26 Cdo 4049/2018 — Nejvyšší soud

26 Cdo 4049/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:13. 2. 2019 Spisová značka:26 Cdo 4049/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:26.CDO.4049.2018.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Nájem bytu Výpověď z nájmu bytu Dobré mravy Dotčené předpisy:§ 2 odst. 3 o. z. § 2286 odst. 1 o. z. § 72 odst. 2 předpisu č. 131/2000Sb. § 97 odst. 1 předpisu č. 131/2000Sb. § 99 odst. 2 předpisu č. 131/2000Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:6. 5. 2019 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 16.5.2019II.ÚS 1633/19doc. JUDr. Vojtěch Šimíček, Ph.D.odmítnuto11.6.2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 4049/2018-230 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a Mgr. Lucie Jackwerthové ve věci žalobkyně městské části Praha 5, se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 1381/4, proti žalované K. S., bytem XY, zastoupené Mgr. Bc. Ivanou Lehkoživovou, BA, advokátkou se sídlem v Berouně, Pod Kaplankou 483/3, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 6 C 318/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. února 2018, č. j. 20 Co 436/2017-165, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 24. srpna 2017, č. j. 6 C 318/2016-112, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost vyklidit do dvou měsíců od právní moci rozsudku tam specifikovanou bytovou jednotku (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastnic a státu. K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 1. února 2018, č. j. 20 Co 436/2017-165, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil jen tak, že žalovaná je povinna bytovou jednotku vyklidit do 31. prosince 2018 a jinak ho potvrdil (výrok I.); zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic (výrok II.). Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, k němuž se žalobkyně písemně vyjádřila. S přihlédnutím k obsahu opřela přípustnost svého dovolání o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.). Dovolací soud však dospěl k závěru, že z posléze uvedených příčin není dovolání podle citovaného ustanovení přípustné. Vedle způsobilého dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 a 3 o.s.ř.) dovolatelka v dovolání uplatnila rovněž nezpůsobilé důvody, jejichž prostřednictvím se pokusila jednak zpochybnit správnost zjištěného skutkového stavu rozhodného pro posouzení platnosti výpovědi pronajímatelky z nájmu k předmětnému bytu, kterážto výpověď byla dovolatelce doručena dne 25. května 2016 (dále jen „Výpověď), a jednak namítla vadu řízení, jíž se měly soudy dopustit při zjišťování skutkového stavu věci. Nad rámec uvedeného lze – jen pro úplnost – dodat, že učiněná skutková zjištění mají oporu v provedených důkazech a nejsou s nimi v extrémním nesouladu; tato skutková zjištění nijak nevybočují z toho, co v běžné soudní praxi soudy z obdobných důkazů berou za zjištěno. Z toho současně vyplývá, že takto provedeným dokazováním nemohlo být porušeno dovolatelčino právo na spravedlivý soudní proces. K užitému ustanovení § 120 odst. 2 o.s.ř. dovolací soud nad rámec řečeného dodává, že má-li rozhodnutí soudu odpovídat hmotnému právu, pak soud musí mít možnost zjistit též skutečnosti rozhodné podle hmotného práva, aniž by účastníci k jejich prokázání navrhli všechny potřebné důkazy, jsou-li pro soud dosažitelné a vyplývají-li z obsahu spisu (viz Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha : C. H. Beck 2006, s. 570). Ze zřetelně čitelného podpisu, kterým byla Výpověď opatřena, se přímo nabízí nahlédnutí do webových stránek žalobkyně, z nichž se podává, že M. S., který Výpověď podepsal v zastoupení starosty městské části, byl v té době místostarostou městské části Praha 5. K dovolacím námitkám podřaditelným pod (způsobilý) dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 věta první o.s.ř.) pak lze uvést následující. Dovolání není přípustné podle § 237 o.s.ř. pro řešení právní otázky, že vzhledem k okolnostem případu jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy (§ 2 odst. 3 a § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. z.