26 Cdo 4340/2007 — Nejvyšší soud

26 Cdo 4340/2007 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:20. 1. 2009 Spisová značka:26 Cdo 4340/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.4340.2007.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 4340/2007 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně nezl. M. F., zastoupené zákonným zástupcem – otcem Ing. V. F., právně zastoupené advokátkou, proti žalovanému J. J., zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu a o vzájemném návrhu žalovaného na určení práva společného nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 14 C 195/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. května 2007, č. j. 16 Co 138/2007-173, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.800,- Kč k rukám advokátky do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 8. listopadu 2006, č. j. 14 C 195/2005-137, výrokem I. zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do patnácti dnů od právní moci rozsudku „byt č. 9 o velikosti 3+kk ve 3. nadzemním podlaží v domě č. p. 1411 v P. 10, U. 4“ (dále jen „předmětný byt,“ resp. „byt,“ a „předmětný dům,“ resp. „dům“), výrokem II. zamítl vzájemný návrh žalovaného na určení, že společným nájemcem předmětného bytu je on a žalobkyně zastoupená opatrovnicí V. W., a výroky III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu. K odvolání obou účastníků řízení (odvolání žalobkyně směřovalo pouze proti nákladovému výroku IV. a žalovaný odvoláním napadl výroky II. a III. rozsudku soudu prvního stupně) Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. května 2007, č. j. 16 Co 138/2007-173, potvrdil citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé II. a v nákladovém výroku III., změnil ho ve výroku IV. o náhradě nákladů řízení státu a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především za zjištěno, že vlastníkem předmětného domu je hl. m. P., že rodiče žalobkyně (V. a V.a /později P./ F.) uzavřeli dne 30. července 1977 manželství, že dne 18. ledna 1991 Posádková správa P. přidělila (podle § 26 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „bytový zákon“) V. F. byt v P. 10, T. ulici č. p. 1413 (dále jen „byt v T. ulici“), že v době přidělení bytu byl V. F. vojákem z povolání (od roku 1969 do května 1992), že v lednu 1993 podal V. F. návrh na rozvod manželství s odůvodněním, že již od roku 1989 se s manželkou intimně nestýkají a jejich manželství je rozvráceno, že dne 18. března 1993 souhlasila městská část P. 10 s dohodou o výměně bytu v T. ulici za předmětný byt, který V. F. převzal dne 25. března 1993, že se však do předmětného bytu nastěhovala pouze matka žalobkyně P. (původně V.) F. s žalobkyní a se svým přítelem (žalovaným), že P. a V. F. společně v předmětném bytě nikdy nebydleli, že dne 24. června 1993 nabyl právní moci rozsudek o rozvodu jejich manželství, že v červnu 2000 podepsal V. F. prohlášení o opuštění společné domácnosti a v únoru 2001 podepsala matka žalobkyně s městskou částí P. 10 smlouvu o nájmu předmětného bytu. Dále zjistil, že žalovaný vedl s matkou žalobkyně společnou domácnost, že se podílel na výchově žalobkyně a že matka žalobkyně zemřela. Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že byt v T. ulici byl bytem vojenským (přiděleným podle § 26 bytového zákona), že V. F. vzniklo k tomuto bytu užívací právo v souladu s § 155 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. prosince 1991 (dále jen „obč. zák. ve znění před novelou), že vzhledem k ustanovení § 182 obč. zák. ve znění před novelou nevzniklo V. a P. F. právo společného užívání bytu manžely, že podle § 871 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb. (dále jen „obč. zák.