26 Cdo 4619/2008 — Nejvyšší soud

26 Cdo 4619/2008 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:10. 11. 2009 Spisová značka:26 Cdo 4619/2008 ECLI:ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.4619.2008.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 4619/2008 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce A. P. L. S A.-A.-V. o.s., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1/ B. J., a 2/ J. S., zastoupeným advokátem, o vyklizení bytů a o vydání bezdůvodného obohacení, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 4 C 884/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. července 2008, č. j. 19 Co 264/2007-270, takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. července 2008, č. j. 19 Co 264/2007-270, ve výroku II., dále v části výroku III., pokud jím byl změněn výrok VI. rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 23. listopadu 2006, č. j. 4 C 884/2000-239, a ve výroku IV., se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení. II. Jinak se dovolání zamítá. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Jihlavě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 26. června 2001, č. j. 4 C 884/2000-60, výroky I., III., V. a VII. zamítl žalobu, aby oba žalovaní a původní první žalovaný T. P. a původní třetí žalovaný J. R. (dále jen „původní žalovaní“) byli povinni vyklidit tam označené byty, výroky II., IV., VI. a VIII. zamítl rovněž žalobu, aby oba žalovaní a původní žalovaní byli povinni vydat společnosti I.P. C. s.r.o., se sídlem v J. T. 1720/7 (dále jen „původní žalobkyně“), tam specifikované bezdůvodné obohacení s příslušenstvím v podobě úroku z prodlení a výrokem IX. rozhodl o nákladech řízení účastníků. K odvolání původní žalobkyně Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 23. března 2005, č. j. 16 Co 330/2001-116, zrušil citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k původním žalovaným, tj. v zamítavých výrocích I., II., V. a VI., a v tomto rozsahu řízení pro zpětvzetí žaloby zastavil (výrok I.), rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi původní žalobkyní a původními žalovanými před soudy obou stupňů (výrok II.), a rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výrocích III., IV., VII., VIII. a IX., přičemž v tomto rozsahu věc vrátil – se závazným právním názorem – soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok III.). Poté soud prvního stupně nejprve usnesením ze dne 28. června 2006, č. j. 4 C 884/2000-212, připustil (podle § 107a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. – dále jen „o.s.ř.“), aby na místo původní žalobkyně vstoupil do řízení jako žalobce A. P. L. S A.-A.-V. o.s., se sídlem v J., T. 1720/7 (dále jen „žalobce“). Následně rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 23. listopadu 2006, č. j. 4 C 884/2000-239, výroky I. a II. zastavil řízení (pro zpětvzetí žaloby) v části, v níž se žalobce domáhal vyklizení druhého žalovaného z „bytu sestávajícího z kuchyně a dvou pokojů, nacházejícího se v I. podlaží“ (dále jen „byt č. 2“) a prvního žalovaného z „bytu sestávajícího z kuchyně a dvou pokojů, nacházejícího se v přízemí“ (dále jen „byt č. 1“) „domu č. p. 15 na pozemku p. č. 5481/10 v k. ú., obci a okrese J.“ (dále jen „předmětný dům“, resp. „dům“), výroky III. a IV. uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 96.904,- Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (druhý žalovaný) a částku 119.149,- Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (první žalovaný); výroky V. a VI. rozhodl o nákladech řízení účastníků. Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně především za zjištěno, že v rámci výstavby školního statku v S. bylo dne 21. dubna 1960 vydáno ve prospěch ředitelství Š. s. Z. s. š. v J.ě (dále jen „právní předchůdce žalobce“) stavební povolení rovněž na stavbu předmětného domu, že dům byl zkolaudován rozhodnutím bývalého M. n. v. v J. ze dne 23. října 1978 a že žalobce je jeho současným vlastníkem. Dále zjistil, že první žalovaný dne 1. listopadu 1981 a druhý žalovaný dne 2. ledna 1989 uzavřeli s právním předchůdcem žalobce dohody o odevzdání a převzetí bytů (dále jen „dohody o odevzdání a převzetí bytů“), že první žalovaný hradil na nájemném z bytu č. 1 měsíčně částku 788,- Kč, že druhý žalovaný platil měsíční nájemné z bytu č. 2 v částce 708,- Kč a že obvyklé měsíční nájemné z těchto bytů dosahovalo v žalovaném období (tj. ohledně prvního žalovaného v době od července 2000 do září 2000 a od května 2003 do 27. dubna 2006, a ve vztahu k druhému žalovanému v době od července 2000 do září 2000 a od května 2003 do 28. února 2006) výše 2.500,- Kč.   Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně ohledně uplatněného nároku z bezdůvodného obohacení především dovodil, že oba byty měly charakter bytů vystavěných z vlastních volných prostředků podniku (právního předchůdce žalobce). Dále dovodil, že předpokladem platnosti dohod o odevzdání a převzetí bytů vystavěných z vlastních volných prostředků podniku bylo předchozí rozhodnutí o přidělení bytů vydané orgánem k tomu příslušným podle § 25 odst. 1 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, v tehdy účinném znění (dále jen „zákon č. 41/1964 Sb.“), že žalovaní v řízení existenci rozhodnutí ve smyslu tohoto ustanovení neprokázali a že dohody o odevzdání a převzetí bytů jsou proto absolutně neplatné. Dovodil rovněž, že v takovém případě nevzniklo žalovaným na jejich základě právo osobního užívání bytů ve smyslu § 154 odst. 1 a § 155 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 1991 (dále jen „obč. zák.“), které by se po novele občanského zákoníku provedené zákonem č. 509/1991 Sb. transformovalo na právo nájmu bytů. Dodal, že nájemní právo žalovaných k bytům nevzniklo ani v období od 1. ledna 1992 do 31. prosince 1994, neboť žalovaní neprokázali, že by i jen konkludentně uzavřeli nájemní smlouvy ohledně těchto bytů s P. f. ČR, který v uvedeném období předmětný dům spravoval na základě zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Shledal, že za této situace žalovaní užívali předmětné byty bez právního důvodu a že žalobce má proto právo na vydání bezdůvodného obohacení, jehož výše odpovídá rozdílu mezi částkou vynakládanou obvykle v daném místě a čase na užívání obdobných (srovnatelných) bytů a částkou, kterou žalovaní za užívání bytů žalobci skutečně uhradili. V této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. ledna 2001, sp. zn. 25 Cdo 263/99. Uzavřel, že požadavek žalobce na vydání bezdůvodného obohacení v žalované výši není ani výkonem práva v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb. – dále jen „obč. zák. po novele“). K odvolání žalovaných odvolací soud rozsudkem ze dne 2. července 2008, č. j. 19 Co 264/2007-270, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil ve vyhovujících výrocích III. a IV. tak, že zamítl žalobu, aby druhý žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 96.904,- Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení (výrok I.) a první žalovaný částku 119.149,- Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení (výrok II.), změnil ho rovněž v nákladových výrocích V. a VI. (výrok III.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výroky IV. a V.). Odvolací soud se nejprve ztotožnil se závěrem, že předmětný dům byl vystavěn z vlastních volných prostředků podniku a v odůvodnění svého rozsudku dále konstatoval, že se „při komplexním zvážení všech souvislostí plynoucích z provedeného dokazování odchyluje od dříve vysloveného stanoviska ... a naopak za věcně správné považuje závěry vyslovené soudem I. stupně v rozsudku ze dne 26. 6. 2001, že nelze striktně konstatovat, že neexistence písemného rozhodnutí o přidělení bytu je důvodem pro neplatnost dohod o odevzdání a převzetí bytu“. Dále uvedl, že „již v zápisech o dohodě o odevzdání a převzetí bytů bylo poukazováno na konkrétní rozhodnutí o přidělení bytů“, že řádnost přidělení bytů žalovaným plyne i z „předložených nájemních smluv (správně dohod o odevzdání a převzetí bytů) z 1. 11. 1981, týkající se 1/ žalovaného, a z 1. 1. 1989 ve vztahu k 2/ žalovanému“ a že „k těmto listinám přesně do všech souvislostí zapadají výpovědi slyšených svědků, které již předchozím rozhodnutím soud I. stupně správně a logicky vyhodnotil“. V této souvislosti poznamenal, že „vydání rozhodnutí o přidělení bytu doložili žalovaní překvapivě dostatečně i např. díky dobré paměti svěd