26 Cdo 460/2001 — Nejvyšší soud

26 Cdo 460/2001 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:20. 12. 2001 Spisová značka:26 Cdo 460/2001 ECLI:ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.460.2001.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 763 odst. 1 předpisu č. 513/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 460/2001 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mikláše a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobkyně S. B., a.s., zastoupené advokátem, proti žalovanému S. H., zastoupenému advokátem, o zaplacení 33.891,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 14 C 214/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. listopadu 2000, č.j. 21 Co 397/2000-70 (ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. prosince 2000, č.j. 21 Co 397/2000-74), takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Hradci Králové jako soud I. stupně rozsudkem ze dne 28. června 1999, č.j. 14 C 214/98-40, výrokem označeným I. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 33.891,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku; výrokem označeným II. žalobu zamítl v části „o zaplacení poplatku z prodlení ve výši 2,5 promile denně z jednotlivých měsíčních plateb v době od 1.3.1996 do 1.10.1998, vždy do zaplacení“ a výrokem označeným III. rozhodl o nákladech řízení. Soud I. stupně vzal za prokázáno, že vlastníkem domu, který byl vystavěn na základě hospodářské smlouvy o sdružení finančních prostředků za účelem výstavby domů s byty ze dne 4.4.1970 (dále též jen „hospodářská smlouva“), a v němž se nachází předmětný byt, je žalobkyně, přičemž dosavadní právo osobního užívání bytu žalovaným, které vzniklo na základě rozhodnutí závodu P. m. v. v N. o přidělení bytu ze dne 30.4.1985, se ke dni 1.1.1992 transformovalo na nájem ve smyslu § 870 odst. 4 obč. zák.(správně § 871 odst. 4 obč.zák.). Dospěl tedy k závěru, že žalobkyně jako vlastník domu je zároveň i pronajímatelkou předmětného bytu (když dispoziční právo s byty, dříve patřící zaměstnavateli žalovaného, po 1.1.1992 zaniklo), které z tohoto důvodu svědčí i výlučné právo k přijímání nájemného a plateb za služby s nájmem spojených od žalovaného. Pokud jde o zaplacení poplatku z prodlení, soud žalobu s odkazem na dobré mravy (§ 3 odst. 1 obč.zák.) v této části zamítl, neboť žalovaný řádně zasílal měsíční platby nájemného (vč. dalších pravidelných plateb) tomu subjektu, s nímž měl uzavřenu dohodu o užívání bytu. Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. listopadu 2000, č.j. 21 Co 397/2000-70 (ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1.12.2000, č.j. 21 Co 397/2000-74), k odvolání žalovaného změnil rozsudek soudu I. stupně, ve výrocích I. a III. tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu I. stupně, nikoliv však s jeho závěry právními. Za těžiště sporu přitom označil otázku, zda po účinnosti obchodního zákoníku a novely občanského zákoníku (zák. č. 509/1991 Sb.), tedy od 1.1.1992, zanikla práva organizací, které v roce 1970 sdružily prostředky k bytové výstavbě (čl. VIII. hospodářské smlouvy), či zda trvají (v původní či transformované podobě) jak v obchodních, tak i občanskoprávních vztazích. Na rozdíl od soudu I. stupně odvolací soud dovodil, že žalobkyni nesvědčí právo vybírat od žalovaného nájemné a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu. Z ustanovení § 763 obch. zák. totiž vyplývá, že právní vztahy vzniklé přede dnem jeho účinnosti, t.j. před 1.1.1992, a práva z nich vzniklá se řídí dosavadními předpisy, tedy - v případě hospodářské smlouvy - mimo jiné hospodářským zákoníkem, když ani jinak nelze dovodit zánik oprávnění vyplývajících z čl. VIII. hospodářské smlouvy. Stejně jak se podle § 871 odst. 1 občanského zákoníku (ve znění po novele provedené zák.č. 509/1991 Sb.) změnilo právo osobního užívání bytu (vzniklé na základě rozhodnutí o přidělení bytu a dohody o odevzdání a převzetí bytu) na nájem bytu, změnilo se i právo rozhodovat o přidělování bytů na právo rozhodovat o tom, s kým bude uzavřena nájemní smlouva k bytům. Z ustanovení § 663 obč.zák. (ve znění citované novely) vyplývá, že pronajímatelem nemusí být vždy vlastník, tzn. dojde-li ke změně vlastnictví, vstupuje nabyvatel (nový vlastník) do právního postavení pronajímatele tehdy a v takovém rozsahu, v jakém byl původní vlastník sám nositelem práv a povinností pronajímatele. Žalobkyně v tomto řízení proto není věcně aktivně legitimována, neboť právo účastníka dotčené hospodářské smlouvy provádět inkaso úhrady za užívání bytu a za služby s tím spojené (čl. VIII. hospodářské smlouvy) se transformovalo v právo výběru nájemného a úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu (svědčící společnosti P.P.M.L., a.s.). Proti části rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu I. stupně (výrok I. a III.), a dále rozhodl o nákladech řízení, podala žalobkyně dovolání. Dle dovolatelky je dána přípustnost „ve smyslu § 237 odst. 1, písm. a) o.s.ř.“ (správně § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř), přičemž jako důvod pro dovolání označila nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem podle „§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.“ (správně § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.). Dovolatelka namítá, že výplata nájemného jí přísluší nejen z titulu vlastnictví, ale tento nárok jí vznikl již mnohem dříve z jiného právního titulu, když zákonem č. 98/1988 Sb. došlo k přeměně institutu správy národního majetku v institut práva hospodaření s národním majetkem, které tímto zákonem začalo příslušet právnímu předchůdci žalobkyně. Organizace, jíž příslušelo právo hospodaření s národním majetkem, tak ve smyslu § 64 zák.č. 98/1988 Sb. získala právo plně hospodařit s veškerými jednotlivými věcmi, majetkovými právy a pohledávkami, které se týkaly státem svěřeného majetku. Nelze najít v zákoně oporu pro názor, že právo hospodaření k bytům specifikovaným v dohodě z r. 1970, v jakékoliv jeho části vzniklo i P. m. v., n.p. Žalobkyně mohla být omezena jiným subjektem v právu hospodaření k jednotlivým věcem či pohledávkám, k tomuto omezení by však muselo dojít vznikem nové hospodářské smlouvy o převodu práva hospodaření ve smyslu § 68 zák.č. 98/88 Sb., resp. § 347 hospodářského zákoníku, k čemuž ovšem v daném případě nedošlo, a tak žalobkyni nároky z inkasa nájemného z předmětných bytů náleží již od roku 1988. Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení; dále navrhla odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Vyjádření k dovolání nebylo podáno. Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001 - dále opět jen „o.s.ř.“). Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 29.11.2000, Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění platném do 31. 12. 2000. Odkazy dovolatelky na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001 jsou tudíž nepřípadné. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.), shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst.1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 2 o.s.ř.), má formální i obsahové znaky uvedené v § 241 odst. 2 o.s.ř., a je v něm uplatněn způsobilý dovolací důvod (§ 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.). Jde přitom o dovolání přípustné, jelikož směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu I. stupně ve věci samé (§ 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.). Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. K vadám řízení uvedeným v § 237 odst. 1 o.s.ř. a k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za nás