26 Cdo 4235/2019 — Nejvyšší soud

26 Cdo 4235/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:11. 2. 2020 Spisová značka:26 Cdo 4235/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:26.CDO.4235.2019.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Smlouva nájemní Dotčené předpisy:§ 686 odst. 1 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:6. 5. 2020 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 1250/20 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 4235/2019-231 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Mgr. Lucie Jackwerthové ve věci žalobkyně BOČEK, spol. s r.o., se sídlem Sibřina, Křenice 11, okres Praha – východ, IČO: 25606255, zastoupené Mgr. Josefem Vackem, advokátem se sídlem Praha 2, Jugoslávská 620/29, proti žalovanému J. M., bytem XY, zastoupenému JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem Praha 2, Na slupi 134/15, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 7 C 83/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. září 2019, č. j. 26 Co 137/2019-184, ve znění opravného usnesení ze dne 16. října 2019, č. j. 26 Co 137/2019-190, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.178,- Kč k rukám Mgr. Josefa Vacka, advokáta se sídlem Praha 2, Jugoslávská 620/29, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud Praha-východ (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. prosince 2018, č. j. 7 C 83/2018-125, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost vyklidit do dvou měsíců od právní moci rozsudku tam specifikovaný byt (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků. K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. září 2019, č. j. 26 Co 137/2019-184, ve znění opravného usnesení ze dne 16. října 2019, č. j. 26 Co 137/2019-190, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků. Z provedených důkazů učinil – shodně se soudem prvního stupně – zejména následující skutková zjištění. K. D. jako držitel akcií obchodní společnosti MONITEX, a. s. (dále jen „Společnost“), uzavřel s žalovaným dne 15. listopadu 1998 smlouvu, na jejímž základě mu za smluvenou cenu 800.000,- Kč předal (převedl) 34 % akcií Společnosti (dále jen „smlouva o převodu akcií“ a „akcie“). V souvislosti s převodem akcií uzavřeli stejní účastníci téhož dne i tzv. „Smlouvu mezi držiteli akcií fy. MONITEX 95 a. s.“ (dále jen „smlouva mezi držiteli akcií“), podle níž měl žalovaný (a jeho případní právní nástupci) po dobu držení akcií (což byla zároveň doba, po kterou měla trvat i samotná smlouva mezi držiteli akcií) bezplatně užívat předmětný byt jako nájemce. Nájem bytu pak měl být řešen samostatnou smlouvou. Dne 30. listopadu 1998 uzavřeli ohledně předmětného bytu Společnost, zastoupená předsedou představenstva K. D., jako pronajímatelka (a tehdejší vlastnice budovy, v níž se byt nacházel) a žalovaný jako nájemce, a to s odkazem na ustanovení § 663 a násl. obč. zák. (zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdejším znění /a ve znění do 31. prosince 2013/ - dále opět jen „obč. zák.“, resp. „občanský zákoník“), písemnou smlouvu označenou jako „Nájemní smlouva“ (dále jen „Smlouva“) na dobu určitou v trvání devadesáti devíti let, jíž mohla kterákoli smluvní strana vypovědět s pětiletou výpovědní dobou. Práva a povinnosti ze Smlouvy měly přecházet na (případné) právní nástupce smluvních stran. Ohledně nájemného bylo ve Smlouvě ujednáno jen tolik, že „po dobu trvání smlouvy mezi držiteli akcií… bude nájemce v rámci držení… akcií… užívat předmět nájmu bezplatně“. Žalobkyně je současnou vlastnicí pozemku, jehož součástí je budova, v níž se nachází předmětný byt. Na tomto skutkovém základě odvolací soud dovodil, že Smlouva je vzhledem k jejímu označení („Nájemní smlouva“) a tam použitému odkazu na zákonná ustanovení o nájemní smlouvě a také s přihlédnutím k jejímu obsahu a účelu, který smluvní strany jejím uzavřením sledovaly, smlouvou o nájmu bytu. Poté konstatoval, že neobsahuje-li ujednání o úplatě (protiplnění) za užívání bytu (resp. nájem byl sjednán jako „bezplatný“) a tudíž postrádá pojmový znak nájemní smlouvy v podobě úplatnosti (za takovou úplatu nelze považovat ani