“), se dřívější právo užívání bytu V. F. změnilo k 1. lednu 1992 na nájem služebního bytu a že zákonná transformace na společný nájem bytu manžely zde – v souladu s názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. července 2001, sp. zn. 26 Cdo 159/2000 – nepřicházela v úvahu, neboť šlo o byt služební. Dále rovněž dovodil, že ke dni 31. května 1992 pozbyl byt v T. ulici podle § 8 zákona č. 102/1992 Sb. charakter služebního bytu a že jeho nájemcem zůstal pouze V. F. (neboť ztráta charakteru služebního bytu nepředstavuje skutečnost, která by mohla vést k dodatečnému vzniku práva společného nájmu bytu). Dovodil také, že na základě dohody o výměně bytu nevzniklo V. a P. F. právo společného nájmu předmětného bytu, neboť v té době spolu manželé F. již trvale nežili, nevedli společnou domácnost a V. F. se do bytu ani nenastěhoval, a pokračoval, že V. F. vstoupil do práv a povinností původního nájemce předmětného bytu S. M., a proto jsou nadbytečné úvahy soudu prvního stupně o způsobu uzavření smlouvy o nájmu bytu. Následně dovodil, že V. F. je stále nájemcem předmětného bytu (jeho nájem bytu nemohl skončit na základě „prohlášení o opuštění společné domácnosti“) a že za této situace je nájemní smlouva uzavřená dne 6. února 2001 mezi P. F. a městskou částí P. 10 absolutně neplatná, nebyl-li v době jejího uzavření předmětný byt právně volný. Poté uzavřel, že smrtí P. F., která nebyla nájemkyní předmětného bytu, nemohlo proto právo nájmu bytu přejít na žalovaného a ani na žalobkyni a že ačkoli žalovaný žil s P. F. ve společné domácnosti po dobu delší tří let před její smrtí, pečoval o společnou domácnost a splnil podmínky podle § 706 odst. 1 obč. zák., nemohl se stát společným nájemcem bytu, neboť ani P. F., od které své právo odvozoval, nájemkyní předmětného bytu nebyla. Z tohoto důvodu rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II. potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. V dovolání vyjádřil nesouhlas s názorem, že V. F. vstoupil sám do práv původního nájemce předmětného bytu; to je podle jeho názoru v rozporu s dalším názorem, že „předmětný byt ztratil již dříve charakter bytu vojenského“. Soudům rovněž vytkl, že se „nevypořádaly se skutečností, že souhlas s výměnou bytů dal někdo jiný než pronajímatel“ a že rovněž „nevyřešily otázku, s kým byla tato smlouva (tj. smlouva o nájmu předmětnému bytu) uzavřena.“ Dále uvedl, že „pokud by tedy nájemcem se nestala v tomto případě zemřelá P. F., stali by se nájemci bytu jistě oba manželé a pokud by se jím nestal z důvodu faktického opuštění společné domácnosti V. F., stala by se jím i v tomto případě právě zemřelá P. F.“. Namítl rovněž, že „pokud byla dne 6. února 2001 řádně uzavřena nájemní smlouva týkající se předmětného bytu, na jejímž základě se nájemkyní stala zemřelá P. F., nemůže jít o smlouvu absolutně neplatnou“, neboť „právo společného užívání (nájmu) bytu vznikne i v případě, je-li k předmětnému bytu s jedním nebo oběma manžely uzavřena nová nájemní smlouva“. Z důvodů specifikovaných v dovolání měl také za to, že „není dána aktivní legitimace žalobkyně v tomto řízení“. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že nesouhlasí se závěrem, že žalovaný splnil předpoklady normované ustanovením § 706 obč. zák. pro přechod práva nájmu bytu. Na podporu toho poukázala na důkazy svědčící podle jejího názoru o opaku. Zdůraznila, že V. F. v předmětném bytě bydlel, avšak bylo to velmi krátce, a má za to, že pokud soudy dovodily, že V. F. nepřestal být nájemcem bytu, nemohl pronajímatel uzavřít novou nájemní smlouvu k bytu s jinou osobou. Pokud by tak učinil, šlo by podle jejího názoru o smlouvu neplatnou. Závěrem uvedla, že nájemcem bytu je její otec V. F., který jí v předmětném bytě poskytuje bydlení v rámci vyživovací povinnosti. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovola