26 Cdo 3688/2013 — Nejvyšší soud

26 Cdo 3688/2013 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:17. 12. 2013 Spisová značka:26 Cdo 3688/2013 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.3688.2013.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Nájem bytu Neplatnost právního úkonu Žaloba určovací Dotčené předpisy:§ 3 odst. 5 předpisu č. 107/2006Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:14. 1. 2014 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 3688/2013 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce P. Š., zastoupeného JUDr. Janou Marečkovou, advokátkou se sídlem v Praze 3 – Vinohradech, Ondříčkova 2167/16, proti žalovanému Ing. J. J., o určení neplatnosti zvýšení nájemného, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 27 C 582/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2010, č. j. 17 Co 282/2010-43, ve znění usnesení ze dne 5. června 2013, č. j. 17 Co 282/2010-59, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2010, č. j. 17 Co 282/2010-43, ve znění usnesení ze dne 5. června 2013, č. j. 17 Co 282/2010-59, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. března 2010, č. j. 27 C 582/2009-20, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal určení, že je neplatné zvýšení nájemného z „bytu ve 4. poschodí domu P. 4 – N., na adrese P. T., P. 4,“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), a to podle přípisu žalovaného ze dne 25. srpna 2009, doručeného žalobci dne 1. září 2009, jímž bylo nájemné zvýšeno na částku 1.533,- Kč měsíčně s účinností od 1. prosince 2009. Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 3. března 2010, č. j. 27 C 582/2009-20, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků. Z provedených důkazů zjistil mimo jiných i následující skutečnosti. Někdejší Obvodní národní výbor v Praze 4 rozhodnutím ze dne 13. července 1978, č. j. byt-25/1292/5400/78/Pe, schválil výměnu bytů, podle níž se žalobce jako účastník směny měl nastěhovat do předmětného bytu. Podle plánů ke stavebnímu povolení byly prostory tvořící předmětný byt určeny k užívání jako prádelna, sklad necek, žehlírna, 3x komora, 1x WC a půdní prostory. V archivu stavebního úřadu není doklad o změně užívání těchto prostor. Žalovaný, který je vlastníkem domu, v němž se nachází předmětný byt, dopisem ze dne 28. září 2009 (správně 25. srpna 2009) žalobci oznámil zvýšení nájemného na 1.533,- Kč. Totéž učinil dopisy ze dne 1. září 2009 a 11. září 2009, avšak v nich na částku 1.820,- Kč. Dopisem ze dne 23. září 2009 zrušil platnost oznámení o nové výši nájemného třemi předchozími dopisy. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že žalobci nemohlo vzniknout právo osobního užívání bytu podle § 154 odst. 1 a § 155 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni schválení dohody o výměně bytů, tj. ve znění k 13. červenci 1978 (dále jen „obč. zák. před novelou“), později transformované na nájem bytu, neboť místnost s příslušenstvím, kterou užívá, nebyla určena k užívání jako byt. Poté dospěl k závěru, že mu nyní svědčí právo nájmu podle § 663 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Není-li žalobce nájemcem bytu, nemá podle soudu prvního stupně „zákonem předpokládaný zájem na určení neplatnosti zvýšení nájemného“ ve smyslu ustanovení § 3 odst. 6 zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 107/2006 Sb.“). Neshledal však ani jeho naléhavý právní zájem na požadovaném určení podle § 80 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen „o.s.ř.“), neboť podle jeho názoru postrádá žaloba preventivní charakter; nevede k odstranění jeho nejasného právního vztahu k žalovanému. V situaci, kdy žalovaný vznáší další požadavky na zvýšení nájemného a tvrdí, že nájemné bylo platně zvýšeno minimálně na částku 108,- Kč, bylo podle jeho názoru na místě domáhat se určení konkrétní výše nájemného. Vzhledem k uvedenému (tedy vzhledem k nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce) žalobu zamítl. K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. listopadu 2010, č. j. 17 Co 282/2010-43, ve znění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. června 2013, č. j. 17 Co 282/2010-59, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o věci samé, změnil ho v nákladovém výroku a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků. Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a za vcelku správné pokládal i právní názory přijaté soudem prvního stupně. Z důvodů rozvedených v napadeném rozhodnutí shodně se soudem prvního stupně tedy dovodil, že ani přes rozhodnutí bývalého Obvodního národního výboru v Praze 4 ze dne 13. července 1978 o schválení dohody o výměně bytů nemohlo žalobci vzniknout právo osobního užívání bytu, které by se později transformovalo na právo nájmu bytu. Není-li žalobce nájemcem bytu, nemohlo oznámení žalovaného o jednostranném zvýšení nájemného ze dne 25. srpna 2009 vyvolat v jeho poměrech žádné (a tudíž ani zamýšlené) právní účinky, neboť ve smyslu § 3 odst. 5 zákona č. 107/2006 Sb. je právně významné pouze oznámení pronajímatele doručené nájemci bytu. Nadto se však zabýval i otázkou samotného oznámení ze dne 25. srpna 2009 a dovodil, že – z důvodů tam uvedených – je v rozporu s ustanovením § 3 odst. 2 zákona č. 107/2006 Sb., a proto jde ve smyslu § 39 obč. zák. o absolutně neplatný právní úkon. Zamítavý rozsudek soudu prvního stupně však přesto potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.“). Prostřednictvím dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci zpochybnil správnost právního názoru, že není nájemcem předmětného bytu. Zde poukázal na rozhodnutí Městského soudu v Praze ve věci sp. zn. 25 Co 365/2010, v němž tento soud dovodil, že ve vztahu k předmětnému bytu mu vzniklo právo osobního užívání, jež se k 1. lednu 1992 transformovalo na nájem bytu. Uvedl, že zamítnutím žaloby na určení neplatnosti jednostranného zvýšení nájemného se dostal do právní nejistoty, neboť mu není známo, jak má v těchto případech zvyšování nájemného postupovat, není-li mezi účastníky žádná pochybnost o tom, že v daném případě jde vskutku o nájem bytu; jinak řečeno jak pronajímatel tak také nájemce „vycházeli z toho, že je zde nájem bytu“. Následně soudu vytkl, že „poté, co zjistil, že prostory, ohledně nichž bylo jednostranným právním úkonem žalovaného zvýšeno nájemné, nejsou bytem, se nezabýval platností tohoto jednostranného úkonu z hlediska splnění podmínek dle zák. č. 107/2006 Sb., resp. nevyšel z toho, že naléhavý právní zájem na takovém určení vyplývá přímo z tohoto zákona“; jestliže v této situaci žalobu zamítl, „porušil jeho právo na spravedlivé projednání věci“. Namítl, že „je v rozporu s principem právní jistoty adresátů právních norem, jestliže soud v řízení o neplatnost zvýšení nájemného z bytu, jehož vyslovení se domáhá nájemce bytu, poté, co v řízení zjistí, že v konkrétním případě se nejedná o byt, žalobu posoudí podle úplně jiného zákona“. Dále uvedl, že pokud nárok žalobce není možno posoudit dle zákona č. 107/2006 Sb., a tedy není třeba tvrdit a prokazovat naléhavý právní zájem, je nutno posuzovat žalobu dle obecného právního předpisu, zde dle § 80 písm. c/ o.s.ř.“ Měl také za to, že „v případě, že v průběhu řízení o žalobě na neplatnost zvýšení nájemného dojde soud ke zjištění, že byt, ohledně něhož byl zvýšen nájem, není bytem, je třeba z hlediska právní jistoty účastníků, žalobě vyhovět a určit, že zvýšení nájemného je neplatné“. Namítl také, že soud nad rámec oprávnění daného v ustanovení § 120 odst. 3 větě první o.s.ř. zjišťoval účastníky nenamítané okolnosti, tj. zda prostory jsou či nejsou bytem, ačkoli oba účastníci vycházeli z toho, že jde o byt a potřeba takového zjišťování v řízení nevzešla. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření k dovolání mimo jiné uvedl, že žalobce není „aktivně legitimován k podání žaloby“, neboť v době jejího podání neměl a nemá sjednaný platný nájemní vztah. Vyjádřil přesvědčení, že „měl žalovat relativní neplatnost oznámení o zvýšení nájemného čili n