26 Cdo 387/99 – Nejvyšší soud

26 Cdo 387/99 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr.Michala Mikláše a JUDr. Hany Müllerové v právní věci žalobkyně L. Ž., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) J. H. (nyní V.), zastoupené advokátem, a 2) V. H., o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp.zn. 3 C 290/88, o dovolání 1. žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. prosince 1997, č.j. 14 Co 392/94-211, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Usnesením Okresního soudu Praha - východ ze dne 19.5.1988, č.j. 4 C 459/87-31, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 22.8.1988, č.j. 11 Co 488/88-36, byla povolena obnova řízení ve věci vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp.zn. 4 C 428/86, v níž rozsudkem tohoto soudu ze dne 16.10.1986, č.j. 4 C 428/86-15, byla žalovaným uložena povinnost vyklidit byt o 4 pokojích a kuchyni v domě č.p. 1575 v Ř., ulice S., do třiceti dnů od právní moci rozsudku; Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 16.3.1987, č.j. 11 Co 135/87-24, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že lhůta k vyklizení se stanoví tři měsíce, a že se žalobkyni nepřiznává náhrada nákladů řízení; v dalším rozsudek okresního soudu potvrdil. Okresní soud Praha - západ (jemuž byla věc podle § 12 odst. 2 o.s.ř. přikázána k projednání usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 8.11.1988, č.j. 10 Nc 155/88-41), rozsudkem ze dne 16.6.1993, č.j. 3 C 290/88-162 (poté, co jeho rozsudek ze dne 30.8.1990, č.j. 3 C 290/88-85, byl k odvolání žalobkyně zrušen usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 30.3.1991, č.j. 14 Co 9/91-96), uložil 1. žalované povinnost vyklidit a vyklizený žalobkyni odevzdat \"byt sestávající z kuchyně a 4 pokojů s příslušenstvím v S. ulici č. 1575 v Ř.\" (dále \"předmětný byt\") do tří dnů od právní moci rozsudku; ve vztahu k 2. žalovanému řízení zastavil a rozhodl o nákladech řízení. Po provedeném dokazování vzal za prokázáno, že mezi účastníky byla v červnu roku 1985 uzavřena dohoda o výměně bytu, na základě níž se žalobkyně měla přestěhovat do bytu v domě č.p. 1086, ulice A. Š. v U. (vlastnicky náležejícího A. V., matce 1. žalované, k němuž měli žalovaní užívací právo na základě dohody uzavřené se jmenovanou), a žalovaní se měli přestěhovat do předmětného (družstevního) bytu, že tato dohoda byla účastníky realizována 8.7.1985, přičemž Stavebním bytovým družstvem v Ř. byla schválena dne 12.6.1985 a rozhodnutím Městského národního výboru v U. dne 6.4.1987, že žalovaní od realizace dohody předmětný byt užívají, resp. od roku 1988 tak činí pouze 1. žalovaná, že žalobkyně po nastěhování se do bytu v U. zjistila závažné závady v domě č.p. 1086 (vlhkost celého domu, plíseň ve zdech, závady na elektroinstalaci a na komíně) bránící jeho užívání, že s těmito závadami nebyla žalovanými seznámena a před přestěhováním se do tohoto bytu o jejich existenci nevěděla, že žalovaným byl stav domu dobře znám, a že žalobkyně přípisem ze dne 12.2.1986 (doručeným žalovaným) od dohody o výměně bytu z důvodu těchto závad odstoupila, a požadovala, aby žalovaní předmětný byt vyklidili. Na základě toho dospěl k závěru, že žalobkyně byla při uzavírání dohody o výměně bytu uvedena v omyl, a že platně od dohody odstoupila v souladu s ustanovením § 48 odst. 1 a 2 a § 49 odst. 1 obč.zák. Žalobě proto ve vztahu k 1. žalované vyhověl, a vůči 2. žalovanému, který v předmětném bytě nebydlí - poté, co žalobkyně vzala vůči němu žalobu zpět - řízení zastavil. K odvolání 1. žalované, směřujícímu proti výroku rozsudku soudu 1. stupně, kterým jí byla uložena povinnost předmětný byt vyklidit, Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 17.12.1997, č.j. 14 Co 392/94-211, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, se ztotožnil s jeho závěrem, že žalobkyně jednala při uzavírání dohody o výměně bytu v omylu, neboť byla ohledně stavu vyměňovaného bytu žalovanými informována tak, že byt nevykazuje závady, které by bránily jeho užívání. Protože tato informace byla mylná (jak bylo prokázáno závěry okresního hygienika, revizního elektrotechnika a družstva kominíků), vzniklo jí ve smyslu ustanovení § 49 odst. 1 obč.zák. právo od dohody odstoupit. Žalobkyně, jsa podle § 47 obč.zák. vázána svým projevem vůle, dopisem ze dne 12.2.1986 sdělila žalovaným, že od dohody odstupuje, přičemž z jejího úkonu jednoznačně vyplývá, že pokud by byla žalovanými řádně