smluvenou cenu /úplatu/ za převod akcií, jíž se navíc žalovaný zavázal zaplatil třetí osobě a nikoli Společnosti jako pronajímatelce bytu), je – pro absenci „dohody o úplatě“ – absolutně neplatná pro rozpor s ustanovením § 686 odst. 1 obč. zák. V návaznosti na to uzavřel, že za této situace žalovaný užívá předmětný byt bez právního důvodu. Dovolání žalovaného (dovolatele) proti rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalobkyně prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřila, není přípustné podle § 237 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené s účinností od 30. září 2017 zákonem č. 296/2017 Sb. – dále opět jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v konečném důsledku v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit. Platnost Smlouvy (uzavřené dne 30. listopadu 1998) a s tím související právní otázky posuzoval dovolací soud podle dosavadních právních předpisů (§ 3028 odst. 3 a § 3074 odst. 1 věta první za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů). Předně dovolací soud podotýká, že nepovažoval-li odvolací soud za úplatu (protiplnění) za užívání bytu smluvenou cenu (úplatu) za převod akcií (zde vskutku šlo o „pouhou“ úplatu za převod akcií, navíc poskytnutou třetí osobě a nikoli vlastnici budovy, v níž se byt nachází), vyložil Smlouvu v intencích výkladových pravidel zakotvených v ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. a neodchýlil se ani od zásad pro výklad právních úkonů formulovaných např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněném pod č. 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03. Vzhledem k charakteru uplatněných dovolacích námitek je zapotřebí rovněž zdůraznit, že na výsledku řízení by nic nezměnilo ani zohlednění tvrzeného úmyslu stran Smlouvy (a stran smlouvy o převodu akcií, resp. smlouvy mezi držiteli akcií) umožnit dovolateli bezplatně užívat (tj. zapůjčit mu) předmětný byt „do doby, než se byt převede“ (míněn zjevně převod do jeho vlastnictví). Dohodnutou dobu zapůjčení (§ 659 ve spojení s ustanovením 662 obč. zák.) totiž nelze – s ohledem na předpoklad určitosti právního úkonu (§ 37 odst. 1 obč. zák.) – vázat na okolnost, o níž není jisté, zda vůbec nastane (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 8. června 2011, sp. zn. 26 Cdo 35/2011, a z 23. října 2012, sp. zn. 26 Cdo 2089/2012 /ústavní stížnost podanou proti posléze zmíněnému rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 8. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 4786/12/). Jinak řečeno, pakliže by Smlouva vyjadřovala zmíněný úmysl (vůli) smluvních stran (tak tomu ovšem nebylo, neboť tato /tvrzená/ vůle je ve skutečnosti v rozporu s textem /jazykovým projevem/ Smlouvy – viz § 35 odst. 2 obč. zák.), nešlo by o smlouvu o výpůjčce (§ 659 a násl. obč. zák.), bránící půjčiteli kdykoliv požadovat vrácení zapůjčené věci, neboť v takovém případě by byl zánik dovolatelova oprávnění k bezplatnému užívání bytu vázán právě na okolnost, o níž není (nemohlo být) jisté, zda vůbec nastane. Občanskoprávní vztahy vznikají nejčastěji ze smluv (§ 489 obč. zák.). Na tomto místě dovolací soud, byť jen pro úplnost, připomíná, že občanský zákoník výslovně upravoval jen základní typy smluv, avšak nevylučoval, naopak připouštěl, uzavírání i atypických smluv, které nebyly zvlášť upraveny, a v ustanovení § 491 umožňoval i uzavírání smíšených smluv. Smíšenými smlouvami (contractus mixti) byly smlouvy, které vznikaly kombinací různých smluvních typů (např. smlouvy kupní a darovací), případně kombinací upravené typické smlouvy a nepojmenované (atypické) smlouvy. O smíšenou smlouvu však nešlo v případě, kdy jsou dvě samostatné typické smlouvy sepsány na téže listině. I pro smlouvy nepojmenované a smíšené platilo nejen ustanovení § 39 obč. zák., ale i další ustanovení o platnosti právních úkonů (srov. v literatuře Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. § 460 až 880. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 1114 s. /dále jen „Komentář“/, str. 1498 a 1499, marg. č. 4, a v soudní praxi rozsudky Nejvyššího soudu z 12. srpna 1998, sp. zn. 2 Odon 187/97, z 20. září