Nejvyšší soud 26 Cdo 38/2025 – Vyklizení bytu

Okresní soudu v Olomouci (soud prvního stupně) usnesením ze dne 17. 1. 2020, č. j. 27 C 33/2018-218, zamítl návrh žalovaných 1) a 2) ze dne 17. 12. 2019 na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání proti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 19. 11. 2019, č. j. 27 C 33/2018-203, a proti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 19. 11. 2019, č. j. 27 C 33/2018-204.

K odvolání obou žalovaných Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (soud odvolací) usnesením ze dne 2. 6. 2022, č. j. 69 Co 73/2022-484, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Dospěl (ve shodě se soudem prvního stupně) k názoru, že prominout zmeškání lhůty dle § 58 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), lze pouze za předpokladu, že účastník žádost podá do 15 dnů od odpadnutí překážky a současně s ní spojí i zmeškaný úkon. Žalovaní sice podali žádost o prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání proti shora uvedeným usnesením, aniž by však s touto žádostí uvedený úkon spojili. Zmeškání lhůty tak nelze prominout, a to ani kdyby zde jinak byly omluvitelné důvody.

Nejvyšší soud jako soud dovolací dospěl k závěru, že dovolání žalované 1) – dovolatelky – proti citovanému usnesení odvolacího soudu není z posléze uvedených důvodů přípustné podle § 237 o. s. ř.

Soud promine zmeškání lhůty (a tedy také lhůty k podání odvolání) tehdy, jestliže účastník nebo jeho zástupce ji zmeškal z omluvitelného důvodu, a byl proto vyloučen z úkonu, který mu přísluší (srov. § 58 odst. 1 větu první o. s. ř.). Návrh je třeba podat do patnácti dnů po odpadnutí překážky a je s ním třeba spojit i zmeškaný úkon (srov. § 58 odst. 1 větu druhou o. s. ř.).

Soud při rozhodování o žádosti o prominutí zmeškání lhůty tedy zkoumá (jen) to, zda účastník (nebo jeho zástupce) zmeškal lhůtu z omluvitelného důvodu, a byl proto vyloučen z úkonu, který mu přísluší, a zda návrh na prominutí lhůty podal (nejpozději) do patnácti dnů po odpadnutí překážky a spojil s ním i zmeškaný úkon (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2015, sp. zn. 21 Cdo 30/2015, uveřejněné pod číslem 63/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. 29 Cdo 4539/2018, a usnesení Ústavního ze dne 5. 12. 2001, sp. zn. I. ÚS 396/01, a ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3118/18).

V projednávané věci podali žalovaní 1) a 2) dne 17. 12. 2019 (č. l. 217) žádost o prodloužení lhůty k podání odvolání proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 19. 11. 2019, č. j. 27 C 33/2018-203, a ze dne 19. 11. 2019, č. j. 27 C 33/2018-204, která jim byla doručena dne 25. 11. 2019 (č. l. 206), s odůvodněním, že žalovaná 1) - současně i obecná zmocněnkyně žalovaného 2) – měla možnost se s nimi seznámit až dne 6. 12. 2019 po převozu z nemocnice a nástupu na rehabilitaci. V tento den tedy žalovaným odpadla překážka a začala jim běžet patnáctidenní lhůta k podání žádosti o prodloužení lhůty k podání odvolání a současně k podání zmeškaného úkonu (odvolání). Tato lhůta uplynula 23. 12. 2019, přičemž k žádosti ze dne 17. 12. 2019 o prodloužení lhůty k podání odvolání nebyl zmeškaný úkon (odvolání) připojen.

Odvolací soud se od výše citované judikatury (na níž není důvodu čehokoliv měnit) zjevně neodchýlil, dovodil-li, že žádosti o prodloužení lhůty k podání odvolání proti shora uvedeným usnesením soudu prvního stupně nelze vyhovět, neboť nelze prominout zmeškání lhůty k odvolání, které nebylo ve lhůtě po odpadnutí překážky spolu se žádostí podáno.

Na uvedeném závěru nemůže ničeho změnit ani poukaz dovolateky, že její hospitalizace skončila až 14. 5. 2020, neboť ani ve lhůtě počítané od právě uvedeného data zmeškaný úkon (odvolání) nepodala.

Je třeba dodat, že vzhledem ke skutečnosti, že ustanovení § 56 o. s. ř. upravující přerušení běhu lhůt a ani žádné jiné zákonné ustanovení nestanoví, že by se běh lhůty k podání návrhu na prominutí zmeškání lhůty podle § 58 o. s. ř. přerušoval v důsledku ustanovení opatrovníka účastníkovi řízení. Skutečnost, že žalované 1) byl usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2021, č. j. 26 Cdo 1721/2021-398, ustanoven opatrovník, nemá ze zákona za následek přerušení běhu lhůty určené podle § 58 odst. 1 o. s. ř.

Nejvyšší soud proto dovolání žalované 1) podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu žalované 1) na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné) přiměřené lhůtě. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku [§ 243 písm. a) o. s. ř.], neboť jde o návrh akcesorický (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 865/2016, nebo ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017).

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalobkyni nevznikly v dovolacím řízení účelně vynaložené náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolatelce právo. Žalobkyně se sice prostřednictvím svého právního zástupce vyjádřila k podání žalovaného 2), tento úkon právní služby však nelze považovat za účelně vynaložené náklady, neboť se nijak netýká podaného dovolání, a je pro danou věc bez významu.