“) v tom smyslu, že by bylo namístě žalobu zamítnout. Problematika dobrých mravů byla dříve upravena v § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále též jen „obč. zák.“). S účinností od 1. 1edna 2014 je obsažena v § 2 odst. 3 a v § 8 o. z. vylučující právní ochranu při zjevném zneužití práva. Nejvyšší soud pak dovodil (srov. rozhodnutí z 25. března 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014, uveřejněné v Bulletinu advokacie č. 1 – 2/2017 /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud odmítl usnesením z 16. července 2015, sp. zn. III. ÚS 1782/15/, z 5. září 2017, sp. zn. 26 Cdo 2539/2017, a z 21. března 2018, sp. zn. 26 Cdo 5946/2017), že judikaturu přijatou k výkladu rozporu výkonu práva s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák. lze přiměřeně aplikovat i na výklad podle o. z. Na tomto místě je pak zapotřebí zdůraznit, že v rozsudku ze dne 18. ledna 2017, sp. zn. 26 Cdo 4249/2016, uveřejněném pod č. 75/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „uveřejněné rozhodnutí“), Nejvyšší soud mimo jiné konstatoval, že ustanovení § 2291 o. z. (o něž jde i v posuzovaném případě) umožňuje pronajímateli vypovědět nájem bytu výpovědí bez výpovědní doby nájemci, který porušuje své povinnosti zvlášť závažným způsobem, tedy tzv. okamžitě, avšak zároveň poskytuje nájemci možnost zabránit skončení nájmu tím, že své závadné chování (protiprávní stav) napraví (odstraní), tedy nejen že od něj okamžitě upustí, ale i nahradí škody (dluhy), které již vznikly. Účelem ustanovení § 2291 o. z. je tedy „okamžité“ skončení nájmu jen v případě, že nájemce, který porušuje své povinnosti zvlášť závažným způsobem, ani přes výzvu pronajímatele od svého jednání neupustí. Může-li se k výpovědi bez výpovědní doby přihlížet jen v případě, že byla splněna podmínka předchozí výzvy k „nápravě“ zakotvená v § 2291 odst. 3 o. z., je zřejmé, že výpověď bez výpovědní doby je vhodná v případech, kdy pronajímatel primárně nepreferuje skončení nájmu, ale upřednostňuje okamžitou nápravu závadného chování (protiprávního stavu) nájemce a tedy pokračování nájemního vztahu. Pro úplnost je zapotřebí dodat, že v případě, kdy nájemce porušuje povinnosti zvlášť závažným způsobem, má pronajímatel samozřejmě vždy možnost dát mu výpověď podle § 2288 odst. 1 písm. a/ o. z. s tříměsíční výpovědní dobou. Zde zákon nestanoví pro platnost výpovědi podmínku předchozí výzvy k odstranění závadného chování (protiprávního stavu), k oprávněnosti výpovědi je jen třeba, aby porušení povinnosti trvalo ke dni doručení výpovědi. Nájem však skončí až uplynutím tříměsíční výpovědní doby (§ 2286 odst. 1, § 1998 odst. 2 o. z.). Otázku, zda ze strany žalobkyně jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy (§ 2 odst. 3 o. z.), odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. října 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněné pod č. 6 v sešitě č. 1-2 /ve znění redakční opravy uveřejněné v sešitě č. 5-6/ z roku 2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), od níž není důvod se odchýlit. Při posouzení věci podle citovaného ustanovení vzal v úvahu nejen zjištěné právně významné okolnosti na straně dovolatelky, nýbrž i na straně žalobkyně, a jeho úvaha odpovídá takto zjištěným okolnostem a není v tomto směru zjevně nepřiměřená; přitom dovolatelčinu tíživou sociální situaci a také nepříznivý zdravotní stav zohlednil stanovením jiné než zákonné (prodloužené) lhůty k vyklizení bytu. Nelze přehlédnout, že zamítnutí žaloby na vyklizení bytu na základě aplikace citovaného ustanovení (jehož se dovolatelka dovolává) má být až poslední možností (ultima ratio), jak ve zcela mimořádných případech odstranit přílišnou tvrdost zákona v situaci, kdy by se odložené či podmíněné vyklizení bytu jevilo krajně nespravedlivým (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. června 2013, sp. zn. 26 Cdo 1282/2013). Přitom poskytnutí ochrany (formou zamítnutí žaloby) by podle názoru dovolacího soudu vyvolalo v tomto případě v praxi neřešitelnou situ