení § 239 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen "o.s.ř."), a odůvodnila je nesprávným právním posouzením věci odvolacím soudem; uplatnila tak dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. V rámci uplatněného dovolacího důvodu především zpochybnila právní závěr o žalobcově aktivní věcné legitimaci v dané věci. Žalovaná se - vzhledem k obsahu dovolání - totiž domnívá, že předmětný dům přešel z vlastnictví státu do vlastnictví obce; šlo - li o dům obytný, pak by (v důsledku uvedeného přechodu) byl ve vlastnictví Městské části P., a v opačném případě by přešel do vlastnictví města P. Nebyl-li pak předmětný dům ve vlastnictví státu, nemohl "Bytový podnik v P., st. p. v likvidaci" bez souhlasu vlastníka převést právo hospodaření k tomuto domu na žalobce. Námitkou, že v daném případě šlo "o právo osobního užívání jiných místností určených k trvalému bydlení", změněné na právo nájmu takových místností, žalovaná ve skutečnosti zpochybnila rovněž právní závěr, že smlouvou ze dne 2. ledna 1992 vznikl právní vztah podle § 754 a násl. obč. zák. Namítla totiž, že k ubytovací jednotce jako obytné místnosti (srov. § 717 až § 718 obč. zák.) jí svědčí právo nájmu, neboť právo osobního užívání jiných obytných místností, vzniklé uzavřením dohody o odevzdání a převzetí obytné místnosti poté, co jí "ještě před 17. listopadem 1989 bylo vydáno příslušným ONV rozhodnutí, kterým jí byla přidělena místnost určená k trvalému bydlení s příslušenstvím", se transformovalo na právo nájmu. K zániku práva nájmu pak může dojít jen z důvodů v zákoně upravených; žalovaná má zato, že zde se použije ustanovení týkající se vypovězení nájmu bytu, tj. ustanovení § 711 obč. zák. Navrhla, aby dovolací soud zrušil nejen napadený rozsudek odvolacího soudu, nýbrž i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právními závěry soudů obou stupňů a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto. Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 12. července 2000, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen "o.s.ř."). Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) konstatuje, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 2 o.s.ř.), a že je podle § 239 odst. 1 o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, přičemž odvolací soud ve výroku svého rozsudku vyslovil, že dovolání je přípustné. Žalovaná nenamítá, že v řízení došlo k vadám uvedeným v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. nebo že řízení bylo postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. a/, b/ o.s.ř.), a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo. V dané věci je přípustnost dovolání založena výrokem odvolacího soudu o připuštění dovolání (§ 239 odst. 1 o.s.ř.). Tímto výrokem je současně vymezen i dovolací důvod, neboť dovolání, jehož přípustnost se opírá o ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř., lze odůvodnit - vedle dovolacích důvodů podle § 241 odst. 3 písm. a/ a b/ o.s.ř. - již jen dovolacím důvodem podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., tj. nesprávným právním posouzením věci, jak rovněž žalovaná správně učinila. Navíc nevymezil - li, jako v daném případě, odvolací soud ve výroku svého rozsudku právní otázku, pro kterou připustil dovolání, je dovolání přípustné pro řešení těch právních otázek, jež měly pro rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam a jejichž řešení bylo dovoláním alespoň zpochybněno. Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, či ze skutečností najisto postavených učinil nesprávné právní závěry. Ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1, odst. 3 věty první o.s.ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Vzhle