informována o celkovém stavu bytu, k dohodě o výměně bytu by nedošlo, zvláště když byt směňovala proto, aby zajistila pro své nemocné děti, které trpěly astmatem, zdravé prostředí. Odvolací soud shledal, že žalobkyně řádně odstoupila od uzavřené dohody o výměně bytu podle § 49 odst. 1 obč.zák., a že dohoda se tak podle § 48 odst. 2 obč.zák. od počátku ruší. Na základě toho se žalobkyni i 1. žalované obnovilo užívací, resp. nyní nájemní právo k bytu, který každá z nich užívala v době uzavření dohody; ostatně vzhledem k tomu, že žalobkyně od dohody odstoupila před tím, než byla schválena MěNV v U., tedy před její účinností (§ 47 odst. 1 obč.zák.), tato jejich užívací práva k vyměňovaným bytům nezanikla. Odvolací soud uzavřel, že 1. žalovaná užívá od počátku předmětný byt bez právního důvodu, a že žalobkyně se právem (§ 496, § 132 obč.zák. ve znění platném v době odstoupení od dohody) jako uživatelka, resp. nyní nájemkyně předmětného bytu, domáhá jeho vyklizení. Námitku 1. žalované, že předmětný byt užívala na základě dohody o odevzdání a převzetí bytu ze dne 12.7.1985, neshledal odvolací soud důvodnou, neboť tato dohoda je neplatná, byla-li uzavřena před účinností dohody o výměně bytu (§ 188 odst. 1 a 2 obč.zák. v tehdy platném znění). Pokud pak 1. žalovaná v průběhu odvolacího řízení namítala, že se stala vlastnicí domu, v němž se předmětný byt nachází, neshledal tuto okolnost z pohledu důvodnosti žalobního nároku právně významnou, neboť i kdyby na základě kupní smlouvy (jejíž platností se odvolací soud nezabýval) nabyla vlastnické právo k domu, je předmětný byt stále obsazen žalobkyní, jíž k tomuto bytu svědčí užívací, resp. nájemní právo. Písemným podáním, datovaným 16.4.1998, adresovaným Nejvyššímu soudu České republiky a jemu doručeným dne 17.4.1998, označeným jako dovolání, 1. žalovaná (nezastoupena advokátem) napadla rozsudek odvolacího soudu. V podání uvádí, že \"napadeným rozhodnutím je regulován stav ke dni rozhodnutí při naprostém nerespektování vývoje událostí, ke kterým došlo od směny bytu v roce 1985 dodnes, není respektováno vlastnické právo k nemovitosti, řádně doložené, není respektováno pravomocné rozhodnutí správního orgánu, který směnu bytu schválil, není respektováno základní občanské právo odpůrkyně na ochranu jejího majetku a bydlení\". V doplnění dovolání 1. žalovaná, v zastoupení advokátem, uvádí, že odvolací soud \"ze správně zjištěného skutkového stavu odvodil nesprávné právní závěry\", že nevzal v úvahu především skutečnost, že žalobkyně při uzavírání smlouvy výslovně prohlásila, že je jí stav nemovitosti dobře znám, a že se s namítanými (zjevnými) vadami musela seznámit již při uzavírání dohody o výměně bytu; nemůže proto namítat její neplatnost. Odvolací soud (uvádí se dále v dovolání) nevzal v úvahu ani skutečnost, že údajné závady byly zjištěny až po čtyřech letech, během nichž žalobkyně nemovitost užívala, ani námitku dovolatelky, že tyto závady mohly vzniknout nesprávným užíváním nemovitosti. Poukazuje na to, že žalobkyně \"odstoupila\" od dohody o výměně bytu \"před tím, než tato smlouva byla schválena, avšak poté, co smlouva schválena byla (orgán schvalující dohodu o výměně bytu o projevu vůle žalobkyně nevěděl), žalobkyně proti tomuto právnímu úkonu námitky nevznesla\". Dovolatelka má za to, že žalobkyně měla především \"bránit\" schválení dohody příslušným orgánem. Z obsahu dovolání se podává, že se žalobkyně domáhá zrušení napadeného rozhodnutí. Vyjádření k dovolání nebylo podáno. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) konstatuje, že dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 a 2 o.s.ř.), osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), a že byla splněna i zákonná podmínka advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 2 o.s.ř.). Dovolací soud shledal dovolání přípustným podle § 238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., neboť soud prvního stupně svým rozsudkem ze dne 16.6.1993, č.j. 3 C 290/88-162, potvrzeným napadeným odvolacím rozsudkem, rozhodl jinak (vyhověl žalobě), než ve svém předchozím rozsudku ze dne 30.8.1990, č.j. 3 C 290/88-85 (kterým žalobu zamítl), zrušeným usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 30.3.1991, č.j. 14 Co 9/91-96, jsa přitom vázán právním názorem odvolacího soudu, vysloveným ve zrušujícím usnesení. Ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1, odst. 3 věty prvé o.s.ř. je dovolací soud vázán rozsahem dovolání a uplatněnými